Tchyně nám přinesla smaženici. Druhý den jsme bojovali o její život

# Tchyně nám přinesla smaženici. Druhý den jsme bojovali o její život

Moje tchyně chodí na houby snad celý život. Zná místa, kam se vydává ještě za tmy, a z lesa se pravidelně vrací s plným košíkem. Pozná druhy, o kterých jsem nikdy neslyšela, a vždycky přesně ví, které usušit, které naložit a které budou nejlepší do omáčky.

Právě proto nás ani na okamžik nenapadlo, že by nám mohla přinést něco nebezpečného.

Byla neděle odpoledne, když se u nás zastavila s krabičkou hotové smaženice. Měla jí prý příliš mnoho a samotné by jí jídlo zůstalo. Houby sbírala ráno a hned je připravila. Stačilo je jen ohřát.

Původně jsme měli k večeři něco jiného, ale vůně smaženice manžela okamžitě přesvědčila. Já houby příliš nemusím, dala jsem si proto jen několik soust. Tchyně jedla s námi a měla ze všech největší porci. Byla na svůj úlovek náležitě pyšná.

Také děti chtěly ochutnat. Sedmiletá dcera si vzala pár soust, mladší syn houby odmítl a snědl jen chleba s vajíčkem. Jeho vybíravost nás tentokrát zachránila od ještě většího strachu.

Večer jsme si ničeho neobvyklého nevšimli. Tchyně odešla domů a my uložili děti. V noci bylo špatně manželovi. Bolelo ho břicho, několikrát zvracel a měl průjem. Mysleli jsme si, že chytil střevní virózu. Když se stejnými potížemi přišla nad ránem i dcera, začala jsem mít obavy.

Na houby jsem si ale pořád nevzpomněla.

Krátce po sedmé ráno volala tchyně. Mluvila zmateně, sotva jsem jí rozuměla. Říkala, že celou noc zvracela, je strašně slabá a nedokáže vstát z postele. Potom telefon ztichl. Křičela jsem do něj, ale neodpovídala.

Manžel okamžitě vyrazil k ní a já zavolala záchranku. Našel ji ležet na zemi vedle postele. Byla při vědomí, ale téměř nereagovala. Teprve když se záchranáři ptali, co všichni jedli, došlo nám, že jediným společným jídlem byla smaženice.

Pak následovalo několik hodin, na které nikdy nezapomenu. Tchyni převezli do nemocnice a její stav se rychle zhoršoval. Byla silně dehydratovaná a výsledky ukazovaly, že může mít poškozená játra. Lékaři začali mluvit o možné otravě jedovatou houbou a vážné prognóze.

Do nemocnice jsme museli i my. Manžel s dcerou dostali infuze a podstoupili opakované odběry. Já měla potíže jen mírné, protože jsem snědla sotva pár soust. Syn, který houby vůbec nejedl, zůstal u mých rodičů.

Několik dní jsme nevěděli, jak to s tchyní dopadne. Lékaři dělali všechno, co mohli, ale její stav byl vážný. Nedokázala jsem přestat myslet na to, že jsme ještě před pár hodinami všichni seděli u jednoho stolu a smáli se. Teď tchyně ležela na jednotce intenzivní péče a my se báli, jestli přežije.

Manžel si vyčítal, že její telefonát nebral vážně hned od začátku. Já zase to, že jsem dovolila dceři houby ochutnat. Přitom jsme neměli jediný důvod tchyni nevěřit. Znala houby lépe než kdokoli z nás.

Později se ukázalo, že se mezi nasbírané houby pravděpodobně dostal jedovatý druh. Tchyně je při čištění nepoznala a během vaření se všechno promíchalo. Největší dávku snědla právě ona, proto byl její stav nejhorší.

Nakonec se z toho dostala. V nemocnici ale zůstala několik týdnů a ještě dlouho potom chodila na kontroly. Byla výrazně zesláblá a návrat k běžnému životu trval měsíce. Lékaři nám řekli, že jsme měli velké štěstí.

Tchyně se od té doby změnila. Dřív o houbách mluvila sebejistě a ráda ostatní poučovala, které druhy jsou jedlé. Teď se do lesa skoro bojí vstoupit. Když si vzpomene, že smaženici nabídla i našim dětem, rozpláče se.

Opakujeme jí, že to neudělala schválně. Sama ale pořád říká, že mohla zabít vlastní rodinu. Nejhůř nese představu, že by větší porci snědla naše dcera.

Houby už u nás doma nepřipravujeme. Možná je to přehnané, ale stačí, abych ucítila vůni smaženice, a vybaví se mi ráno, kdy tchyně přestala odpovídat do telefonu.