Tchyně tajně dává do jídla mléko. Prý alergii musíme jen „vytrénovat“!

Scénář našich návštěv u ní byl vždycky stejný. Tchyně nás vítala s úsměvem a ujištěním, že pro mě připravila jídlo, kde není ani kapka mléka. Jenže realita se dostavila vždycky pár hodin po návratu domů. Bolesti břicha, pláč, zažívací potíže. Pokaždé nás ujišťovala, že je vše v naprostém pořádku, ale tělo mého syna nelhalo.

Tentokrát už mi došla trpělivost. Sbalila jsem si do krabiček vlastní jídlo, u kterého mám stoprocentní jistotu složení, a vyrazili jsme. Jakmile jsem ale krabičku u stolu vytáhla, tchyně spustila scénu, za kterou by se nemuseli stydět ani v národním divadle.

„To mi jako nevěříš? Tobě u mě nechutná? Ty mě prostě nemáš ráda, když si sem nosíš vlastní jídlo!“ křičela dotčeně přes celou kuchyni.

Měla jsem sto chutí jí v tu chvíli říct, že má vlastně úplnou pravdu. Nevěřím jí ani slovo a její přístup mi pije krev.

Kdyby si aspoň nechala od cesty ty svoje „odborné“ poznámky. Poslouchat dokola, že se alergie musí jen „vytrénovat“ tím, že se prostě bude jíst všechno, mi přijde v 21. století jako šílenství. „Když nebudeš jíst nic mléčného, nebudeš mít ty ani to malé vápník a úplně se rozsypete,“ tvrdí mi s oblibou, jako by neexistovaly žádné jiné zdroje živin nebo moderní doplňky stravy.

Vůbec nebere v potaz, že dneska se dá jakýkoliv deficit dohnat a alergii prostě „nepřemluvíte“, aby nebyla. Ano, některé děti z toho v roce vyrostou, ale to je otázka štěstí a dozrání organismu, ne důsledek toho, že do nich budeme horem dolem cpát tvaroh.

Korunu všemu nasadila tchyně svým katastrofickým scénářem o budoucnosti. Začala chytat paniku, co jako bude chudák kluk dělat ve školce, když „nic nesmí“.

„Hele, babi, klid, jo?“ snažila jsem se ji utnout. „Je mu půl roku. Do školky půjde za dva a půl roku. Do té doby se může stát tisíc věcí, ale teď ho prostě trápit nenechám.“

Nechápu, proč mají někteří lidé potřebu dělat z diagnózy dítěte osobní útok na svou kuchařskou čest. Moje dítě není pokusný králík a tchyně se buď naučí respektovat fakta, nebo se prostě budeme vídat jen v parku bez jejího „osvědčeného“ vaření.