Tři roky a tři měsíce od tvé ztráty
- Rodičovství
- Laura1010
- 22.04.17
- Sdílet
Chtěla bych pokračovat v našem příběhu. A hrozně moc poděkovat lidičkám, kteří nám drželi palce a byli mou oporou v těch nejtěžších chvílích mého života.
Už je to tři roky a tři měsíce, kdy nás navždy nečekaně opustila naše dcera Lucinka, ve 33. týdnu těhotenství. V předchozích deníčkách popisuji vše, co se stalo a odehrálo a nyní je čas, kdy bych chtěla napsat po hodně dlouhé době něco nového.
Musím se z pocitu vypsat, protože už se mnou o ní nikdo nemluví, jen občas s manželem něco probereme, stále to bolí a myslíme na ni den co den. Asi o ní ani mluvit neumím, protože je to ta nejcitlivější záležitost v mém životě. Stále mám v hlavě ten den, kdy mi řekli, že už nežiješ, Lucinko, i porod a vše kolem.
Postupem času si vyčítám hrozně moc věcí, hodně bych toho udělala jinak. Třeba si stále říkám, jak jsi asi vypadala, tehdy jsem na to neměla sílu, nečekala jsem, že se vůbec může něco takového stát, natož že se nás život změní z hodiny na hodinu.
Myslím si, že by doktoři mohli být více připraveni na tuto situaci, to beze slov, ale teď bych chtěla vidět, jak jsi byla krásná a chtěla bych tě pochovat a říct ti, jak moc tě miluji. Škoda, že nemám například otisk nožičky na památku, dočetla jsem se, že někde to dělají a rodiče si můžou vyzvednout obrázek i po čase.
Druhá věc, kterou se užírám, ale už s tím nic nenadělám, je ta, že do mě všichni hučeli, ať si urničku s tvým popelem neberu, že to bude ještě horší. Měla jsem si ji tenkrát vzít! Pohřební služba byla vstřícná a ochotna po telefonu, přáli jsme si rozptýlení popela na loučce, ale bohužel i přes to, že nám slíbili, že to tak udělají, jsem po čase zjistila, že tvůj popel vsypali do nějakého společného hrobu na hřbitově.
Jak si to mohli dovolit? Proč nevyslyšeli naše přání? Bohužel už to nezměním a jediné, co je fakt, že tělo je jen schránka, ale duše je to, co ztratí člověk, když odejde do neznáma. Jednou jsem měla hodně živý sen, ty opravdu nemívám vůbec, ale tu noc, kdy jsem šla spát, se smutkem po tobě jsem se ve snu potkala s mou babičkou, která zemřela v roce 2010.
V tom snu jsem se jí zeptala, co tady dělá, že zemřela a ona na mě hleděla a já ji říkám, je tam Lucinka s vámi? A ona řekla, ano je, postaráme se ti o ní, má se dobře. A v tu chvíli jsem ucítila hroznou úlevu, věřím, že tu noc to nebyl jen obyčejný sen a věřím, že to byla zpráva pro mě. Ty, Lucinko, budeš ta první, kterou budu tam nahoře hledat, až jednou přijde můj konec.
Ale teď s tím musím žít dál, ať je to rok, dva, tři nebo deset, navždy budeš žít v našich srdcích, holčičko moje.
Prosím, dej z nebe pozor na svého brášku, kterému je už pět let a tvou sestřičku, které budou již brzy dva roky.
Občas se nachytám, že se otočím a hledám ještě někoho, když jdu s dětmi, jako bys tady někdy byla s námi. Jak jsem již řekla, navždy budu mít tři děti, i když tobě nebylo dopřáno tady s námi být, ale jednoho dne se setkáme.
Miluji tě. Navždy, tvoje maminka.
Přeji vám už jen to dobré!!! Jdu
dát malé pusu a poděkovat za ten dar, že jí mám 
