Těhotenství a porod s omphalokélou

Příběh mého těhotenství a porodu není nijak zvláštní, přesto ho publikuji, protože já osobě jsem po zkušenosti ženy s břišní omphalokélou pátrala a nedopátrala jsem se.

*

Chtěla bych tak podpořit všechny holky a ženy, že omphalokéla těhotenství a miminko nevylučuje a není třeba mít přehnané obavy (které podobná diagnóza – někdy nedůvodně – nese).

Narodila jsem se s omphalokélou, což je vrozená vývojová vada, která se projevuje tak, že v místě pupku je otvor v břišní stěně a některé orgány dutiny břišní jím vyhřezávají ven a jsou kryté jen tenkou blánou. V mém případě šlo o malý rozsah, přesto jsem měla na břiše ještě vak velikosti pěsti se střevními kličkami. Řešilo se to okamžitým převozem do fakultní nemocnice (v 80. letech se UZ nedělal a bylo to tedy překvapení) a operací hned po narození; v mých 18 měsících pak ještě plastikou břišní stěny, při které mi v podstatě „přeskládali“ břišní svaly. Od té doby jsem neměla výraznější potíže, kromě skoliózy, kterou spravilo cvičení. Pro holku bylo nejtěžší srovnat se s estetickou stránkou – jizva přes celé břicho a chybějící pupík.

V cca 27 letech se mi v místě jizvy objevila malá bulka, která však postupně rostla a bolela (někdy jsem kvůli bodavým bolestem břicha musela proležet celý víkend a do práce chodila jen se sebezapřením). Po mnoha vyšetřeních se původ bolestí nezjistil a nedařilo se je odstranit. Můj gynekolog měl podezření na endometriózu v břiše, kterou se nepodařilo potvrdit biopsií (odběr tkáně z bulky), ale nasazení antikoncepce a užívání bez přerušení (a tedy bez menstruace) zafungovalo – bolesti zmizely. Bohužel při vysazení antikoncepce se opět vrátily, endometrióza nezmizela.

Přestože mne lékaři upozorňovali, že moje diagnóza (2 velké břišní operace v
kombinaci s endometriózou) by mohla vést k potížím s otěhotněním a později v těhotenství, jsem ke svému úžasu otěhotněla přirozeně a těhotenství probíhalo bez větších potíží.

Při podrobném ultrazvuku ve 13. týdnu těhotenství doktor vyslovil podezření na omphalokélu i u miminka. I přesto, že jsem věděla, o co jde, oplakala jsem to. Omphalokéla mohla souviset s nějakými dalšími vadami (např. Downův syndrom) a i kdyby ne – která maminka chce, aby její čerstvě narozené miminko muselo hned na operaci? Naštěstí pro nás genetické testy vyšly skvěle a za další měsíc ultrazvukové vyšetření ukázalo, že se bříško miminka ještě stačilo zatáhnout. Už jsme byli připraveni na to, že mrňous bude mít omphalokélu, takž ten den vybouchla na Veveří v Brně pomyslná bomba štěstí…

Žádné další komplikace se nekonaly, a tak se na první jarní den narodil náš syn.

Porodu jsem se před těhotenstvím bála, myslela jsem si, že s „přeskládanými“ břišními svaly miminko prostě nemůžu porodit „normálně“ a bude třeba císařský řez. V průběhu těhotenství jsem si obavy nepřipouštěla s tím, že důležité je, abychom byli s mrňouskem zdraví. I lékaři mě spíše soustředili na to miminko donosit co nejdéle s tím, že pak „nějak porodím“.

Porod se začal blížit mílovými kroky. Pár dní to vypadalo, že situace je „vyřešená“ – miminko sedělo v břiše prdelkou dolů. Otočení hlavičkou dolů jsem na poslední chvíli „ukecala“ – ve vaně jsem měla k miminku promluvu o tom, že by bylo fajn, aby se otočilo. Druhý den přítel tapetoval dětský kout v ložnici a olympiáda byla v plné proudu, já ležela jak vorvaň na gauči, sledovala biatlon a v polospánku cítila, jak se mimino vrtí. Na další kontrole už byl hlavou dolů… Dnes si říkám, že si mě syn uspal, aby měl na ten veletoč klid.

Nakonec mi s přístupem k porodu nejvíc psychicky pomohla fyzioterapeutka, u níž jsem byla na konzultaci a tejpování břicha pro prevenci rozestupu břišních svalů. Na můj dotaz, zda si myslí, že bych mohla rodit „normálně“, odpověděla: „Rodí děloha. Máte dělohu?“. A bylo…

V den porodu jsem se probudila s lehkými křečemi v podbřišku už v půl 3. ráno. Chvíli jsem to pozorovala a googlila v telefonu, jaké je ten den znamení horoskopu (chtěla jsem spíš Berana než Rybu). Když se mi potvrdilo, že už to bude Beran, a zjistila jsem, že ty „bolesti“ jsou po 5 minutách, vstala jsem, uvařila si čaj a začala finální přípravy podle připraveného seznamu: krmení a čerstvá voda pro kocoura, nabíječka na telefon, těhotenská průkazka. Pak jsem si šla dát sprchu a umýt vlasy. V koupelně mě našel rozespalý přítel, kterého zjištění, že „asi rodíme“, zcela probralo a šel si dělat kafe a mně snídani. V 6 ráno jsme vyrazili do porodnice.

V porodnici jsem v čekárně pobavila čekající otce odpovědí na dotaz sestřičky „K porodu. Teda asi…“. Po základním vyšetření a administrativě (příště si vezmu písemný seznam těch tak strašně důležitých údajů s sebou do vyšetřovny a nenechám to v tašce v čekárně) nás zavedli na porodní pokoj. Byl to nadstandard s vanou – jiný nebyl volný; tenhle pokoj jsme s přítelem nechtěli už od prohlídky porodnice před porodem – neměl okno a byl to takový „hangár“, ale v ten moment to přestalo být důležité.

V dalších pár hodinách všechno běželo jak na drátkách. Na začátku se na mě přišlo podívat procesí s vizitou. Čekala jsem, že mě budou kvůli omphalokéle směřovat k císařskému řezu, ale mile mě překvapili. Jen jsme si řekli, že mám operované břicho a chci rodit vaginálně, císaře jen pokud by byly komplikace. Lékaři pokývali hlavami a jak rychle se objevili, tak rychle odpluli. Porodní asistentka mi dala klystýr, já si zabalila břicho a bedra do tepla (doporučení z kurzu), přecházela po pokoji – nakonec se ten „hangár“ hodil, vydýchávala kontrakce, houpala boky a břichem a občas zaměstnala přítele masáží či asistencí ve sprše. Všechno běželo dobře.

V poledne už byly kontrakce celkem citelné a po jedné jsem zvracela. To mě psychicky rozhodilo. Začala jsem přemýšlet, jak porod zvládnu, když jsem „vyhodila“ zdroje energie. Jsem hodně štíhlá a upřímně neměla jsem nikdy nijak závratnou fyzičku. Kontrakce se asi kvůli tomu mému strachu začaly zpomalovat a otevírání se zastavilo… Porodní asistentka zkontrolovala, že miminku se zatím daří dobře, ale doporučila zvážit „píchnutí“ plodové vody nebo nějaké léky na uvolnění, aby se porod zase rozjel.

Nakonec jsem si nechala dát nejdřív čípky a pak kapačku na uvolnění. Po lécích se nic moc nedělo. Tou dobou už jsem byla nervózní a snažila se silou vůle „prasknout plodovou vodu“ (já vím, že to byl asi nesmysl, ale v ten moment jsem to tak cítila) a už už brečela, že to nejde a že to nakonec kvůli mé hlavě skončí císařským řezem. V ten moment mě hodně podpořil přítel, když mi řekl, že nebudeme panikařit, zkusíme to píchnutí vody a dáme to. Porodní asistentka mě ujišťovala, že po píchnutí vody se porod rozpohybuje a za chvíli může být miminko na světě. Řekla taky pro mě důležitou větu: „Jde vám to skvěle, žádné další řezání do břicha nebude.“ Já jsem pořád v podvědomí čekala, kdy přijdou s tím, že „porod se zpomaluje a máte tu plastiku břicha po omphalokéle, tak radši císařský řez,“ a toto mě uklidnilo.

Pak už to šlo ráz na ráz a hlavně si toho moc nepamatuji. Naposledy si zřetelně pamatuji, že mne přítel chytil za ruku, když mi asistentka při kontrakci píchla plodovou vodu. Po píchnutí vody jsem chvíli ležela na boku, aby mohl proběhnout „monitor“. Ten vyšel dobře, i když voda byla trochu zakalená a kontrakce už měly „grády“ (to si nijak moc nepamatuju). Po chvíli mi asistentka dala pokyn, že jsem otevřená a můžu si zkusit zatlačit. Protože jsem úplně necítila nucení na tlačení, tlačila jsem podle pokynů asistentky a přítele, který seděl u monitoru a sledoval kontrakce. Šlo nám to skvěle. Přítel mě držel za ruce a já jsem cítila, jak miminko sestupuje do porodních cest. Pak nastal trochu šrumec (asi jak přišla doktorka, tým z pediatrie) a slyšela jsem přítele: „Už to bude, už jsou vidět vlásky!“ Vlásky! Já jsem si neuvědomila, že může mít vlásky… Podívala jsem se na přítele, stiskla mu ruce, zavřela oči a zatlačila ještě jednou a pak hned znovu, pak jsem měla přestat tlačit. Pamatuji si, že jsem si říkala „No doufám, že už netlačím, protože teď to tam dole úplně neovládám.“

A bylo to! Ucítila jsem teplo zadní plodové vody, něčí ruce mi pomohly otočit se na záda a na břicho mi položily teploučký uzlík. Miminko jsem stačila pohladit a třesoucím hlasem ho pozdravit. Pak si ho pediatr odnesl na pult hned vedle porodního lůžka. U pultu stál přítel a pozorně vše sledoval, v očích měl velkou radost a kýval na mě, že vše je v pořádku.

A pak už byl u mě. Nádherný chlapeček, náš syn, naprosto luxusní malý človíček na mě zamžoural tmavýma očima a začal se plazil po mém břiše… a pak minul bradavku. S údivem jsem na to s přítelem hleděli – fakt jsou schopni se plazit k prsu! Sestřička nám pomohla s prvním přisáním, po chvilce to šlo bez potíží. Chvilku si podumlal, pak si lehnul na mé prso a odpočíval. Mezitím proběhl porod placenty a šití, které teda i přes znecitlivění bylo pořádně cítit, až jsem kroutila prstama na nohou. Euforie z miminka ale nepříjemné pocity tlumila.

Byl to pro nás krásný den. Jen teda příště – pokud nějaké příště bude – musíme pořídit trochu víc fotek. Na focení jsme trochu zapomněli, a tak máme asi jen tři a všechny lehce rozmazané.

Děkuji všem v porodnici Brno – Bohunice za vstřícnost při porodu a maximální respektování porodních přání, na všem jsme se v klidu dohodli. Nakonec byl největší problém, že jsme si chtěli miminko umýt sami.

Váš příspěvek

Odesílám...
Napsat příspěvek
7383
21.9.18 08:07

Nadherny denicek, :srdce: :hug: At se vam dari!!! :andel: :kytka: :mavam:

  • Nahlásit
  • Zmínit
7383
21.9.18 08:11

Vy jste si chteli sami umyt miminko hned po porodu? Nebo jste nechteli nechat jej umyt a umyt si miminko sami az treba druhy den?

  • Nahlásit
  • Zmínit
Anonymní
21.9.18 12:22

@Michalka80 chtěli jsme si umýt sami - ať po porodu či později. Hned po porodu to nebylo úplně nutné - bylo „vyfrotýrované“ od pediatrického ošetření a ani úplně možné (ten den se rodilo o106 a sestřičky měly šrumec a nemohly se nám věnovat). Koupala jsem hned druhý den. I tak se to setkalo s nevolí. Výhoda byla, že jsme do té doby byli „infekční“ a sami na pokoji.

  • Nahlásit
125
21.9.18 23:42

Koupani

My v podoli byly pred koupanim infekcni (spis prasive), ale se 2 maminkama na pokoji :-D jen jsem musela porad dezinfikovat vse, ceho se mala dotkla a nesmela nosit normalni obleceni, ale jen, co jde vyvarit. Po koupani jsem pozadala o cistou zavinovacku, kdyz ta stara je prakticky nebezpecny odpad, a trochu se tomu divili, tak nevim…

  • Nahlásit
  • Zmínit