Dva andílci: Synové, kteří nejsou, a přesto mi zachránili život

Už od malička jsem snila o tom, že budu mít tři dcery. Stejně tak, jak jsem vyrostla se sestrami, maminkou a rodinou kolem. Představovala jsem si vše idylicky. Svého ex manžela jsem poznala v 26 letech, jelikož jsem měla spoustu gynekologických problémů, chtěla jsem se začít snažit o miminko co nejdříve. Cesta k synovi byla zdlouhavá, trvalo to přes rok a nakonec se to podařilo, po neskutečně dlouhém a náročném porodu, se mi narodil syn. Můj idylický život se změnil, když jsem o tři roky později potratila v 10. týdnu. V tu chvíli jsem si myslela, že je to to nejhorší, co mě kdy mohlo potkat. Ale to vše byl jen začátek.

V roce 2018 jsem otěhotněla, od začátku se mi zdálo, že se něco děje, že to není v pořádku. Potrat v 10. týdnu byl zdrcující. Paní doktorka mi oznámila, že se plod nevyvíjí a musím podstoupit kyretáž ještě ten den. Všechny sestřičky byly úžasné a hodné, se vším, co jsem potřebovala, mi pomohly. Zákrok proběhl rychle, při anestezii jsem měla sen, který se mi zaryl hluboko do paměti.

Ve snu jsem viděla staršího syna, který šel přede mnou s menšim chlapečkem, otočili se na mě a řekli: Pojď mami. Ze snu jsem se nechtěla probudit, bylo to tak krásný a příjemný pocit, vidět své děti velké a spokojené. Probudila jsem se na pokoji, otevřela jsem oči a vedle mě v postýlce ležela nádherná růžová holčička a nikde nikdo. Cítila jsem se zmateně a nechápala, co tam dělá.

Samozřejmě, holčička nebyla moje, ale paní, co byla v tu chvíli v koupelně. Neumíte si představit ten zmatek v hlavě. Z nemocnice jsem co nejrychleji utekla domů k synovi. Byl moje jediná jistota, kterou jsem v tu chvíli měla. Ex manžel mi nedal prostor si potrat prožít, nenechal mě odpočinout, lehnout si, ani brečet. Pod jeho psychickým nátlakem jsem se vrátila po týdnu do práce, uklízela a starala se, zatímco on seděl doma a vyčítal mi, že vše je má vina.

Při kontrole po šestinedělí pan doktor zjistil, že jsem měla obrovské štěstí a moje miminko mi zachránilo život. V děloze jsem měla velkou díru a kdybych nepotratila, zemřela bych v průběhu těhotenství na protrhnutí dělohy. Bylo to těžké se smířit s tím, že mé dítě vědělo lépe než já, co je pro mě dobré a odešlo, aby mě zachránilo. S lékařem jsme naplánovali operaci dělohy tak, abych mohla znovu otěhotnět. O rok později jsem podstoupila náročnou rekonstrukci dělohy a rok se zotavovala.

O mé vysněné holčičce jsem přemýšlela pořád, strašně jsem si přála mít dceru, se kterou by jsme vařily, pekly, chodily tancovat. Roky běžely a život se mi více a více komplikoval. S ex manželem jsem se rozvedla. Jeho psychické týraní jsem už dokázala snášet. Tohle je však jiný příběh…

Je to dva roky, co jsem potkala muže, o kterém jsem si myslela, že nebude nikým zásadním v mém životě. Nikým, s kým bych chtěla děti nebo strávit život. Už na začátku jsme se shodli, že by jsme chtěli oba miminko. Po čase jsme tomu dali volný průběh, třeba k nám dorazí samo bez pomoci lékařů.

Čas plynul a já jsem pořád nebyla těhotná. Prošla jsem si úmrtím čtyř milovaných lidí - strejdy, bratrance, babičky a mé milované maminky. Během půl roku se mi zmenšil okruh lidí, co jsem milovala a cítila jsem se neskutečně sama. Teď zpětně už chápu, proč jsem nemohla otěhotnět, bylo to neskutečně stresující období. Úmrtí maminky jsem nesla velice špatně, upnula jsem na to, že otěhotním co nejdříve, budu mít dceru jako náhradu po mamince. Přišlo mi, jako by se proti mě spiknul svět a nic se mi nedařilo. Nevěděla jsem, jak to změnit.

Na začátku tohoto roku jsme se zapsali do reprodukční kliniky a začali podstupovat testy. Výsledky byly na můj věk uspokojující a až na mírné problémy jsem podle lékařů byla plodná a neměl by to být problém. Dostala jsem léky podporující ovulaci a udržení těhotenství. V červenci se na testu objevily dvě vysněné čárky. Popravdě jsem byla zaskočená, protože zrovna ten měsíc bych to nečekala. Podle lékařů jsem neměla velká vajíčka a ovulace neproběhla, jak měla. Ale co, bylo to tam.

Hrozně jsem se bála, že to zase nedopadne. Od 7. týdne jsem začala špinit a později krvácet. Dostala jsem spoustu léku na udržení. Našli mi dva hematomy větší než miminko, jakmile jeden zmizel, narostl nový. Zůstala jsem ležet a opravdu se snažila, aby vše dopadlo dobře. Můj jediný pocit byl strach, nikomu jsem ani nechtěla říct, že jsem těhotná. Nicméně, prcek rostl. Došli jsme k prvnímu screeningu, všechno vypadalo tak nadějně. Krvácení ustalo kolem 13. týdne. V tu chvíli jsme si řekli, že za měsíc to už oznámíme a už se budeme jen těšit. Začla jsem už trochu chodit ven, těšit se na Vánoce.

Jenže… Listopad začal vše měnit. Starší syn byl pořád nemocný, nosil jeden vir za druhým. Vše jsem od něho chytla a byl pořad nemocná. Na konci listopadu při kontrole se synem u lékaře se mi udělalo neskutečně zle. Omdlela jsem, bylo mi hrozně. Okamžite jsem jela do nemocnice a tam mi jen řekli, že mám nízký tlak, ať jsi jdu lehnout. V pondělí mě čekal druhý screening, tak jsem si říkala, že vydržím těch pár dnů a poptám se tam.

Druhý screening probíhal v pořádku, nic zvláštního se nedělo. Partner viděl syna poprvé, ten se na ultrazvuku vrtěl. Bylo to krasné. Nakonci mi lékař oznámil, že ještě uděláme vnitřní kontrolu. A tam přišla ta hrozná zpráva. Čípek už v podstatě nebyl, byla jsem otevřená. Okamžitě mě odvezli do nemocnice. Tam začal ten hrozný kolotoč, na který bych nejraději zapoměla. Odebrali mi plodovou vodu, krev, vzorky a výsledek byl silný zánět dělohy. Dostala jsem kapačky s antibiotiky a dalši antibiotika ústně. musela jsem ležet. S lékařem jsme naplánovali kontrolu plodové vody za týden a poté sešití čípku.

Poctivě jsem ležela, brala léky a hlavně si nepřipouštěla, že by to mohlo skončit. O pár dnů později jsem se probudila ve čtyři ráno s divným pocitem v zádech. Kolem šesté jsem si zašla pro hořčík a nahlásit změnu sestře. Při kontrole mi lékař řekl, že se nic nemění, ať si lehnu. Jenže bolesti se zrhošovaly a mně začalo připadat, že to jsou kontrakce. Hlava nechtěla přijmout, co se děje, a já seděla v pokoji a říkala si, že když nic neřeknu, tak se to dít nebude.

Ve tři hodiny byly bolesti už velice silné. Na směnu nastoupila jiná lékařka, pro mě navždy bude tou nejmilejši a nejsoucitnější osobou, kterou jsem kdy potkala. Při vyšetření mi oznámila, že rodím a miminko je nožičkama už velice nízko. Vysvětlila mi, že ve 22. týdnu miminko nezachrání, že se pravděpodobně narodí živé a po chvíli zemře. Neuvědomila jsem si, že musím rodit. V mojí hlavě jsem si myslela, že když se jedná o potrat, bude to rychlé, nebo že to bude opět kyretáž. Možná jsem si to i myslet chtěla. Nechtěla jsem si prožít to, co se stalo.

V šest večer jsem už byla na porodním sále. Sama. Bolesti byly už přes dvanáct hodin, ale stále jsem to zvládala. Co jsem nezvládala, byly emoce a pocit viny. Bolest těla bylo to nejmenší, co mě bolelo. Pukalo mi doslova srdce. Rodit jsem nechtěla. Během těch všech událostí, byl partner v práci. Přijel za mnou až pozdě večer. Sedl si v tichosti vedle, dostat ze mě kloudné slovo bylo těžké. Spíš jsem okamžitě vyjela a křičela. Je mi to do dnes líto, je mi líto, co jsem mu řekla a jak jsem hysterčila. Vim, že v tu chvíli je to to nejmenši, co řešit, ale také jediné, co jsem mohla změnit. Změnit to, že rodím mrtvé miminko už jsem nemohla.

Kontrakce byly co dvě minuty, ale tělo nespolupracovalo a nechtělo se otevřít. Moje lékařka musela zavolat na pomoc primáře a společně mi museli pomoct. Vyslověně malého vytlačit ven. Po pěti hodinách na porodním sále se můj malinký a nadherný syn narodil. Narodil se živý. V ten moment jsem se nemohla na něho podívat, hrozně jsem se bála, jak tak malinké miminko vypadá.

Domluvili jsme se, že mi ho umyjou, připraví a donesou mi ho později. Původně jsem ho vidět nechtěla, ale paní doktorka mě přemluvila, prý bych celoživotně litovala. A měla pravdu. Syna mi donesli v pleteném kluvičku, byl celý zahalený, byl vidět jen obličej. Vypadal tak klidně, spinkal. Můj malý andílek. Měl neskutečně krásný nosánek a pusinku. Pořád se mi to vybavuje, jak byl krásný a nic ho nebolelo. Nebyla jsem schopná promluvit, jediné, co jsem mu řekla bylo, omlouvám se, hrozně moc se omlovám.

Nemohla jsem pochopit, kam jde a proč už není se mnou. Sestra ho odnesla a já věděla, že už ho nikdy neuvidím. Navždy bude náš andílek, o kterého se těď bude starat moje maminka. Budou spolu na nás čekat…

V tu chvíli jsem myslela, že tohle je konec mých probémů, ale opět omyl. Myslela jsem si, že zánět způsobuje on, můj syn. A že porodem ten zánět odejde. Jenže další krev ukázala, že v ohrožení sepse a života jsem pořad. Začali do mě rvát čtvery antibiotika horem dolem, nespočet leků, kapaček, čípků. Už jsem ani nevěděla, kdo jsem. Psychicky jsem se zhroutila. Chtěla jsem klid, a místo toho kolem mě lítalo nespočet sester a lékařů, všichni vypadali nervozní.

Jediné, co jsem chtěla já, je ticho a prostor být sama s partnerem. Hrozně mi ty události narušily můj prostor, chápu že to být muselo, ale některé netaktní sestřičky by tuto práci dělat neměly.

Dalši den už hodnoty zánětu klesly, se souhlasem primáře mě propustili domů s varováním a kontrolami. Slova lékaře, že mi syn zachranil život, mohli jsme zemřít oba, byly, jak by se mi vracely vzpomínky na první potrat. Dvě moje děti mi zachranily život.

Doma se mi neskutečně ulevilo. Mohla jsem objemout staršího syna, mohla jsem prožít smutek, brečet, křičet a zlobit se, aniž by mě někdo sledoval.

Je to měsíc, bolest jsem se naučila ovládat a zpracovala jsem i brek před lidmi. Pokaždé si počkám na můj domov. Je mi neskutečně smutno a pokaždé, když jdu kolem zrcadla, se podívám a břicho tam opět není, nebyl to sen. Hrozně bych si přala další miminko, ten strach je neskutečný.

Tam nahoře mě čekají dva andílci, mají jeden druhého. Babička je tam ohlídá. To jediné je mojí útěchou v těhlech dnech. Starší syn si pokaždé, co vidí hvězdy na nebi, vzpomene na bratříčka a babičku.

V nemocnici nám udělali otisk nožiček, to a urna je jediná připomínka syna, nemám fotku nemám ho, nemám nic hmatatelného, abych si ho přimoměla. Ale v mých snech bude napořad, ten malý krasný nosánek spinkajícícho andílka.