„Toho uřvance už hlídat nebudu,“ vmetla mi tchyně, když pár hodin hlídala syna

Mně by to zase tak nevadilo, kdyby mi nezačala dávat rady do života. Prý je Maxík strašně zhýčkaný, kvůli každé hlouposti se rozbrečí, nic nevydrží. Za jejích mladých let se tohle dětem netrpělo. Prý je jak holčička a ne kluk. Všichni mu budou podle ní ubližovat, protože se drží máminy sukně.

Jen pro upřesnění, Maxíkovi jsou tři roky. Nevím, kde přišla k těmto dedukcím. Je mi jasné, že její výchova byla formou cukru a biče. Doufala jsem, že se změní. Ale po tomto zážitku už jí Maxíka nepůjčím. Ona si totiž vždycky stěžuje, vyhrožuje, že už ho hlídat nechce, a po pár týdnech volá, že by si ho vzala. Přijde mi, že se v tom snad vyžívá.

Můj muž tohle neřeší. Je to jeho máma, nechce s ní být rozhádaný a tvrdí, že to obě přeháníme. „Tak jí příště řekni, že jí ho na hlídání nedáš,“ poradí mi. Jenže ono to s ní tak jednoduché není. Je schopná mi vypisovat zprávy o tom, jak jí bráním ve styku s jediným vnoučetem, že si její syn špatně vybral. Podle ní je totiž největší chyba ve mně. Kvůli mně je nešťastný její syn, špatně vychovaný její vnuk a ona trpí jako matka a babička.

Máte někdo radu, jak přežít takové chování tchyně, aniž bych ji poslala do oněch míst? Nechci totiž dělat problémy mezi manželem a ní, ale zároveň mám plné zuby toho, aby mi pořád dávala nevyžádané rady do života.