Tři roky a tři měsíce od tvé ztráty

Chtěla bych pokračovat v našem příběhu. A hrozně moc poděkovat lidičkám, kteří nám drželi palce a byli mou oporou v těch nejtěžších chvílích mého života.

Už je to tři roky a tři měsíce, kdy nás navždy nečekaně opustila naše dcera Lucinka, ve 33. týdnu těhotenství. V předchozích deníčkách popisuji vše, co se stalo a odehrálo a nyní je čas, kdy bych chtěla napsat po hodně dlouhé době něco nového.

Musím se z pocitu vypsat, protože už se mnou o ní nikdo nemluví, jen občas s manželem něco probereme, stále to bolí a myslíme na ni den co den. Asi o ní ani mluvit neumím, protože je to ta nejcitlivější záležitost v mém životě. Stále mám v hlavě ten den, kdy mi řekli, že už nežiješ, Lucinko, i porod a vše kolem.

Postupem času si vyčítám hrozně moc věcí, hodně bych toho udělala jinak. Třeba si stále říkám, jak jsi asi vypadala, tehdy jsem na to neměla sílu, nečekala jsem, že se vůbec může něco takového stát, natož že se nás život změní z hodiny na hodinu.

Myslím si, že by doktoři mohli být více připraveni na tuto situaci, to beze slov, ale teď bych chtěla vidět, jak jsi byla krásná a chtěla bych tě pochovat a říct ti, jak moc tě miluji. Škoda, že nemám například otisk nožičky na památku, dočetla jsem se, že někde to dělají a rodiče si můžou vyzvednout obrázek i po čase.

Druhá věc, kterou se užírám, ale už s tím nic nenadělám, je ta, že do mě všichni hučeli, ať si urničku s tvým popelem neberu, že to bude ještě horší. Měla jsem si ji tenkrát vzít! Pohřební služba byla vstřícná a ochotna po telefonu, přáli jsme si rozptýlení popela na loučce, ale bohužel i přes to, že nám slíbili, že to tak udělají, jsem po čase zjistila, že tvůj popel vsypali do nějakého společného hrobu na hřbitově.

Jak si to mohli dovolit? Proč nevyslyšeli naše přání? Bohužel už to nezměním a jediné, co je fakt, že tělo je jen schránka, ale duše je to, co ztratí člověk, když odejde do neznáma. Jednou jsem měla hodně živý sen, ty opravdu nemívám vůbec, ale tu noc, kdy jsem šla spát, se smutkem po tobě jsem se ve snu potkala s mou babičkou, která zemřela v roce 2010.

V tom snu jsem se jí zeptala, co tady dělá, že zemřela a ona na mě hleděla a já ji říkám, je tam Lucinka s vámi? A ona řekla, ano je, postaráme se ti o ní, má se dobře. A v tu chvíli jsem ucítila hroznou úlevu, věřím, že tu noc to nebyl jen obyčejný sen a věřím, že to byla zpráva pro mě. Ty, Lucinko, budeš ta první, kterou budu tam nahoře hledat, až jednou přijde můj konec.

Ale teď s tím musím žít dál, ať je to rok, dva, tři nebo deset, navždy budeš žít v našich srdcích, holčičko moje.

Prosím, dej z nebe pozor na svého brášku, kterému je už pět let a tvou sestřičku, které budou již brzy dva roky.

Občas se nachytám, že se otočím a hledám ještě někoho, když jdu s dětmi, jako bys tady někdy byla s námi. Jak jsem již řekla, navždy budu mít tři děti, i když tobě nebylo dopřáno tady s námi být, ale jednoho dne se setkáme.

Miluji tě. Navždy, tvoje maminka.

Váš příspěvek

Odesílám...
Napsat příspěvek
140
22.4.17 00:23

:,( :,( :,( smutné

  • Nahlásit
  • Zmínit
654
22.4.17 00:27

Před hodinou jsem byla vzteklá, dcerka mi pozvracela postel.. Teď mi tady tečou slzy - že jsem se na ní naštvala za takovou hloupost, a hlavně za sílu deníčku :( Přeji vám už jen to dobré!!! Jdu dát malé pusu a poděkovat za ten dar, že jí mám :srdce:

  • Nahlásit
  • Zmínit
22.4.17 01:33

:hug: :hug: drž se, jednou si ty naše andílky pochováme :hug: :hug: Prozatím dávají pozor na ty naše zázračné dítka :hug: :hug:

Našemu andílkovi by teď bylo skoro 19 měsíců, místo toho po 14 dnech odešel na místo, kde ho hlídá můj milovaný děda a společně dávají pozor na naší 6,5mesicni princeznu. A kdo ví kdy, jestli za 30, 40 nebo 50 let, ale jednou si všechny ty naše andělíčky pochováme v náručí :hug: :hug: :hug:

  • Nahlásit
  • Zmínit
160
22.4.17 09:41

Myslím na moji Aličku taky každý den… Pořád je tu se mnou andílek, alespoň v myšlenkách… Odešla v 6. měsíci, zrovna, když bylo Františka. Babička říkala, že si jí dědeček vzal k sobě aby ji opatroval. :,(

  • Nahlásit
  • Zmínit
213
22.4.17 09:45

Přeji hodně sil jít dal a chci říct ten sen byl opravdu vzkaz pro vas aby jste byla v klidu a šla i přes to vše dal pokud mohu doporučuji přečíst knihu Jaké je to v nebi nevím jestli mohu napsat autora snad ano Concetta Bertoldiova věřím ze i tato kniha vám pomůže

  • Nahlásit
  • Zmínit
22.4.17 12:43
:,( :,( :,(
  • Nahlásit
  • Zmínit
3HE
22211
22.4.17 15:40

Tak smutne… Je to bolest, ktera nejde nicim zmirnit… :,(

Diky vam si budu vice vazit svych deti :srdce:

  • Nahlásit
  • Zmínit
708
22.4.17 19:15

:,( :,( hodne sil :hug:

  • Nahlásit
  • Zmínit
9482
22.4.17 19:40
:,( :,( :,(
  • Nahlásit
  • Zmínit
630
22.4.17 22:22
:hug: :srdce: :,(
  • Nahlásit
  • Zmínit
24.4.17 14:10

Mluvíš mi z duše. Alexík mi odešel před více než 7 měsíci. A já se těším až jednou budeme spolu. Do té doby se mi o něho určitě postará moje máma. Teď můj čas a náruč patří těm co jsou tady se mnou. Ty mně potřebují teď a tady. Ale nic to nemění na tom, že mi každý den krvácí srdíčko..

  • Nahlásit
  • Zmínit
4819
25.4.17 09:22

Tak moc vam rozumim, myslim na svoji holcicku kazdy den, zemrela mi par hodin pred porodem nestastna nahoda :,( :,( budou to za 3 tydny 4 mesice a boli to strasne, tedka cekam miminko, jsem na uplne zacatku, podobny prubeh jako, kdyz jsem cekala malou, takovy pocit, ze mala to tak chce, ze nam seslala, bratricka ci sestricku a, ze na nas dava pozor, ale mam strasnej stracj z opakovani silenej strach… ja jsem svoji malickou v naruci drzela nejdriv jsme nechteli, ale pak ano… ten otisk nozicky mame taky, ale urnu s jejim popelem neeee, to uz na me bylo moooc, mozna toho casem budu litovat, ale tedka ne, napamatku ji vysadime ker Magnolii, preju hodne sil :hug: :hug: :hug: :hug: jednou si nase andelicky pochovame :andel:

  • Nahlásit
  • Zmínit