Syn si mě doma nevšímá. Když jsem odjela na služebku, probrečel dva dny

Upřímně jsem si myslela, že nejhorší to bude mít manžel s tím mladším. Je to typický mamiňák, pořád by se tulil, vyžaduje moji pozornost a beze mě nedá ani ránu. Starší syn je jeho přesný opak. Ten pomalu ani neregistruje, že jsem doma. Jakmile vidí tatínka, skáče radostí, je společenský, pořád někam utíká – za dětmi k sousedům, na výlet s dědou, nebo přemluví tátu, aby šli do dílny něco vyrábět.

Když si s ním chci hrát já, nemá čas. Mazlit se nechce. Vnímal mě spíš jako takový servis – dát najíst, obléct, umýt. „Hlavně na mě mámo nesahej, já jsem velkej, mazlit se nechci.“

To, co se stalo při mém odjezdu, mi proto absolutně vyrazilo dech.

Už na odchodu to začalo. Starší syn spustil obrovský pláč. Když jdu normálně do práce a on jede k babičce, vůbec nic neřeší. Teď ale věděl, že nebudu doma přes noc. Že zůstanu pryč déle.

Druhý den večer mi volal manžel a zněl dost zmateně a unaveně.

„Prosím tě, já ho vůbec nepoznávám,“ hlásil mi do telefonu. „První den snad ani nepřestal vzlykat. Dneska do sebe nedostal skoro žádný jídlo, pořád teskní a tvrdí, že ho hrozně bolí bříško.“

„A co mladší?“ ptala jsem se vystrašeně.

„Ten je úplně v pohodě! Hraje si s autíčky,“ překvapil mě manžel. „Ale starší tu jen leží na gauči, na nic nemá náladu a odmítá cokoliv dělat. Nechce jít ani k sousedům, ani se mnou do dílny.“

Pak mi dal syna k telefonu. Čekala jsem, že bude naštvaný, ale ozval se jen tichoučký, uplakaný hlásik.

„Mami? Kdy už přijedeš?“ pípnul do telefonu.

„Už brzy, broučku. Ještě dvakrát se vyspíš a jsem doma. Bříško tě bolí?“

„Jo, hrozně mě bolí… Mami, já tě chci pomazlit. Už buď doma.“

V tu chvíli se mi stáhlo hrdlo a měla jsem co dělat, abych do telefonu sama nezačala brečet. Dítě, které o mě za normálních okolností zakopne jen tehdy, když chce namazat chleba nebo najít ponožky, teď doma doslova truchlí.

Najednou mi došlo, že to jeho přehlížení byla jen hra na dospěláka a že mě vnímá jako absolutní jistotu, která tu prostě vždycky je. A jakmile ta jistota na pár dní zmizela, jeho svět se rozsypal. Nepoznávám vlastní dítě, ale zároveň mě to hrozně hřeje u srdce a taky je mi to hrozně líto, že jsem odjela.

Pevně doufám, že tahle služební cesta byla na hodně dlouhou dobu poslední.