„To nezvládneš,“ řekla učitelka mému synovi. Kvůli jedné větě jsem se neudržela

Měli skákat přes kozu. Synovi je devět a nikdy nebyl žádný sportovec. Několikrát to zkusil, ale nepodařilo se mu přeskočit. Když se chystal na další pokus, učitelka mu prý řekla: „Tohle nezvládneš.“

„Já už před ní nic dělat nebudu. Stejně jsem nejhorší,“ řekl mi doma.

To mě naštvalo. Ne kvůli koze. Je mi úplně jedno, jestli ji někdy přeskočí. Vadilo mi, že dítě, které se snažilo, někdo přesvědčil, že to nemá cenu. A nebylo to poprvé.

Možná mě to zasáhlo i proto, že sama mám dodnes v hlavě jednu vzpomínku z tělocviku. Učitelka se mi smála, protože jsem se nedokázala vyšplhat po tyči. Byla jsem tehdy jen o pár let starší než syn a dlouho jsem měla pocit, že na sport prostě nemám.

Nechtěla jsem, aby si něco podobného odnesl i on.

Druhý den jsem za učitelkou šla. Přiznávám, že jsem byla dost naštvaná. Řekla mi, že si nemůže hlídat každé slovo a že dnešní děti jsou příliš citlivé.

To mě tedy neuklidnilo.

Snažila jsem se jí vysvětlit, že nechci, aby syna za všechno chválila. Jen mi přišlo zbytečné říkat mu, že něco nezvládne, ještě dřív, než to vůbec zkusí.

„Vždyť jsem jen řekla svůj názor,“ odpověděla mi.

A tehdy jsem se opravdu neudržela. Řekla jsem jí, že dospělý možná takovou větu za chvíli pustí z hlavy, ale dítě si ji může pamatovat roky.

Paní učitelka nakonec slíbila, že si se synem promluví. Nevím, jestli to udělala. Ani nevím, jestli se něco změní.

Já ale vím, že doma mu budu připomínat jednu věc. To, že mu něco nejde, ještě neznamená, že to nezvládne. A když se mu něco nepovede, může to zkusit znovu. Třeba i počtvrté.

Jen mě štve to, že ani dnes se učitelky nedokážou trochu kontrolovat a musí zbytečně dětem působit traumata, která jsme často prožívali my. Není to zbytečné? Za sebe bych předměty jako je tělocvik, výtvarka nebo hudebka vůbec neznámkovala. Vždyť každé dítě je jiné a důležitá je snaha.