„Telefon mi nezvonil,“ lhala jsem šéfovi do ucha. Pak přišel strach z vyhazovu

Pracuji na home officu. Pro člověka s mými úzkostmi je to požehnání. Nemusím do open spacu, nemusím řešit ranní shon v MHD, jsem ve svém bezpečném přístavu. Moje práce funguje na principu „služeb“ – v daný den musím být na příjmu, připravená okamžitě reagovat na e-mail nebo zvednout telefon.

Jenže i v bezpečném přístavu občas začne být dusno.

Ten den bylo venku krásně. Slunce svítilo na zahradu a já měla pocit, že se ty zdi kolem mě začínají smršťovat. „Půjdu jen na chvíli se psem,“ řekla jsem si. „Vezmu telefon, a kdyby něco, prostě to vyřídím venku.“

Jenže co čert nechtěl. Sotva jsme zašli za roh k lesu, telefon se rozvibroval. Na displeji svítilo jméno šéfa. V tu ránu mě polil studený pot. Kolem mě štěkal pes, foukal vítr a já věděla, že když to zvednu, okamžitě pozná, že nesedím u počítače. V panice jsem hovor ignorovala.

„V pohodě,“ uklidňovala jsem se cestou zpět, zatímco jsem skoro běžela domů. „Až přijdu, zavolám mu zpátky. Řeknu tu svou klasiku – že se mi hovor vůbec nezobrazil. Technika občas zlobí, to mi přece musí sežrat.“

Jakmile jsem za sebou zabouchla domovní dveře, okamžitě jsem vytáčela jeho číslo. Hlas jsem se snažila nastavit do tónu „mírně zmatená, ale ochotná pracovnice“.

„Dobrý den, šéfe, moc se omlouvám! Teď koukám na mobil a vidím zmeškaný hovor. Telefon jsem měla celou dobu přímo před sebou na stole, ale vůbec mi to neukázalo, že voláte. Asi nějaký výpadek signálu nebo aplikace…“

Čekala jsem obvyklé: „Aha, to je divné, no nic, potřebuju, abyste udělala…“ Místo toho ale přišlo ticho. Ticho, které trvalo až příliš dlouho.

„Lžete,“ ozvalo se pak stroze. „Prosím?“ vydechla jsem. „Lžete mi do očí, Lucko! Tedy do telefonu,“ začal šéf zvyšovat hlas. „Říkáte to pokaždé. Pokaždé, když se vám nedovolám, máte nějakou technickou závadu. Myslíte si, že jsem úplný idiot? Že nevím, že místo práce někde couráte? Máte službu, máte být k dispozici! Jste snad sakra v práci!“

V tu chvíli to přišlo. Ten známý pocit, jako by mi někdo položil na hrudník tunový balvan. Začala jsem se nekontrolovaně klepat. Ale i přes ten ochromující strach jsem nehodlala ustoupit. Přiznat pravdu znamenalo okamžitý konec.

„Ale mně to opravdu nezvonilo,“ zakoktala jsem se, zatímco jsem se druhou rukou křečovitě držela hrany stolu. „Já… já nevím, proč mě obviňujete ze lži. Já jsem u počítače.“ „Dost,“ utnul mě. „Už toho mám dost. Tady máte zadání, chci to mít do večera hotové. A počítejte s tím, že si o vašem přístupu k práci ještě promluvíme.“

Zavěsil. Zůstala jsem zírat na černý displej a svět kolem mě se začal točit. Ataka propukla naplno. Pláč, lapání po dechu, mravenčení v prstech. Trvalo hodinu, než jsem byla schopná se vůbec podívat na zadání práce, kterou mi poslal.
Co teď?

Zbytek směny byl očistec. Moje efektivita byla na nule. Každých pět minut jsem kontrolovala e-mail, jestli tam nepřistála výpověď. Cítím se hrozně. Na jednu stranu vím, že jsem podváděla – služba je služba. Na druhou stranu mě ničí představa, že přijdu o jediné místo, které mi díky home officu dovoluje s mou diagnózou přežít.

Šéf mi nevěří a já mu to vlastně nemůžu mít za zlé. Ta maska „bezproblémové zaměstnankyně“ se mi právě roztříštila pod rukama. Teď tu sedím, v hlavě mi zní jeho křik a já nevím, jestli mám zítra ráno vůbec sílu se znovu přihlásit do systému. Co když už je rozhodnuto? Co když jsem si tu procházku se psem právě vyměnila za svou budoucnost?