Umím se vlastně vyrovnat sama se sebou?

Psychické problémy

Jen prostý pochod myšlenek o tom, co se mnou udělalo prostředí, ve kterém jsem vyrostla, a jak se dokáže dospívání promítnout do povahy. A menší přesvědčení sama sebe, že se věci dají měnit. – Ve zkratce: potřebovala jsem se někde vypsat. :D

„Nevyrostl jsem v dobrém rodinném zázemí, tudíž nejsem rodinný typ,“ tuhle větu jsem v posledních pár dnech slyšela několikrát. Byla promísená arogancí, sobectvím a taky strachem.. Možná strachem ze sebe samotného.

Mám kolem sebe spoustu bezstarostných lidí. Těch, co vyrostli v dobrých rodinách a tím nemyslím po nějaké finanční stránce. Ale v psychicky dobrých rodinách, měli nepohnutý emoční základ do života, dostatek sebevědomí, dobrá přátelská pouta. Až v posledních dnech přemýšlím nad tím, jak moc je vlastně tenhle základ důležitý a jak extrémně se to může následně odvíjet na dospělosti.

Nevyrostla jsem ve špatné rodině, nežili jsme na ulici, měli jsme co jíst, chodili jsme do dobré školy, rodiče nás měli rádi. Jen nám to nikdy neřekli.

I přesto, když jsem byla malá, tak mi nic nescházelo. Měla jsem spoustu kamarádů, pusa se mi nezastavila, byla jsem zábavná, všichni se se mnou chtěli kamarádit. Byli tu prarodiče, kteří vyplňovali absenci těch citlivých slov, které doma nebyly.

Jednoho dne ale prarodiče odešli, což je logicky ztráta vždy pro každého, ale pro mě to byla ztráta vlastní podstaty. Život běžel dál, ale pro mě v tu chvíli bez emočního pohonu. Ve výsledku jsem nedostala ani šanci se s tím vším vyrovnat, protože se vzápětí udály věci (o kterých možná jindy), které ze mě na celou mojí pubertu až do nějakých 19 let udělaly introvertní, samostatnou jednotku. Všichni moji vrstevníci měli svou partu kamarádů, chodili po různých akcích a já seděla buď doma, nebo u psychologa. Měla jsem jednu kamarádku, na kterou jsem byla upnutá, a nic víc jsem nepotřebovala.

Dnes mi táhne na 25, kamarádů už mám více, ale stále si nerozumím se svými vrstevníky. Co se partnerství týče, vždycky se na chlapa upnu, ale snažím se s tím bojovat. Už nejsem ta extrovertní a ukecaná holka, mám problém občas mluvit s některými lidmi, na kterých se mi něco nezdá, někdy si sama bez určitého podnětu dokážu sypat popel na hlavu a tak nějak se vnitřně za něco trápit. Ale už umím rozpoznat tuhle situaci. Umím si sama sobě říct „Brzdi, nejde o život.“

Pár let nežiji s rodiči a před x měsíci moje máma poprvé nahlas vyslovila větu „Mám tě ráda“ a pro mě to byla tak nepřirozená, skoro až nepříjemná chvíle, že jsem málem neuměla zareagovat.

S tímhle vším se peru jenom uvnitř, navenek už zvládám fungovat bez problémů. Umím se smát a bavit se, jen občas přijde chvíle, kdy je mi fakt nanic. Možná mám problém, ale vypořádávám se s ním sama, protože nemůžu mít pro společnost nálepku cvoka. Doma mě totiž naučili, že je důležité, co si o vás lidé myslí. Paradox je, že pro mě to význam mělo, protože jsem se díky tomu začala snažit žít sama se sebou a něco změnit. Neměla jsem šanci se v tom začít vyloženě topit a upadnout k nějakým depresím, protože to už by bylo navenek vidět. A tak jsem tím vším divně proplula.

Snažím se se sebou žít posledních 5 let. Umím se bavit s cizími lidmi, umím lidi poslat do háje, zvládnu se s cizím člověkem i zasmát. Nedokážu ale zatím nikomu říct, že ho mám ráda, aniž bych u toho nepokřivila obočí, ret nebo se mi nezkroutil hlas do divné tóniny. Děti nemám a vím, že na ně nejsem připravená. Nechci, aby vyrostly v emočním prázdnu jako já. A už jenom proto svou cestu k psychické pohodě nehodlám vzdát, i když to občas není vůbec lehké.

Váš příspěvek
Bubla Bůčková
Kelišová 7106 příspěvků 08.12.18 09:14

Držím palce ať je lépe. Bohužel je nás tolik… A to člověk stále čte to okřídlené :nás rodiče řezali a lítali jsme celý den venku a nikdo o nás nevěděl a jaký jsme skvělí dospělí… Holt jsme asi slabší povahy, ale ona ta možnost přitulit se večer k mamince nebo vzpomínat na celodenní výlet, když v dospělosti není, tak holt udělá paseku. A nemluvě o dalších věcech, o které jsme byli ochuzeni…ano, postel a jídlo jsme měli :roll:

Maclaren
Povídálka 29 příspěvků 08.12.18 13:59

Ahoj, myslím, že je důležité snažit se také pochopit generaci našich rodičů v kontextu doby. Proč jednali tak jak jednali? Jak byli vychovavani oni? Rikal jim nekdo, ze je ma rad? Umeli to vubec rict? Sama pises, ze to rici nedokazes, treba byli ve stejne situaci jako ty? Ty jsi citliva duse, ktera hloubeji premysli, vidi veci v sirsich souvislostech. Mas sanci to u svych deti zmenit. Mozna prave u svych deti pochopis, ze to tvy rodice delali tak proto, ze to lepe neumeli. Btw. me to moje mama taky nahlas nikdy nerekla, ale vim, ze me rada ma, protoze mi vzdycky pomohla a pomaha, dava mi lasku najevo jinak, tak jak umi, treba mi pomuze se zehlenim. ???? Musis se s tim porvat, vyrovnat a jit dal. Na spolecnost kasli, najdi si dobreho psychologa, nebo jineho terapeuta (dobra je na to treba kineziologie), je x metod, jak odpustit a jit dal, udelej to sama pro sebe, netop se v zarmutku a krivdach. To neni k nicemu. Preju ti hodne sily a verim, ze to dokazes, odpustis a posunes se dal.

Bebuše
Echt Kelišová 8057 příspěvků 08.12.18 15:20

Možná se budeš divit, ale žádná rodina není dokonalá a nějaké šrámy na duši si neseme všichni. A je jedno jestli rodiče vykřikují jak tě milují nebo pouze s láskou konají ;)
Je mi 40 a tak už vidím hodně věcí s nadhledem, kterého jsem dlouho nebyla schopná.
Nemyslím, že je dobře žít „na venek“. Věta „co by tomu řekli…“ byla v mém dětství na každém kroku. Neustálé srovnávání, soutěž, snaha nevyčnívat… Pravidla a normy.
Někde okolo 25 jsem pochopila, že důležitá jsem já ne to, co si myslí okolí. Že se mi nelíbí být oblíbená „falešně“, že chci mít kamarády JÁ. Přátelství vzniklá v té době fungují dodnes a to i na dálku 300km, kdy už víc než 10 let tyto lidi nevidím denně…
Držím palce, abys našla svoje smíření a sama sebe.

Anonymka.D.
Kecalka 324 příspěvků 08.12.18 23:15

Ahoj,
moc hezky jsi to napsala, já se peru s úzkosti už více méně od dětství, vždy bylo období klidu a období relapsu. Také se snažím na sobě pracovat, chodím k psycholožce, čtu motivační knihy. Ale stejně se v tom pořád tam nějak plácám. Asi nemám sama sebe dost ráda, protože se také pořád trápil věcmi, které už nemůžu změnit a za různé věci se obviňuju a jsem na sebe naštvaná. Pokud budeš chtít, klidně napiš, ráda si o tom povykládám. Přeji hodně štěstí :srdce:

Vložit nový komentář