Tři měsíce jsme to odkládali. Když na „to“ došlo, přišlo „měkké“ zklamání

Jenže když k tomu konečně došlo, přišla studená sprcha.

Poprvé to bylo po jedné vesnické zábavě. Bylo nad ránem, oba jsme byli unavení, uchození a po celém dni mezi lidmi trochu vyčerpaní. Když se mu tedy nepostavil, vůbec jsem to neřešila. Říkala jsem si, že je to kombinace únavy, pokročilé hodiny a možná i nervozity z toho, jak moc nám na sobě záleží. Příště to bude skvělé, uklidňovala jsem sama sebe.

Jenže přišlo podruhé. A pak potřetí. A scénář byl pokaždé úplně stejný, i když byly k sexu vlastně téměř ideální podmínky.

„Promiň, já fakt nevím, co se mnou je,“ šeptal mi do vlasů a já z jeho hlasu cítila obrovskou frustraci. „Strašně se mi líbíš a chci tě, věř mi. Prostě to nejde.“

Choulila jsem se vedle něj a předstírala, že se nic neděje. Jenže uvnitř mě začala hlodat panika. Cítím z něj, že po mně touží, hladí mě, líbá, ale tělo prostě nespolupracuje. V hlavě mi jedou nepříjemné otazníky. Líbím se mu vůbec doopravdy? Nebo je v tom nějaký hlubší zdravotní blok?

Představa, že je to psychický blok z toho, jak moc ten moment poprvé odkládal, dává smysl. Ale co když ne? Co když je to trvalý problém? Mám počkat, až opadne prvotní stres, nebo ho mám rovnou poslat k lékaři? Mám ho ráda a nechci ho ještě více dostat pod tlak, ale tenhle začátek vztahu mě začíná vážně děsit.