„Ty můžeš zůstat.“ Protože nemám děti, jsem v práci vždycky ta poslední

Brzy mi bude čtyřicet, děti nemám a ani je neplánuji. Vyhovuje mi to. Mám své koníčky, přátele i partnera. Děti mám přitom ráda, občas je hlídám kamarádkám, když si potřebují odpočinout. S malými si pohraju, užiju si je a pak se vrátím domů do svého klidu. Přesně takhle mi to vyhovuje.

Jenže podle mého šéfa to znamená jediné. Že mám spoustu volného času. A protože jsem v týmu jediná žena bez dětí, začal toho nenápadně využívat.

„Můžeš zůstat přesčas? Jana musí pro malou.“

„Vezmeš služebku do Brna? Petr má školní besídku.“

„Nevadilo by ti dělat mezi svátky? Stejně nemáš rodinu.“

Nejdřív jsem souhlasila. Připadala jsem si sobecká, kdybych odmítla. Jenže po několika letech mi došlo, že zatímco kolegové odcházejí domů, já zamykám kancelář skoro každý den jako poslední. A často přebírám i práci za kolegyně, které zůstaly doma s nemocnými dětmi. Šéf jde automaticky za mnou.

Abych byla fér, umí to ocenit. Dostávám vyšší bonusy, proplácí mi přesčasy a finančně si rozhodně nestěžuji. Jenže zároveň se stalo samozřejmostí, že když je potřeba něco navíc, počítá se se mnou.

Když jsem jednou řekla, že nemůžu, podíval se na mě překvapeně.

„Ty vážně nemůžeš?“

Jenže i já mám svůj život. Mám domluvené schůzky s přáteli, sport, občas hlídám děti známým, protože mě to baví, nebo prostě chci mít večer jen sama pro sebe. Nepřipadá mi, že bych to musela komukoli obhajovat.

Nejsem bezdětná proto, abych byla nepřetržitě k dispozici.

Nedávno mi šéf oznámil, že potřebuje někoho na týdenní služební cestu. Ještě než položil otázku, podíval se na mě.

„Ty můžeš, ne?“

Usmála jsem se a poprvé za ty roky odpověděla: „Nemůžu.“

Neptal se proč. Jen se zatvářil překvapeně. Jako bych porušila nějaké nepsané pravidlo.

Přitom jsem měla zaplacenou dovolenou. S partnerem jsme odjížděli do Toskánska. Ano, i lidé bez dětí mají plány. Mají své blízké, koníčky, vztahy i právo říct ne.

Jen občas přemýšlím, jestli mě to jednou nebude stát místo.