Syn měl před každou návštěvou lékaře hysterický záchvat. Až tohle zabralo

Dřív stačilo jen říct, že jdeme k doktorovi, a okamžitě přišlo:

„Já tam nechci.“

Věděla jsem, že to nebude jednoduché. Už několikrát jsme zažili scénu, na kterou opravdu nerada vzpomínám. Pláč, křik, schovávání pod stolem. Jednou se dokonce držel futer u ordinace tak pevně, že jsem ho nemohla dostat dovnitř.

A přitom nešlo o žádného strašidelného doktora. Byl milý a nikdy mu zbytečně neubližoval.

Jenže Nicolasovi to bylo jedno. Jakmile jsme vešli do čekárny, bylo po všem. Začal plakat, třásl se a opakoval, že chce domů. Doktor věděl, že má syn strach z lékařů, takže se snažil všechno dělat co nejšetrněji. Jenže někdy ani to nepomohlo. Nejhorší pro něj bylo očkování nebo odběr krve. Na tyhle návštěvy musel chodit se mnou i manžel, protože sama jsem to někdy nezvládala.

Před další návštěvou jsem si vzpomněla na hru na doktora, kterou jsme si hráli, když byl Nicolas menší. Napadlo mě, že bychom to mohli zkusit znovu, i když už je větší.

Nicolas to nejdřív odmítal. Prý si nechce hrát na doktora, když ho nemá rád. Nakonec ale svolil.

Nejdřív jsem byla pacient já. Leh­la jsem si na gauč a nechala ho, aby mě poslouchal. Pak jsme si role vyměnili. Vzal si teploměr a začal mě vyšetřovat.

Postupně jsme si prošli skoro všechno, co ho u lékaře čeká. Čekárnu, sestřičku, vyšetření i to, že mu doktor bude sahat na břicho nebo se mu podívá do krku.

Hlavně jsem mu ale přestala říkat věty jako „vůbec se neboj“ nebo „nic ti neudělají“. Došlo mi, že mu tím vlastně nepomáhám. On se bál a já jeho strach jen zlehčovala.

Místo toho jsem mu říkala pravdu.

„Možná ti něco nebude příjemné. Ale budu celou dobu s tebou.“

Domluvili jsme se také, že když bude mít strach, může mi kdykoli stisknout ruku. Nemusí nic vysvětlovat ani se snažit být statečný.

V den návštěvy byl nervózní už od rána.

„Mami, fakt tam musíme?“

„Musíme. Ale půjdeme tam spolu.“

V čekárně už popotahoval a viděla jsem, jak se mu klepou ruce. Vzala jsem ho za ruku a on mi ji pevně sevřel.

Čekala jsem, že začne plakat. Tentokrát ale jen několikrát zhluboka vydechl.

Když doktor zavolal jeho jméno, chvíli stál na místě. Pak se nadechl a vešel.

Seděla jsem vedle něj a celou dobu ho držela za ruku. Nebyl úplně v klidu a několikrát se na mě podíval. Ale zvládl to.

Pro nás to byl obrovský posun.

Po vyšetření se na mě podíval.

„Už je to?“

„Už.“

Usmál se.

Cestou domů mi řekl: „Příště už to bude taky takhle?“

„Nevím,“ odpověděla jsem. „Ale zvládneme to spolu.“

A přesně tohle jsme potřebovali. Ne slib, že se nebude bát. Jen vědět, že v tom strachu nebude sám.