Syn se stydí za obyčejný telefon. Ostatní ve třídě mají dražší modely

Když jsme synovi k desátým narozeninám koupili první telefon, měl obrovskou radost. Nebyl nový, manžel ho předtím používal necelé dva roky, ale byl plně funkční a zachovalý. Syn si hned nastavil tapetu, nainstaloval si hry a celý večer posílal babičce fotografie našeho psa.

O rok později už telefon vytahuje z kapsy jen tehdy, když se nikdo nedívá.

Poprvé jsem si toho všimla před školou. Čekala jsem v autě a viděla ho stát se spolužáky. Něco si ukazovali na telefonech, ale náš syn držel ruce v kapsách. Když nastoupil, zeptala jsem se, proč jim také něco neukázal.

„Protože mám trapný mobil,“ odsekl.

Překvapilo mě to. Telefon fungoval bez problémů. Měl přístup k internetu, dobrý fotoaparát a všechny aplikace, které mu dovolujeme používat.

„Co je na něm trapného?“

„Všechno. Je starý a není to iPhone.“

Pak mi vysvětlil, že skoro všichni kluci ve třídě mají dražší telefony. Jeden dostal nejnovější model k Vánocům, druhý ho prý získal za vysvědčení. Spolužáci se synovi posmívali, že má mobil po tátovi.

Nejdřív jsem se rozčílila.

„Tak jim řekni, že alespoň nejsme ovce, které musí mít všechno podle ostatních,“ odpověděla jsem.

Dnes vím, že to nebyla zrovna citlivá reakce. Mně je přes čtyřicet a dokážu se rozhodnout, že mi na názoru cizích lidí nezáleží. V jedenácti letech jsem ale také chtěla zapadnout. Jen se tehdy děti porovnávaly podle značky džín nebo penálu, ne podle telefonu za desítky tisíc.

Telefonem to navíc neskončilo. Syn začal chtít značkové tenisky, drahou mikinu a batoh, který měla polovina třídy. Když jsem mu ukázala podobný, ale podstatně levnější, ani si ho nechtěl vyzkoušet.

„S tímhle budu vypadat jako chudák,“ řekl.

Ta věta mě zasáhla. Nejsme bohatí, ale rozhodně nejsme chudí. Bydlíme ve vlastním bytě, jezdíme jednou ročně na dovolenou a dětem nic důležitého nechybí. Syn chodí na dva kroužky, má kolo, počítač i kapesné. Jen mu nekupujeme každou věc, kterou právě někdo ve třídě prohlásí za nezbytnou.

„Víš vůbec, kolik takový telefon stojí?“ zeptala jsem se ho.

Pokrčil rameny.

Když jsem mu řekla konkrétní částku, moc to s ním neudělalo. Peníze pro něj byly jen čísla. Neviděl za nimi počet pracovních hodin ani jiné výdaje, které rodina každý měsíc má.

S manželem jsme proto vymysleli, že pokud chce nový telefon, může si na část přispět. Dostává kapesné a za některé mimořádné práce si může něco přivydělat. Ne za běžné povinnosti, jako je úklid vlastního pokoje, ale třeba za pomoc dědovi na zahradě nebo mytí auta.

Syn se rozzlobil.

„Ostatní si na něj vydělávat nemusí!“ vykřikl. „Prostě ho dostanou.“

„My nejsme ostatní,“ odpověděl manžel.

Následovalo několik dní uraženého mlčení. Syn prohlásil, že mu nikdy nic nedopřejeme a že kvůli nám bude ve škole za největšího trapáka. Připomněl nám spolužáka, který má nejen drahý telefon, ale také herní počítač a každý rok létá k moři.

Já jsem mu na oplátku začala vysvětlovat, kolik stojí elektřina, jídlo a hypotéka. Bylo to zbytečné. On nepotřeboval ekonomickou přednášku. Potřeboval, abych pochopila, že se mezi ostatními cítí špatně.

Později jsem se ho proto zeptala, co přesně mu spolužáci říkají. Ukázalo se, že nejde jen o nevinné porovnávání. Dva kluci si z něj opakovaně utahovali, že má oblečení „z výprodeje“ a mobil „z pravěku“. Jeden z nich se ho před ostatními zeptal, jestli si jeho rodiče nemohou dovolit normální věci.

Najednou jsem jeho naléhání viděla jinak. Pořád jsem mu nechtěla okamžitě koupit drahý telefon, ale pochopila jsem, že za jeho požadavky není jen rozmazlenost. Byl v tom stud a strach z odmítnutí.

Domluvili jsme se na kompromisu. Pokud současný telefon vydrží do jeho dvanáctých narozenin, koupíme mu novější model. Nemusí být nejdražší, ale vybereme ho společně. Část peněz si syn našetří, část dostane jako dárek. Značkové tenisky může mít jedny, pokud mu skutečně dobře sednou a nebude je chtít jen kvůli logu.

Zároveň jsme řešili i chování spolužáků. Syn nechtěl, abych hned volala do školy, a tak jsme se nejprve bavili o tom, jak může na posměšky reagovat. Ujistila jsem ho, že pokud budou pokračovat, požádáme o pomoc třídní učitelku. Posmívat se někomu kvůli majetku totiž není normální, ani když se to schová za legraci.

Pořád nevím, kde je správná hranice. Nechci synovi koupit všechno jen proto, aby zapadl. Taková soutěž nikdy neskončí. Po telefonu přijde dražší oblečení, nové kolo a za pár let možná auto.

Nechci ale ani podceňovat svět, ve kterém vyrůstá. Pro dospělého je telefon obyčejný předmět. Pro dítě může být vstupenkou do kolektivu nebo naopak důvodem, proč se stane terčem.

Snažím se syna učit, že hodnotu člověka neurčuje logo na mikině. Zároveň si připomínám, že podobná moudra se snadno říkají doma v kuchyni. Mnohem hůř se podle nich žije uprostřed školní chodby, kde se jedenáctileté děti snaží hlavně nebýt jiné.