To, po čem toužíme

O životě

Od příchodu na svět do posledních chvil toužíme. Toužíme po věcech, které každý z nás můžeme mít, ale málokdo je skutečně máme všechny, nebo v množství, v kterém bychom chtěli. Existuje ale jedna touha, která je nad ostatními. Od narození, až do smrti.

Touha po pochvale


Všimnete si toho u dětí, ale i u starších lidí. Děti, když něco vytvářejí, ptají se rodičů: „Dělám to dobře?“ Nebo namalují obrázek a po darování se ptají: „Líbí se ti?“ Přejí si pochválit. Všiml jsem si jedné věci – taková pochvala dá dítěti mnohem víc, než napomenutí. Přitom dost napomenutí, které rodiče dětem dávají, by šlo nějakou podmíněnou pochvalou nahradit. Schválně, až budete mít příště nějaké napomenutí na jazyku, zkuste, jestli by nešlo nahradit pochvalou. Třeba: „Máš tu binec, jdi si uklidit,“ nahradit: „Hrála sis moc hezky a kdyby sis ty hračky ještě uklidila, to bychom měli s taťkou radost.“ Schválně pozorujte, jak budou děti reagovat. Uznávám ale, že změnit své nastavení v hlavě ze systému napomínaní na systém pochval vyžaduje velkou sebekontrolu a někdy, hlavně v těch prvotních emocích, je to úkol těžký.

Všiml jsem si ale i u sebe, jakou radost mi udělá pochvala. Příklad? Před časem jsem nesměle napsal první z deníčků a byly to pochvalné reakce, co mě přimělo dávat své zážitky a myšlenky do deníčků dalších. Přitom stačilo, aby ti, co pochválili, mlčeli, a já bych dál nepsal. Nebo jak jsem vlastně podobný těm dětem, když doma uvařím a zeptám se: „Chutnalo ti?“

A že taková pochvala je důležitá v každém věku, jsem si všiml i u zaměstnance, bývalého vězeňského psychologa, dnes seniora, který nám v práci pomáhá. Když mu řeknu, že něco udělal nebo vymyslel dobře, objeví se mu na tváři široký úsměv a jako by o mnoho let omládl.

Touha po uznání


Znám více lidí, kteří si přejí být ve společnosti, nebo třeba i jen v rodině, mezi kamarády vážení a důležití, než těch, kteří k životu přistupují opačně. Rádi děláme věci, které jsou okolím brány jako prospěšné. Ostatně, rádi se pak i jimi pochlubíme. Uznání je vlastně jakási vyšší forma pochvaly. A může mít mnoho podob. Možná to největší uznání, kterého můžeme dojít, je, když naše děti jednou řeknou: je to dobrá máma, je to dobrý táta. Mnoho z nás touží po uznání ve své profesi, ať už pracujeme ve zdravotnictví, školství, umění, věnujeme se sportu nebo klidně děláme jakékoliv zcela „obyčejné“ povolání. Uznání v nás probouzí pocit, že nežijeme zbytečně.

Trochu specifikem doby je pak touha po lajcích na sociálních sítích. Specifikum nevidím ve snaze lajky sbírat, to je asi úplně přirozené přání, ale v tom, za co chceme toto uznání sbírat. Často za něco, co by spíše připomínalo chlubení se. Dovolenou, jídlem, oblečením nebo tím, že nám to na nějaké fotce prostě sluší. Nechci to odsuzovat, jen si myslím, že občas tím autor vyvolá spíš závist než uznání. A s tím by měl počítat.

Touha po kráse, bohatství, úspěchu


Známá pravda říká, že je lepší být bohatý, krásný a zdraví, než chudý, ošklivý a nemocný. Život ale většinou nejde zjednodušit do podobných vět. Na první přečtení totiž asi všichni vnímáme peníze, fyzickou krásu a fyzické zdraví. Jenže na druhý pohled začneme cítit, že za těmi slovy je víc. Peníze, majetek, to jeden den máte a druhý den mít nemusíte. Stejné je to s úspěchem. Nikdo (tedy s výjimkou amnézie nebo smrti :-) ) vám ale nevezme hezké zážitky, vzpomínky nebo vědomosti.

Jistě, je lepší přijít na svět jako vzhledově atraktivní člověk, ale dost krásných lidí vám pak potvrdí, že jsou často terčem ne úplně příjemných věcí, které by si jim jako průměrným vyhnuly. A že ta důležitější krása se nenachází v těle, ale v duši člověka. A obdobné je to se zdravím. K čemu je zdraví nešťastným lidem? Nedávno jsem zaskočil partnerku větou, že by mi nevadilo umřít. Že jsem si všechno splnil, poznal štěstí, a tak jediné, co by mě mohlo mrzet, že bych s ní nestrávil více času. Kdyby se mi přihodilo cokoliv, vím, že se mi snad podařilo i pár lidem dát radost, nebo naději. A v tom vidím bohatství a možná i důvod, proč má život smysl.

Touha po štěstí


Přejeme ho do nového roku, k narozeninám, přejeme si ho do života, při hře, do důležitých rozhodnutí. Štěstí vnímáme jako náhodný prvek, který může náš život zlepšit. Nevím, zda platí, že štěstí se dá jít naproti. V mnoha případech asi ano, ale napadají mě i situace, kdy se osud asi opravdu ocitne v rukou náhody. Možná by se dalo říci, že smyslem života je hledání štěstí. V tom trošku odlišném významu – totiž štěstí jako stavu spokojenosti. A pokud znáte film Velká nádhera, pak jste asi závěrečnou část viděli více než jednou. Je tam krásná a mně asi nejbližší definice štěstí, jako malých záblesků čisté radosti, spokojenosti, kdy vše se zdá být nádherné a kdy si přejete, aby právě ten okamžik trval věčně.

Touha po lásce


Jedna touha ale podle mého ční nad všemi ostatními. Je to touha po lásce. Toužíme po ní od narození do smrti. Nejdříve je to láska k matce. Tu asi netřeba popisovat. Vidíte to u všech dětí. Od malých po větší. I kluci školáci, když brečí, utíkají k mámě. I když se třeba v dospívání či dospělosti vztahy naruší, a takových případů je docela dost, mámy mají navždy speciální místo v našich životech. Četl jsem rozhovory s armádními kaplany a ti se shodnou v tom, že v nejtěžších chvílích se vojáci obrací k bohu a k matkám.

S pubertou přichází touha po lásce partnerské. Pro mě jedna z nejvíce fascinujících věcí na životě, když hledáme největší blízkost v náručí „cizího“ člověka. Ty stavy nervozity, blaženosti, klidu, nervů, co zejména v úvodních týdnech partnerské lásky a vzájemného poznávání se zažíváme, jako by zvětšovaly možnosti našeho vnímání světa. Je to svým způsobem opravdu stav podobný drogovému opojení. A protože žádné opojení netrvá ve své maximální fázi věčně, doplňuje potom tuto lásku láska k dětem. K novému životu, který s tím „cizím člověkem“ přivedete na svět. A i po možnosti dávat tuto lásku je v lidech, hlavně ženách, od určitého okamžiku, obrovská touha. Pokud jste rodiče, tak určitě znáte ty okamžiky, kdy vás děti strašně štvou, ale jen odejdou do školy, nebo jsou na víkend u babičky, najednou vám chybí…

Pak přichází stáří, ale v i něm toužíme po lásce a jejích projevech. Nevím, jak přesně to definovat, ale napadá mě spojení „láska projevená pozorností“. Tedy láska projevená věnovaným časem. To je také fascinující. Kolik hodin dokáží starší lidé čekat na třeba jen hodinovou návštěvu. Jakou radost jim najednou udělají i ty nejlevnější dary.
Nedostatek lásky se v lidech projeví. Když potkám zlého člověka, a přemýšlím, kde se v něm zlost a zloba bere, často dojdu k závěru, že mu chybí nebo chyběla láska. Láska v rodině, když byl dítětem. Nebo ho potkalo zklamání z lásky partnerské. A protože takový člověk přestal v lásku věřit a přestal ji v sobě i v jiných hledat, zbyla na ně zlost.
Vidím v sobě i lidech okolo, že jakékoliv naplnění některého z druhů touhy, které jako lidé máme, jim dokáže zásadně změnit den, nebo dokonce i život. Přitom nás tyto věci často stojí jen malilinkatou námahu. Často jen dotyk. Slovo, Úsměv. Obejmutí. Pohlazení. Pochvalu. Malou pozornost. Pár minut naslouchání. A tomu druhému dáme to, po čem v každém okamžiku bytí touží.

Mám s tím jednu zajímavou zkušenost. Když ostatním pomáháte naplnit jejich touhy, vrátí vám to. V tom horším případě tak, že vám to pomůže vytříbit lidi ve ve vašem okolí, v tom častějším tak, že zase jim záleží na naplnění touhy vaší. Jediné, co nás v životech skutečně omezuje je čas. Žádná další příležitost naplnit touhy své i ostatních nemusí být. A tak neodkládejme pochvaly, uznání a lásku na později, věnujme je hned. A pokud nemůžete osobně, můžete vzít do ruky telefon a zavolejte. I ti největší škarohlídi mají komu říct děkuji, mám tě rád, nebo miluji tě. A může to být právě ten okamžik, který i morousům změní celý život. Víte, komu zavolat?

Váš příspěvek
Jadala
Zasloužilá kecalka 793 příspěvků 17.01.19 08:57

:potlesk: :potlesk: moc hezké, na té Maslowově pyramidě potřeb fakt něco bude

sinapis.alba
Ukecaná baba ;) 1255 příspěvků 17.01.19 10:14

krásný deníček :andel: za mě máš pochvalu, uznání a dokonce i ‚lajk‘ :D

Premek_Orac
Kelišová 5115 příspěvků 17.01.19 11:43

@sinapis.alba @Jadala , děkuji, to zas budu v rozpacích…

Citronkalekninka
Zasloužilá kecalka 927 příspěvků 17.01.19 14:56

Ja vsechno mam. Touzim uz jen po zdravi pro sve milovane a sebe.

Premek_Orac
Kelišová 5115 příspěvků 17.01.19 15:58
ShadowDancer
Registrovaný uživatel, který přispěl anonymně 17.01.19 19:48

Moc krásné čtení, opravdu. A děkuji, je to opět deníček k zamyšlení ke kterému se budu ráda vracet. A trochu toho uznání, jsi fakt v tom psaní skvělej. 8)

Premek_Orac
Kelišová 5115 příspěvků 18.01.19 09:51

@ShadowDancer Děkuji… Ale trochu přeháníš. Některé autorky/autoři jsou tady opravdu výborní. Mám se co učit :-)

iriis
Ukecaná baba ;) 2391 příspěvků 03.02.19 19:12

:palec: Moudrost, cit, psáno srdcem, jiné vysvětlení pro své dojetí nemám. Děkuji.

Příspěvek upraven 03.02.19 v 19:18

Vložit nový komentář