Syn nechtěl do školky. Myslela jsem, že se mu stýská. Pravda byla horší

Když syn nastoupil do školky, čekala jsem, že začátky nebudou jednoduché. Některé děti si zvyknou během pár dní, jiné potřebují týdny nebo měsíce. Byla jsem připravená na slzičky u dveří, na horší rána i na to, že mi bude první dny volat paní učitelka.

Jenže u nás se to nelepšilo.

Každé ráno začínalo stejně. Syn se probudil a první, na co se zeptal, bylo, jestli dnes musí do školky. Před odchodem ho bolelo bříško, začal být plačtivý a vymýšlel důvody, proč zůstat doma.

Snažila jsem se být klidná. Říkala jsem mu, že chápu, že se mu někdy nechce, ale že ve školce na něj čekají kamarádi a spousta zábavy. Vysvětlovala jsem mu, že maminka vždycky přijde a že se není čeho bát.

Jenže uvnitř jsem začínala mít špatný pocit.

Nejhorší bylo, že když jsem se ho ptala, co se děje, nedokázal mi to pořádně říct. Jen opakoval, že tam nechce být. Že se mu nelíbí. Že chce být se mnou.

Připisovala jsem to věku. Říkala jsem si, že možná jen hůř snáší odloučení. Že některé děti jsou citlivější a potřebují víc času.

Pak jsem si ale všimla změny.

Syn si doma začal hrát na školku. Nejdřív jsem byla ráda, protože jsem si říkala, že si tím zpracovává zážitky. Jenže postupně jsem si všimla, že jeho hra není veselá. Jedna hračka byla pořád ta, která „zlobí“, a ostatní jí říkaly, že je malá a že pláče zbytečně.

Začala jsem se ptát jinak.

Ne „Líbilo se ti dnes ve školce?“, protože na to vždy odpověděl jen „ne“. Zkoušela jsem otázky typu: „Kdo ti dnes pomohl, když ti bylo smutno?“ nebo „Byl někdo, kdo tě naštval?“

A pak mi to řekl.

Nebyl to jeden velký incident. Nebylo to něco, co bych čekala. Byly to malé věci, které se opakovaly. Smích, když plakal. Poznámky, že už je přece velký kluk a nemá brečet. Pocit, že když něco neumí nebo se mu něco nepovede, ostatní se mu smějí.

Najednou mi došlo, že celou dobu nebojoval se školkou jako takovou.

Bál se toho, jak se tam cítí.

Začala jsem situaci řešit s učitelkami. Nešla jsem tam s obviněním, protože vím, že ve třídě je hodně dětí a že některé situace mohou vypadat jinak z pohledu dospělého a jinak z pohledu dítěte. Potřebovala jsem ale, aby věděly, co syn prožívá.

Postupně jsme začali pracovat na tom, aby měl ve školce někoho, za kým může přijít, když mu není dobře. Aby věděl, že jeho emoce nejsou problém a že plakat není ostuda.

Dnes už rána nejsou tak dramatická. Neříkám, že běží do školky každý den s nadšením, ale už se nebojí.

A já si z toho odnesla jednu důležitou věc.

Děti nám často neřeknou hned, co je trápí. Ne proto, že by nám nevěřily, ale protože někdy samy neumí pojmenovat, co se děje.

A tak mě zajímá: Poznali jste někdy u dítěte, že za jeho chováním bylo něco jiného, než jste si původně mysleli?