„Tohle radši nikomu neříkej,“ řekli mi na praxi ve školce. Ztuhla jsem

Jenže už během prvního dne jsem začala mít pocit, že tady něco nesedí. Nejdřív to byly drobnosti. Věty, které zněly zvláštně. „Tady se na emoce moc nehraje.“ Nebo: „On to dělá schválně, to poznáš.“ A hlavně ten tón, jakým se mluvilo na děti. Rychlý, ostrý, bez prostoru na reakci. Zle.

Postupně jsem si začala všímat i dalších věcí, které mi úplně nedávaly smysl. Děti tam nechávaly úplně samotné jíst a oblékat se. Bez jakékoliv pomoci. Všechno se to ale vydávalo za „vedení k samostatnosti“. Jenže realita byla jiná. Malé děti to nezvládaly, jídlo zůstávalo nedotčené, kalhoty naruby, boty na opačných nohách. A i tak je v tom stavu vzaly ven na dlouhou procházku. Nikdo to neřešil, spíš se to bralo jako běžná součást dne. Nevadilo, že u toho děti brečely. Ještě na ně křičely.

Druhý den přišla situace, která se mi vryla do hlavy víc, než bych chtěla. Malá holčička se nechtěla zapojit do činnosti. Seděla v koutě a odmítala vstát. Neplakala, nekřičela, tichá, úplně mimo dění.

Jedna z učitelek ke mně jen tak mezi řečí řekla: „Tak ji nech, ona to časem vzdá.“ A pak k ní přišla, vzala ji za ruku a dost rázně ji postavila mezi ostatní děti. Holčička se ani nebránila. Jen se dívala do země.

Čekala jsem, že to někdo pojmenuje, že se to nějak vysvětlí, ale nic. Šlo se dál. Jako by se nic nestalo.

Odpoledne jsem se zeptala, proč se s ní nemluvilo jinak. Víc klidně, víc trpělivě. Odpověď byla jednoduchá: „Kdybychom byly měkké na každé dítě, nic bychom neudělaly.“

A v tu chvíli jsem si uvědomila, že to, co jsem si představovala jako bezpečné a respektující prostředí, kde jsou ty nejmilejší učitelky, může bohužel vypadat úplně jinak.

Domů jsem ten den šla s pocitem, že jsem viděla něco, co jsem vidět neměla. A zároveň s otázkou, kterou si od té doby neumím úplně srovnat v hlavě: Kolik věcí se v těchto místech děje jen proto, že je nikdo nezpochybní nahlas? A kdo ubrání ty malé děti, když samy hlas nemají (a rodiče nejsou poblíž?).