„Tak jsi ráda, že to máš za sebou?“

Má sice po operaci, skončila všemožná invazivní vyšetření typu MR, chemoterapie nebo radioterapie. Rostou mu vlasy, je schopen i zavtipkovat a celkově vypadá, že je v pohodě.

Vypadá v pohodě, a ne, že by nutně nebyl, ale stejný jako dřív taky není. Léčba za sebou zanechává stopy a navíc, v mnoha případech to operací nekončí, ale z hlediska léčby se jede dál – a jede se ještě docela daleko a dlouho. Takže dokud mi někdo se 100% jistotou neřekne, že se mi nemoc nevrátí, tak to za sebou nemám.

Když jsem přešla do krajské nemocnice, nemazali mi tam med kolem pusy: Dozvěděla jsem se, že můj Davy Jones byl hodně agresivní, rostoucí v řádech měsíců, a i když dobře reaguje na léčbu, riziko recidivy je nutno brát v potaz. V mém případě tedy ozařováním skončila akorát invazivní vyšetření, ale pokračuje se dál v rámci biologické léčby, která je plánována na 2 roky, a v rámci léčby hormonální, která je plánována na 5 let. Až po této době nastane období tzv. remise, kdy se hovoří o návratu pacienta k původnímu fungování před vypuknutím nemoci. Wikipedie pojem vykládá jako dosažení bezpříznakového období, kdy došlo k vymizení nemoci. (Ovšem pozor, neznamená to, že se ta mrcha pořád nemůže vrátit!)

Moje deníčky byly označeny za edukativní, a tak tentokrát cíleně hned zkraje zabřednu do teorie. Jak už jsem psala dříve, jsou různé typy nádorů prsu a ty se různě léčí. Informace na stránkách Bellisek, které jsem si vypůjčila, dělí nádory prsu podle místa vzniku a podle rozboru tkáně:

Podle místa vzniku

1. Duktální karcinom prsu, který vzniká v mlékovodech, a dále se dětí na:

Duktální karcinom in situ – počáteční nádor, který se nezačal šířit do lymfatických cest nebo vzdálenějších orgánů.
Duktální invazivní karcinom, u kterého už nádorové buňky pronikly do okolí, což může vést ke vzniku metastáz (játra, plíce, kosti).

2. Lobulární karcinom prsu, který vzniká ve žlázových lalůčcích (to je ta část mléčné žlázy, která vytváří mléko) a dělí se na:

Lobulární karcinom in situ – podobně jako výše.
Lobulární invazivní karcinom – nádorové buňky se šíří do těla a mohou zakládat metastázy (játra, vaječníky).

Podle histologie (rozboru tkáně) se nádory prsu dělí podle toho, zda nádorové buňky na svém povrchu mají některé z markerů (receptorů). Ty určují, jak se nemoc bude léčit, zda biologickou nebo hormonální léčbou.

1. HER2+ nádor: roste rychleji, je hodně agresivní a rád se vrací, zejm. v prvních 3 letech. Likviduje se biologickou léčbou.

2. ER+ nádor: jeho růst reaguje na ženské hormony, bývá méně agresivní a léčba má dobrou prognózu. Nasazuje se na něj hormonální léčba, která tlumí estrogen a progesteron.

Existují bohužel i nádory, které v sobě kombinují informace uvedené výše, a jež se proto léčí hormonální i biologickou léčbou i chemoterapií.

TN karcinom neboli triple negativní: u tohohle prevíta se nenašly receptory, nereaguje na hormonální ani biologickou léčbu a léčí se chemoterapií nebo operací či radioterapií, popř. kombinací všech léčebných metod. Pokud je zachycen včas, je prognóza dobrá.

V lékařské zprávě mají pacientky uveden ještě další údaj, který vychází z histologie a naznačuje prognózu uzdravení:

Ki67 – marker udávaný v procentech, který určuje, jak rychle nádor roste.
Grade – jak moc se nádorové buňky podobají původní, zdravé buňce. Hodnoty jsou uváděny 1, 2, 3, přičemž 1 je nejlepší, ale není třeba mít hned strach, 3 dobře reaguje na léčbu.

Jak jsem se srovnala, když se teď při psaní koukám do své lékařské zprávy, začínám být opět lehce zneklidněná: ložiska DCIS (duktální karcinom in situ), místy lobulární charakter růstu, ER je 90 % a PR 5 % (reaguje tedy dobře na hormonální léčbu – tlumení estrogenu, méně na progesteron), HER-2 je low, ale Ki-67 je 40 %, kdy nad 20 % už prognóza není tak veselá, a G má hodnotu 2. Dále pak pT1c (zhoubný nádor menší velikosti), pN1 3/5 (postižení mízních uzlin, tři z pěti), M0 (absence metastáz).

Každopádně uvedené hodnoty zrcadlí léčbu, kterou jsem absolvovala a která mě ještě čeká:

Protivné procedury:

• Chemoterapie: reakce na Ki67, cílem bylo nádor zmenšit.
• Tlumení ženských hormonů injekcí do břicha 1× měsíčně (lék Reseligo): odpověď na ER a PR.
• Operace: vyjmutí zhoubného šmejda.
• Ozařování: prevence invazivního lobulárního růstu.

Méně protivné fáze léčby:

• Hormonální léčba: lék Anastrazol, odpověď na ER 90 %
• Biologická léčba: lék Verzenios coby prevence růstu (pN1, Grade 2 značí střední agresivitu)

Jeden by si řekl, že hormonální a biologická léčba už jsou, oproti tomu předtím, v pohodě. Jako jo, nepadají vlasy a nejsou po tom tak devastující nevolnosti. Ale úplná pohoda to taky není…

Hormonální léčbou a reseligem jsem byla uvedena do přechodu dřív a rychleji, než kdyby to bylo jenom na přírodě. Pojí to s sebou, že mě bolí doslova celý člověk a přibrala jsem 15 kg. Všechno se mi to narvalo do stehen a hlavně břicha. Když jsem začala randit s manželem, měla jsem vychrtlých 55 kg, postavu přesýpacích hodin, pevné boky a ňadra dmoucí. Po třech dětech a léčbě rakoviny mám jedno povislé prso, z druhého něco tak smutného, že to nemá cenu opakovaně popisovat, zadek štýrského valacha a pupík, přes který si nevidím na intimní partie. Stýská se mi po vyrýsovaném bříšku, kdy jsem na VŠ uvažovala o piercingu do pupíku čistě jenom proto, že jsem měla pěkné břicho.

Asi bych to brala sportovně a s klidem, jenže se nevejdu do svého oblečení. To mě na tom štve nejvíc. Po návratu do práce jsem zainvestovala do kvalitního a drahého šatníku, do kterého se teď nevlezu. Pokud se do něčeho narvu, vypadám jako uzenka, břicho je v těch menších velikostech opravdu nelichotivé. (Však jsem taky skočila o dvě konfekční velikosti.) Problém je, že s aktuálními příjmy nemám na to, koupit si všechno znovu, nemluvě o tom, že je mi líto se oblečení zbavovat, a stále (NAIVNĚ) doufám, že do něj zhubnu. Metabolismus mi ale funguje úplně jinak a to, co zabíralo dříve, dnes už nefunguje, a nevím si s tím rady. Kvůli pupku se nevejdu do žádných kalhot, musela jsem shánět nové džíny, které by mi sedly, a u všech se mi rozjíždí zip. Jasně, v kontextu toho, že jsem taky mohla být mrtvá, je to banalita, ale když to člověk řeší každičký den, problém to pro něj je. Co si budeme… i kdybych to za dva roky bio léčby fakt shodila, nejhůře za pět let léčby hormonální, nemohu 2–5 let chodit jenom v teplákách. Vážně bych zase chtěla být hezká! (Čti: jako před zahájením léčby. Chtěla bych být tak tlustá, jako když jsem si o sobě poprvé řekla, že jsem tlustá…)

Vždy jsem si přála mít zvlněné vlasy, což se mi splnilo. Po chemoterapiích mi narostly bujné kudrny. Nejprve mi narostl drn, z nějž se organicky během dvou tří měsíců stala solidní bembeřice. Aktuálně mi roste Jágr – vpředu bussiness, vzadu párty. Bembeřice je vzpurná a každá kudrna kouká jiným směrem a dělá si, co chce. Občas mám vlasy připláclé k hlavě, jindy odstávají na jednu stranu, jedna kotleta je poslušně vyrovnaná podél obličeje, druhá trčí do prostoru, a přestože se snažím česat si patku, ofina mi sveřepě padá do čela „na blbečka“. Podle předběžného odhadu (1 měsíc = 2 cm) jsem se těšila, že cca po roce od operace budu mít zpět svoje mikádko. A protože mým cílem je, aby vlasy co nejdříve dorostly, nenechávám se stříhat, do vlasů nijak nezasahuji a nechávám je odrůst. Jenže jak se to všechno kroutí, mikádko nehrozí a, protože to nijak neupravuji, čeká mě několik perných měsíců. (Alespoň už mi přestaly růst vousy a nemusím se holit…)

Okolí mě konejší: Buď ráda, že jsi naživu! Jsem. Vážně jo. Ale nikdo mě nepřipravil na to, že kvalita toho života teď bude jiná. Hormonální léčba způsobuje osteoporózu. Jak mě utěšoval onkolog, ta se dneska sice dobře léčí. Na druhou stranu každý, kdo ji má, by ji asi radši neměl. Plus: Váhový přírůstek s sebou nese ztrátu kondice, cesta do schodů nebo venku na sluníčku je peklo, bolí mě svaly, bolí mě kosti a bolí mě klouby. Zejména kolena dostávají zabrat a jakmile si kleknu, vstávám jako stará bába a chvíli musím lézt po čtyřech, než jsem schopná se postavit. Znovu jsem se dostala do situace, kdy v noci nemohu spát, jak mě bolí záda. Hned co to šlo jsem se vrátila na kruhový trénink, jak mi bylo doporučováno, každý den chodím, cvičím dle doporučení fyzioterapeuta. Přesto vidím jen mírný progres. Říkala jsem si, že jak se začnu víc hýbat, obtíže vymizí, že je to dané tím rokem nečinnosti, a ono ne. Napadla mě taková děsivá myšlenka, co když to třeba už bude natrvalo?

Jak jsem se obtížně loučila s komodorem Norringtonem, kdybych spěchala na rekonstrukci prsu, musela bych vysadit biologickou léčbu. Názory na konkrétní dobu se různí, ale vysadit by se měla cca měsíc před a nasadit měsíc po operaci. S ohledem na střední agresivitu nádoru si něco takového nelajsnu, a tak si na nový prs budu muset počkat nějaké dva roky, než doberu bio léčbu. S biologickou léčbou se pojí nejen prevence návratu nemoci, ale potom i to, že se člověk obecně blbě hojí. Jakýkoli škrábanec nebo virózka tak trvají déle, než kdyby člověk léky nebral.

Utěšovala jsem se, že až se mnou skončí, tak to všechno doženu a postupně vrátím do starých kolejí, ale všichni mluví o tom, že následky budou trvalé a biologický věk mého těla nebude odpovídat jeho reálnému stavu. Injekce reseliga dostávám s tím, že po skončení léčby ještě teoreticky mohu začít menstruovat. Kdyby jo, metabolismus by se ještě mohl nastartovat. Jenže v létě mi bude třiačtyřicet a velmi pravděpodobně rovnou přejdu do přechodu klasického. Zvažovala jsem nechat si přerušit vejcovody, abych hormonální léčbu obešla, ale dozvěděla jsem se, že bych se zbavila maximálně injekcí, protože estrogen, který mi doktoři v těle tlumí (nádor ho rád papá), tvoří i játra. Ty si asi úplně odoperovat nechci . Do toho mi gynekolog rovnou nabídl i hysterektomii s tím, že děloha mi už je beztak k ničemu. Přesvědčoval mě, jak je jizva na břiše malinká, ale já už další jizvy nechci, notabene děloha je moje a basta. Nemluvě o tom, že jizva po laparoskopii je sice malinká, ale půjdu-li na rekonstrukci, čeká mne jizva veliká a já bych fakt chtěla mít břicho hladké – už teď je plné jizviček od každoměsíčních injekcí…

Vyděsilo mě vyprávění jedné Bellisky, že jí během léčby vypadaly zuby (za nové dala v řádech desítek tisíců) a slejzají jí nehty na nohách i na rukách. (Když to řešila s onkologem, poznamenal: „Ano, to jsme vám způsobili léčbou my, ale pojišťovna na to nepřispívá.“) Plus myslím na to, že pokud se mi teď podaří zhubnout, plastický chirurg nebude mít z čeho brát na rekonstrukci pravého prsu. Prs mám tak zrasovaný, že je otázka, jak vůbec po případné plastice bude vypadat.

Když jsem tchyni popisovala vedlejší nežádoucí účinky biologické léčby, divila se. Podle názvu usuzovala, že je to – oproti chemoterapiím – pohoda, a tabletky jsou k tělu šetrnější. Bioléčbou ovšem v prvé řadě dostávají na frak krvinky a imunita. Dostala jsem přísné instrukce, že jakákoli virózka může mít hodně nepříjemný průběh (taky je doporučováno po dobu nemoci biologickou léčbu vysadit), vše musím ihned hlásit na onkologii, zejména, kdybych měla teploty. Byť všude jezdím bez „krytu na ksicht“, jakmile v tramvaji nebo poblíž kdokoli zakašle, okamžitě nasazuji roušku. V době kulminující chřipkové sezóny jsem takto kráčela po městě, aby se ke mně měl nějaký pán s doporučením, že „covid už ale skončil, to nemusíte nosit!“ Ať si kdokoli o očkování a nošení roušek v době pandemie myslí cokoli, nemám ráda chytráky, co mají tendenci ostatní vzdělávat. Takže jsem mu nejprve odpověděla, že mám potíže s imunitou, a když to mě šil dál, jak o tom nemluvím ráda, vpálila jsem mu, že se léčím s rakovinou. V tu chvíli se začal hrozně omlouvat, což jsem po něm ani nechtěla. Stačí se jen někdy kousnout do jazyka, protože nikdo neví, proč ten druhý má na obličeji „hadr“.

(Aby to teď neznělo přepjatě, onehdá jsem narazila na příspěvek na instagramu, kde jedno děvče její okolí bezelstně chválilo, jak hezky zhubla a jak jí to sluší, aniž by tušili, že se nebyla schopná 3 měsíce najíst, protože byla znásilněna. V komentářích se to hemžilo doporučeními, ať lidi radši drží pusu a nekomentují vzhled druhých. Na jednu stranu jo, na druhou stranu, pokud mi někdo v dobrém složí kompliment, že mi krátké vlasy sluší, nebo „Vy jste změnila účes?“, nezačnu ho hned pranýřovat, že mi připomíná rakovinu. Nemusí mi to třeba být příjemné, ale za to ten druhý, který třeba chce být milý a zdvořilý, nemůže. Pochválit někoho druhého považuji za small talk, to už by si lidi nemohli říkat vůbec nic.)

Kamarádce Martině v nemocnici řekli, že při biologické léčbě si některé pacientky stěžují, že „občas mají průjmy“. Jelikož mně léky nasadili dříve, byla již plně informována ode mě: Stejně jako u chemky, první dny po nasazení Verzenia se u mě nedělo nic. Průjem se samozřejmě zlomyslně spustil o víkendu, kdy jsem jela s dětmi na oslavu 40. narozenin své dobré kamarádce. A po víkendu se to rozjelo. „Občas průjem“ v praxi znamenalo jít každý den minimálně 2×. Zpravidla alespoň jednou týdně pak přišel den, kdy jsem na záchod musela 7× denně (tomu fakt neříkám „občas“!) a omdlévala u toho. Hned při první takové epizodě jsem k tomu jako bonus měla nával, takže to bylo úplně super.

„Občas průjem“ bych definovala tak, že člověk kaká vše, co má v bříšku, i to, co tam teprve bude. Můj muž, když jsem mu to po jedné obzvlášť výživné návštěvě WC líčila, prohlásil: „To ale nejde, ne?“ A já na to: „No právě!“ Půjčím-li si příměr další z Bellisek, člověk se u toho cítí, jako ždímaný citron. Chce se mu zvracet, tryská to z něj do všech světových stran, do všech koutů, co znám, je zbrocený potem, má křeče v břiše a jednou za čas reálně omdlí. Při cestě mimo dům, notabene při cestách mimo město, bez léku proti průjmu ani ránu. Hylak je eklhaft, Immodium slabota, Loperon zabíral, ale druhého dne, když se to zase všechno uvolnilo, to byl blitzkrieg. Kolikrát jsem byla ve stavu, že jsem nebyla s to se ze záchodu nějaký čas zvednout, a při představě, že se mi toto stane v práci, mi bylo jasné, že bych reálně nebyla schopná dostat se domů.

(V rámci rodové zátěže mě vždy trápily spíše zácpy. Jednou jsem měla ukrutný problém v práci, zamknula se na společném záchodě a snažila se konat. Nešlo to, přitom jsem měla křeče v břiše, bylo mi na omdlení. Děsila jsem se představy, že to se mnou fakt švihne. Pak bude někdo další chtít jít na WC, to bude zamčené zevnitř, a na ťukání nikdo nebude reagovat. Takže zavolají údržbu, a když se ten fousatý údržbář dostane dovnitř, najdou mě se staženými kaťaty ležet na dlaždičkách vedle mísy. A něco takového se rozkřikne a už vám to nikdy neodpářou. No… tehdy k tomuto scénáři sice nedošlo, ale teď už by klidně mohlo .)

Už po operaci jsem slyšela děsivé historky o sprintu na toalety v obchoďáku a o slzách v očích, ale pořád jsem si myslela, že u mě to tak dramatické nebude. Bohužel, i diskrétní uprdnutí u nedělního oběda s rodinou se ukázalo jako riziková aktivita. Když jsem měla „bláto na hřišti“ poprvé, myšlenka na to, že to určitě nebylo naposledy, nijak nerozzářila ono smutné prvenství.

Při každoměsíční kontrole na onkologii musím hlásit váhu, a protože doma se nám měřící přístroj rozbil, vážím se vždy u nich a pohybuji se kolem 73 kg. Jednou jsem se šla zvážit k rodičům a váha mi ukázala 53 kg. S ohledem na naturalistický průběh biologické léčby jsem opravdu chvíli váhala, jestli jsem fakt 20 kg ze sebe nedostala pryč, ale pak jsem seznala, že tatínek digitální váhu jen blbě seštěloval.

Vedlejším nežádoucím účinkem samozřejmě bylo zhoršení hemoroidů. Běžné prostředky nezabíraly a když jsem si po opakované akci udělala nálev k sedací lázni z dubové kůry, spáchala jsem „to“ následně do lavoru a musela jít zas… Netušila jsem, že někdy budu s kamarádkami doslova mluvit o h. vně, o četnosti, barvě a konzistenci. (Citlivějším povahám se omlouvám za tyhle pasáže.) I když jsem vysadila magnézium, užívané proti křečím ve svalech, a omezila chlorellu, úleva nepřicházela. A to jsem prosím stále byla v pracovní neschopnosti – ženy, které s biologickou léčbou běžně chodí mezi lidi a do zaměstnání, jsou moje osobní hrdinky. A to nezmiňuji fakt, že ačkoli tahle činnost k životu patří a je důležitá, pořád je to něco tabuizovaného a když se stane nehoda, je to člověku osobně neskutečně nepříjemné.

Když po opakovaných zánětech mojí mamce uřízli kousek tlustého střeva, stalo se vyměšování dobrodružnou činností. Jakmile začne potřebovat, tak musí. A jakmile jde jednou, tak se nesmí vzdálit od záchodu, protože vzápětí jde hned několikrát. Samozřejmě se dostala do mnoha trapných situací, konala potřebu na mnoha místech, kdy některá byla doslova lidem na očích, a my se jejímu ponížení zpravidla zlomyslně chechtali. Boží mlýny, moji milí, boží mlýny mě semlely!

Moje vlastní ponížení bylo završeno, když jsem si musela „odběhnout“ od praktika, lehce jsem si u toho přiomdlela a pak na mě v kabince přišel nával, takže jsem ze sebe při akci strhávala oblečení, zbrocená potem a do půl pasu svlečená jsem se nakonec vypotácela z kabinky, abych se tam střetla s jinou pacientkou. Když jsem se došourala zpět do ordinace, sestře stačil jeden pohled, aby prohlásila, že mě nechtěla rušit, neb tušila, že to tam nebude tak jednoduché, a nakonec mi začala nutit taštičku s testovací sadou urologických vložek a plenek pro dospělé. Přijala jsem.

Na počátku roku 2026 situace vyeskalovala tak, že jsem se objednala na proktologii. Kdysi dávno, když se mi ucpalo bříško, mi v nemocnici na chirurgii jeden doktor fakt pomohl, takže jsem se objednávala na jistotu přímo k němu. Našel mi termín poměrně záhy a když jsem dorazila a odložila si, automaticky jsem se na lehátku polohovala na bok. Pan doktor mě hned zarazil: „Ne, ne, tady se klečí. Klekněte si a opřete se o lokty.“ Já na to: „Ne.“ On: „Ano.“ Já: „Ne.“ On: „Ano.“ Já: „Ale já nechci…“ On: „Tak proč jste sem chodila?“ Tudíž jsem učinila dle jeho pokynů a v této ponižující poloze „na pejska“ absolvovala vyšetření prsty. Když skončil, začala jsem si sedat, že jako konec, ale upozornil mě, že mě ještě vyšetří anoskopem. V tu chvíli se mi vybavilo, kterak mi po operaci prsu vyndávali stehy, zvědavě jsem se rozhlížela po ordinaci a četla popisky na šuplících. Na jednom bylo napsáno „anoskop“, tak se ptám, k čemu to slouží? Přítomný lékař odpověděl, že se tím vyšetřuje konečník. Zasmála jsem se a prohlásila: „Já si to podle názvu myslela. Haha. To mi ještě nikdo nedělal!“, na což dotyčný reagoval: „No, nemusíme mít v životě všechno.“ A tak jsem nyní byla zneužita anoskopem a, byť byl pak doktor věru něžný, ještě tak dva dny jsem se ve svém těle necítila úplně komfortně. Při odchodu z nemocnice jsem měla silnou potřebu zalézt doma pod deku, pustit si Bridgertonovy, jíst zmrzlinu rovnou z kelímku a plakat. Ale jak mi řekla sestřenice – patoložka, které jsem své dojmy ihned za tepla telefonovala s tím, že už mám „odpaněné“ všechny tělní otvory včetně očí a nosu: „Buď ráda, že to poprvé bylo s ním. Von je fakt hodnej.“

Na terapeutickém pobytu Bellis jsem se pak při přednášce dozvěděla, že ženy užívající nižší hladinu léků jsou chráněny úplně stejně jako ty, které užívají dávku maximální. A že průjmy naopak značí to, že dávka léků je příliš vysoká. Tudíž jsem ihned naběhla na onkologii a nechala si dávku o 1/3 snížit. „Občas průjmy“ vymizely, sice zpravidla chodím 1× denně, což před léčbou nebyl můj standard, ale už to není taková brutalita a s klidem mohu cestovat i meziměsto. Jak mi bylo líto Bellisky, která mi říkala, že ač má tyto obtíže, nechce se nejvyšší dávky vzdát, aby měla jistotu, že je 100% chráněná, a která až zpětně zjistila, že se rok a půl mordovala úplně zbytečně!

Další věc, o které se tak úplně nemluví, je to, že vlivem probíhající léčby člověku klesá práceschopnost. Člověk má nejen sníženou imunitu (a musí chodit často na záchod), ale je taky mnohem víc unavený. Přičtěte k tomu bolesti celého těla a radost je na světě! Kupa ženských po dobu zajišťovací biologické léčby dostala padáka. Jistě, zpravidla je přiznán invalidní důchod, ale byla jsem varována, že u nás je jednak drsný posudkový lékař (resp. pán, který měl sám dávno jít do důchodu, a který vůbec nemá kontakt s praxí a neví, co léčba u pacientů obnáší), a pak že je lepší žádat zkraje roku, protože pak už není plná kasička a byť by měl člověk nárok na vyšší stupeň, dostane nižší. A tím pádem samozřejmě i nižší peníze.

Nejenže nikdo nemluví o tom, že operací, chemoterapiemi a ozařováním to nekončí, že následující období s sebou nese spoustu nepříjemností, trapných zážitků a veselých historek. Že tělo už nikdy nebude fungovat jako před nemocí, ale mnoho nežádoucích následků mu zůstane. Také se moc nemluví ani o socioekonomických důsledcích téhle nemoci. I když „to máš za sebou“, můžeš taky přijít o práci. Což je prima vyhlídka s každým dnem dobíhající pracovní neschopnosti…

Leden 2026

P. S.: Abych nekončila tak pesimisticky… Tenhle deníček jsem začala psát, když mi PN končila a člověk netušil, co ho čeká nebo nečeká. Teď už to vím a minimálně stran zdravotního stavu mohu uvést, že se to zlepšilo. Jen člověk nesmí usnout na vavřínech a opravdu důsledně na sebe a svoje tělo myslet. Strava, spánek, cvičení. Stačí pár dnů vynechat a je to o dost horší. Co se pak týče těch pracovních věcí, o tom zase někdy příště.

Pokračování deníčků:

• Vím, že jsem je pomlouvala, ale jsou moje! (1. část)
• Příčiny a následky (2. část)
• Reakce okolí (3. část)
• Chemoterapie a další slovíčka (4. část)
• Chemoterapie a další slovíčka – pokračování (5. část)
• Chemo girl (6. část)
• A jako ablace prsu (7. část)
• Operace Jau! (8. část)
• Bylo tu, není tu (9. část)
• „Maminko, ty záříš!“ – 1. část (10. část)
• „Maminko, ty záříš!“ – 2. část (11. část)