Ve školce říkají, že je syn nevychovaný. Já vím, co vidí až doma

Když mi učitelka ve školce poprvé řekla, že je Matěj nezvladatelný, skoro jsem se rozplakala. Ne přímo před ní. Usmívala jsem se, přikyvovala a slibovala, že si s ním doma promluvím. Brečet jsem začala až v autě.

„Musíte na něj být přísnější,“ řekla mi tehdy. „On moc dobře ví, co dělá. Když nechce spolupracovat, lehne si na zem a začne křičet.“

Ano, můj pětiletý syn si někdy lehne na zem a křičí. Jenže já už vím, že v tu chvíli žádný promyšlený plán nemá. Nesnaží se mě ovládat ani si něco vynutit. Většinou už prostě nedokáže reagovat jinak.

Od malička byl citlivější. Jako miminko se budil při každém zvuku. Nesnášel vysavač, mixér ani fén. Na rodinných oslavách plakal, dokud jsem s ním neodešla do vedlejšího pokoje. Když se naučil mluvit, začal se pořád dokola ptát, co přesně budeme dělat, kam půjdeme a kdo tam bude.

Dlouho jsem si myslela, že z toho vyroste.

Některé věci se skutečně zlepšily. Jiné jsou s věkem naopak výraznější. Matěj potřebuje vědět, co ho čeká. Pokud mu ráno řeknu, že po školce pojedeme rovnou domů, a potom se rozhodnu zastavit v obchodě, může to skončit obrovským pláčem.

Pro člověka, který ho nezná, to vypadá jako scéna kvůli tomu, že mu nechci koupit sladkost. Ve skutečnosti často nic nechce. Jen stojí u vchodu, zakrývá si uši a opakuje: „Měli jsme jet domů. Říkala jsi, že pojedeme domů.“

Dřív jsem mu vysvětlovala, že se přece nic neděje. Že nákup zabere jen deset minut. Čím víc jsem mluvila, tím hůř reagoval. Teď už se snažím změny oznamovat dopředu a stručně. Někdy to pomůže. Někdy ne.

Nejtěžší jsou reakce okolí.

Jednou se Matěj zhroutil na dětském hřišti, protože tam někdo pustil hlasitou hudbu. Sedl si do písku, zacpal si uši a začal křičet, že chce pryč. Než jsem k němu doběhla, slyšela jsem jednu maminku, jak druhé šeptá: „Tohle by si můj teda nedovolil.“

Chtěla jsem se otočit a zeptat se jí, co přesně by si její dítě nedovolilo. Bát se hluku? Nezvládnout nápor? Potřebovat pomoc? Místo toho jsem Matěje odvedla stranou a čekala, až se uklidní.

Po podobných situacích bývá úplně vyčerpaný. Někdy usne už cestou domů. Jindy se mě drží a šeptá: „Maminko, já jsem nechtěl zlobit.“

Právě tahle věta mě pokaždé zasáhne nejvíc.

Ve školce se jeho potíže zhoršily po příchodu nové učitelky. Původní paní učitelka věděla, že mu pomáhá, když ho předem upozorní na změnu programu. Nová měla pocit, že se mu příliš ustupuje.

Jednoho dne děti nemohly jít ven, protože pršelo. Místo toho měly společné cvičení v herně. Matěj očekával pobyt na zahradě, vadila mu hlasitá hudba a odmítl se zapojit. Když ho učitelka vzala za ruku a snažila se ho odvést mezi ostatní, vytrhl se a shodil krabici s pomůckami.

„Takové chování nemůžeme tolerovat,“ vysvětlovala mi odpoledne. „Ostatní děti se také musí přizpůsobit.“

Souhlasím s ní. Nemůže ničit věci ani narušovat program celé třídy. Nechci, aby mu všechno procházelo jen proto, že je citlivější. Zároveň si ale nemyslím, že trest vyřeší situaci, ve které už sám sebe nedokáže ovládat.

Objednala jsem nás proto do pedagogicko-psychologické poradny. Čekací doba byla několik měsíců. Mezitím jsem ze všech stran poslouchala protichůdné rady. Podle jedněch potřeboval pevnější ruku. Podle druhých jsem ho měla ze školky úplně odhlásit. Někdo zmínil poruchu autistického spektra, jiný ADHD a další mě ujistil, že je jen rozmazlený.

Já jsem přitom nechtěla rychlou nálepku. Potřebovala jsem pochopit, co se s mým synem děje a jak mu můžeme pomoci.

Vyšetření zatím nepřineslo jednu jednoduchou odpověď. Ukázalo ale, že Matěj má výraznou smyslovou citlivost, hůř zpracovává změny a v náročném prostředí se rychle přetíží. Psycholožka nám vysvětlila, že jeho výbuch často nezačíná ve chvíli, kdy začne křičet. V tu chvíli už jen vidíme konec dlouhého procesu.

Začali jsme si proto všímat prvních signálů. Matěj ztichne, začne si mnout ruce nebo pořád opakuje stejnou otázku. Když dostane možnost na chvíli odejít do klidného koutku, často se žádná velká scéna vůbec nerozjede.

Neznamená to, že je všechno snadné. Někdy už nemůžu. Někdy mě jeho potřeba přesného režimu svazuje a někdy mu také odpovím ostřeji, než bych chtěla. Jsem jen člověk a nemám nekonečnou trpělivost.

Mrzí mě ale, jak rychle dospělí označí dítě za nevychované, aniž by se pokusili zjistit, co jeho chování předcházelo. Vidí pět minut křiku v šatně. Nevidí, že syn celou noc špatně spal, ráno ho škrábala cedulka na tričku, ve třídě bylo třicet dětí a plánovaný výlet byl na poslední chvíli zrušen.

Neříkám, že se svět musí vždycky přizpůsobit Matějovi. Jednou bude muset zvládat situace, které mu nejsou příjemné. Chci ho to naučit. Jenže dítě se podle mě nenaučí plavat tím, že ho hodíme do hluboké vody a vynadáme mu, když se začne topit.

Můj syn není nevychovaný. Je to laskavý, zvídavý kluk, který zná názvy všech planet, všímá si smutných lidí a vždycky se rozdělí o poslední sušenku. Jen některé dny vnímá svět tak silně, že je ho na něj příliš mnoho.

A já doufám, že mu dokážu pomoci dřív, než uvěří tomu, co o něm říká okolí.