Syn se těšil, až bude předškolák. Po dvou dnech už do školky nechce

Celé prázdniny se do školky těšil. Doma už se nudil, kamarádi mu chyběli a několikrát se mě ptal, kolikrát se ještě musí vyspat, než zase půjde. O to větší šok pro mě byl, když po druhém dni přišlo: „Já už tam nechci.“

Nejdřív jsem tomu nevěnovala velkou pozornost. Začátek září, změna režimu, únava. To přece přejde.

Jenže nepřešlo.

„A proč tam nechceš? Stalo se něco?“ vyptávala jsem se.

„Já nechci být předškolák.“

„Ale vždyť ses tak těšil.“

„Protože jsem nevěděl, že se tam budeme učit!“

A tím jsme se dostali k jádru problému. Synovi vůbec nevadí školka. Vadí mu to, co podle něj přišlo s předškoláctvím. Sedět, počítat, vyjmenovávat dny v týdnu, dělat pracovní listy a další úkoly, o kterých ze sebe postupně trousí jen útržky.

„Já se budu učit až ve škole,“ prohlásil naprosto rozhodně.

Snažím se mu vysvětlit, že tohle ještě není opravdové školní učení. Že si jen hrají, trénují, připravují se. Jenže jemu je úplně jedno, jak tomu říkají dospělí. Pro něj je výsledek jasný: dřív chodil do školky a hrál si. Teď je předškolák a musí dělat věci, které dělat nechce.

Po necelých čtyřech dnech chodíme do školky s pláčem. Ráno se mě drží a opakuje, že tam nechce. Odpoledne přijde domů a mám pocit, že se rozsype. Stačí maličkost. Špatně položený hrnek, jiná večeře, brácha se dotkne jeho hračky – a následuje jeden výbuch za druhým.

Vidím na něm, že je přetížený.

A jsem z toho na nervy taky.

Nejvíc mě děsí, jak rychle se to celé změnilo. Ještě před prázdninami chodil do školky rád. Nikdy jsme neřešili ranní pláč ani odmítání. Přes léto mi opakoval, že už ho to doma nebaví a chce zpátky mezi děti. A pak stačily dva dny v nové předškolní třídě a jako bych měla doma úplně jiné dítě.

Pořád si říkám: Může být přechod mezi běžnou třídou a předškoláky opravdu tak velká změna? Nebo se tam děje něco, o čem mi neumí říct?

Nechci z něj dělat dítě, které nemusí nic, co se mu nelíbí. Vím, že i ve škole jednou bude muset sedět, soustředit se a plnit úkoly. Zároveň mi ale připadá absurdní začínat přípravu na školu tím, že mu učení během několika dní dokonale znechutíme.

Teď přemýšlím hlavně nad tím, jak mu pomoct. Jestli si promluvit s učitelkami a zjistit, co přesně během dne dělají. Jestli mu dát pár týdnů, aby si zvykl. Nebo jestli už teď jeho reakce znamenají, že je toho na něj jednoduše moc. Kdyby to šlo, usilovala bych o odklad, ale to už nepůjde.

Dítě, které ještě v srpnu odpočítávalo dny do školky, mi první týden v září se slzami říká: „Mami, prosím, já už tam nechci.“

A já zatím vůbec nevím, co mu na to odpovědět.