Syn začal až příliš řešit svoje tělo. Posilovna se stala jeho druhým domovem

Jenže během deváté třídy se mi začal měnit před očima. Nejen vzhledově, ale i mentálně. Najednou se začal vonět, vybírat si, co si vezme na sebe, a nakonec si přál permanentku do posilovny. Prý tam chodí jeho kamarádi.

Dnes je mu šestnáct a posilovna je jeho druhým domovem. Pořád se prohlíží v zrcadle, sleduje, jak mu rostou svaly, počítá bílkoviny a já vlastně ani nevím, co všechno ještě. Přijde mi, že svým vzhledem začíná být až posedlý.

Na jednu stranu jsem ráda, že se o sebe stará. Předtím mu bylo všechno jedno a teď se zajímá o to, co jí, hýbe se a chce na sobě pracovat. Jenže zároveň začal chodit na střední školu a nerada bych, aby se z péče o tělo stala věc, kvůli které začne zanedbávat školu nebo všechno ostatní.

Navíc já tomu vůbec nerozumím, takže naše konverzace vypadá asi takhle:

„Mami, kup mi tvaroh.“

„Máme ho v lednici.“

„Ne tenhle. Tenhle má málo bílkovin.“

Nejprve mě napadlo, že se mu líbí nějaká holka. Jenže na to mi řekl, že s někým teď chodit nemůže, protože nemá dost vypracované svaly. Holky prý chtějí svalnaté kluky.

Nejprve jsem se tomu smála. Říkala jsem si, že je mu šestnáct a v tomhle věku je přece normální chtít se líbit. Jenže poslední dobou začínám mít obavy, aby to nepřeháněl.

Z posilovny chodí úplně vyřízený, někdy sotva chodí. Když má pocit, že jeden den necvičil dost, je protivný a má výčitky. A když se na sebe podívá do zrcadla, mám někdy pocit, že nevidí to, co vidím já. Já vidím normálního šestnáctiletého kluka, který vyrostl, má trochu svaly a pořád ještě vypadá jako dítě. On ale vidí hlavně to, co mu na sobě chybí.

Začínám si také všímat, jak často řeší svoje tělo ve srovnání s ostatními kluky. Kdo má větší ruce, kdo má lepší břicho, kdo zvedne víc. A samozřejmě sleduje sociální sítě, kde se to svalnatými mladými muži jen hemží.

Nevím, kde je hranice mezi zdravým zájmem o vlastní vzhled a něčím, co už může být problém. Nechci mu posilovnu zakazovat ani mu říkat, že vypadá dobře, když se tak sám necítí. Zároveň mám ale strach, aby se z jeho snahy být silnější a hezčí nestala honba, ve které nebude nikdy dost dobrý.

A tak teď vlastně nevím, co je správně. Mám ho nechat, ať si na všechno přijde sám, nebo už je čas začít se ptát, proč je pro něj jeho tělo najednou tak důležité?