Ten pátek jsem šla ze školky bosá. Jeden muž si je prý vzal omylem

U nás ve školce je to jasně dané – buď se zout, nebo si nasadit návleky. Já se bohužel zula. A už to nikdy, opakuju nikdy neudělám!

Aby bylo jasno: neměla jsem žádné univerzální boty, co by se daly snadno zaměnit. Byly to červené boty s rozšířenou špičkou, takové ty kompromisy – ne barefoot, ale ani žádná konfekční tuctovka. Prostě boty, které si podle mě nejde jen tak splést. O to víc mi to celé nedává smysl.

Ten den byl úplně obyčejný. Ve školce bylo víc rodičů než obvykle, klasický páteční chaos. Oblékala jsem své dvě děti, chvíli mi to trvalo, to přiznávám. Jedno nemohlo najít rukavice, druhé nutně potřebovalo ještě na záchod. Klasika.

Konečně jsme byli ready.

Vyjdu do chodby.

A moje boty nikde.

Zůstala jsem stát jak zmrazená.

„To není možný…,“ zamumlala jsem si pro sebe a začala se rozhlížet. Pod lavičkou nic. Vedle věšáků nic. V koši s návleky samozřejmě taky nic.

Prostě zmizely.

V tu chvíli mi hlavou projelo asi tisíc scénářů. Někdo si je vzal omylem? Schválně? Pomsta? Ale za co proboha?

Venku mokro. Naštěstí už není úplná zima, ale rozhodně to nebylo na nějaké pohodové běhání bos. Jenže co jsem měla dělat?

Vzala jsem děti za ruce a šla.

Bosá.

„Mami, kde máš boty?“ zeptala se starší. „Někdo si je půjčil,“ procedila jsem mezi zuby.

Cítila jsem se strašně trapně. Každý krok studil. Nohy mě zábly. A ten kilometr domů, který je normálně příjemná procházka? Tak tenhle pátek teda rozhodně nebyla.

Domů jsem dorazila s ponožkami úplně mokrými a náladou hluboko pod bodem mrazu. V tu chvíli jsem nenáviděla celý svět.

Celý víkend jsem nad tím kroutila hlavou. Fakt jsem si nebyla vědomá, že bych někomu něco provedla. Tak snad nějaké dítko? Ale proboha – rodiče by si snad všimli, ne? Že nese v ruce dospělácký boty…

V pondělí jsem šla do školky znovu. Tentokrát ve starých botách, protože jiné jsem prostě neměla.

A hned ve dveřích na mě čekalo překvapení.

Maminka jednoho chlapečka. V ruce moje boty. A čokoláda.

„Já se vám strašně omlouvám,“ spustila hned. „V pátek vyzvedával syna manžel… a on ty boty vzal omylem.“

Omylem?

Podívala jsem se na své červené třicetsedmičky… a pak si představila pánské boty velikosti minimálně třiačtyřicet.

„Opravdu omylem?“ ujelo mi.

Maminka se jen rozpačitě usmála. „On si to prý vůbec neuvědomil…“

No… dobře.

Omluvu jsem přijala. Co mi taky zbývalo. Boty mám zpátky, čokoládu děti snědly a svět se točí dál.

Ale upřímně?

Tenhle „omyl“ mi přijde naprosto, ale naprosto neuvěřitelný.

A jednu věc vím jistě.

Boty už si ve školce nikdy nezuju.

Zásadně budu navlékat návleky.

Tohle už fakt nechci znovu zažít.