Už ke mně zase přichází poporodní deprese

Psychické problémy

Jak ke mně nechtěna a nezvána znovu přichází poporodní deprese.

Zdravím všechny, kdo jste ochotni číst, a tak vyslechnout jednu smutnou maminku. Je mi 36 let. Mám dva kluky. Čtyřletého a včera 5týdenního.

Stručně se pokusím shrnout příchod prvorozeného na svět. Po psychické stránce náročné těhotenství, hlavně 3. trimestr. Jsem dobrovolný workoholik, naplňuje mě pořád něco tvořit a být v pohybu, a na konci těhulenství jsem stále řešila, že nemůžu nic dělat, že moje tělo je ne moje, ale schránka pro růst dítěte, kterému jsem samozřejmě ublížit nechtěla. Porod těžký kvůli mé hlavě. Z šoku z velké bolesti jsem mysl oddělila od rodícího těla, trvalo to 23 hodin, z toho 10 hodin intenzivních kontrakcí, hodina tlačení a větší poporodní poranění v oblasti hráze a konečníku. Jinak těhotenství bez potíží, porod až na to šití taktéž fyziologický. Šestinedělí příšerné. To vše vyústilo v půlroční poporodní depresi. Neléčila jsem se, nevěděla jsem, že jsem na tom tak zle a mohu si nechat pomoci…

Po půlroce stavu stroj na péči o dítě, jak nás tehdy nazval manžel, na nějž jsem své stavy přenášela, jsem se do malého zamilovala a od té doby je to stále lepší a lepší. Jsme velmi aktivní rodina, milujeme turistiku, hlavně horskou, lezeme po skalách, sjíždíme řeky, prolézáme jeskyně, milujeme přírodu a vše starší prcek podniká s námi. Má za sebou už i pískovcovou věž! Už si nedokážeme představit život bez dětí, veškeré naše podniky jsou s klukem lepší.

Podstoupila jsem kineziologické odbloky, energetické rovnání, s minulostí se vyrovnala a udělala mnoho práce na svojí hlavě i duši. Rozhodnutí o druhém děťátku s radostí padlo. Nádherné těhotenství, super porod v souladu s mým tělem i s maličkým, pohodové první dny v porodnici.

Až teď. Starší donesl ze školky virózu, chytla jsem to já, rýmu má i mimiňák (to jsem hodně obrečela, proč musí být takovejhle mrňousek nemocnej). A potvora deprese už po mně zase šahá. A já ji tak nechci. Jedno mimi jsem si už vůbec neužila a na to druhý se tak těšila… Únava, nemoc, nevyspání a svistot mezi dvěma dětmi si vybírají své. A mně se honí hlavou tak odporné myšlenky… jak nám bez druhýho bylo líp… proč jsme si takhle zkazili pohodovej život s jedním prckem… a nejvíc nezvládám málo času na prvorozeného. Přeci jen je zatím láska k němu vyvinutější a třeba včera mi poprvé po obědě neusnul, protože maličkej brečel. A mně to přišlo tak líto, úplně mě to odrovnalo, že trpí můj milovanej kvůli tomu druhýmu.

Já vím, že to přejde, stále jsem pod vlivem hormonů, ale nějak nevidím světlé zítřky. Zase jsem upadla do koloběhu přebalit, nakrmit, uspat, nic nemůžu, jsem tu jen pro dítě. Trápí mě to. Začínám být zase automatem na péči bez radosti, jím z povinnosti, vidím tmavě… nežiju, přežívám…

A to mám 100% podporu manžela, babiček a ségry. Maličkej je zlatý miminko, jediné co, že ho musíme uspávat, sám neusne, takže pláče, když je unavenej, protože rád kouká na svět. Ale to známe od staršího, takže už víme. Jinak moc nebrečí a v noci spí krom hrozného chrochtání ze spaní… nicméně to vadí mně, on spí. Takže poměrně ideální podmínky, fakt nevím, co ta moje hlava zase blázní.

Mám jít k doktorovi? Nebo to zvládnu zase sama? Je mi to všechno tak strašně líto, takhle jsem to znovu nechtěla. Jsem ráda, že jsem to mohla ze sebe vypustit, a děkuji za vyslechnutí… a možné rady mé zoufalé dušičce.

Váš příspěvek
Heivka
Závislačka 3997 příspěvků 17.02.19 00:37

Běžte k doktorovi, zvlášť když víte co se děje, nedělejte to svým dětem zaslouží si maminku která je v pohodě a srovnaná se svojí rodinou. Když si necháte pomoct teď tak pak nebudete muset absolvovat tu hromadu různých terapií aby jste se se sebou smířila. Vím jaké to je být na té temné straně naštěstí mám doma psychoterapeutku, jedno že má čtyři nohy a nemluví, ale zabránila mi v provedení nemyslitelného. U druhého dítěte tyhle problémy nemám (protože nekojím) a moc lituji že jsem už tenkrát nedokázala poprosit o pomoc a jsem ráda že můj prvorozený nemusí znovu žít se zhroucenou mámou.

Anonymní
Registrovaný uživatel, který přispěl anonymně 17.02.19 04:07

Ahoj, mám 8 týdnů po porodu a také řeším poporodní depresy. Doktorka řekla že deprese sama neodejde a jestli jo tak to může trvat klidně rok i dva… Vyprdni se na předsudky, jestli si chceš co nejdřív užívat miminko tak bez k lékaři. Já šla rovnou k psychiatrovi. Dostala jsem léky a je mi čím dál lépe. Lepší řešit hned když ti na tebe leze než když se to rozjede. A povzbudivá zpráva je že čím dřív se to po porodu rozjede, tím dřív se to vyléčí, říkala to moji máme psycholožka která působí v porodnicích. Držím moc palce!

mau-mau
Závislačka 3894 příspěvků 17.02.19 06:13

Tak předně gratuluji k uvědomění si situace. :srdce: Já nemám zkušenost s depresí po porodu, ale s depresí ano. Po porodu jsem byla už šťastná. Taky jsem vyzkoušela před psychoterapií různé alternativy, ale musím říct, že je to spíš obcházení skutečné léčby. Kineziologie není skutečná léčba. Spíš se v tom tak povrtá, ale na opravu duše je potřeba mnohem víc, než tohle rádoby snadné řešení. Na duši je dost práce, když je rozbitá. :,( Takže radím určitě k doktorovi jít a pak se věnovat i psychoterapii. Jistá touha po návratu ke starým časům před porodem je po porodu normální, protože jsi vyčerpaná, ale jestli sama cítíš, že tohle už je moc, nech si pomoci. Od toho tu lékaři přece jsou :srdce: :hug: :hug: držím palce!

Malike
Extra třída :D 14241 příspěvků 17.02.19 08:04

Nevím proč vůbec váháte zda jít k lékaři…
Ani jedno z dětí si nezaslouží zažít labilní matku.Takze pokud to víte že to na vás jde,tak opravdu nečekejte až to samo zmizí.

jita22
Ukecaná baba ;) 1503 příspěvků 17.02.19 08:15

Co nejvic odpocivej, a neboj se vyhledat pomoc. Ono to vycerpani je v tehle rocni dobe asi nejvetsi, tak zkus i sama premyslet, jestli by ti neco nemohlo pomoct i mimo psychiatra, co by te nabilo pozitivni energii :kytka:

Russet
Neúnavná pisatelka 16531 příspěvků 17.02.19 08:24

Vzhledem k první zkušenosti bych u druhého dítěte vůbec neuvažovala o tom, že bych odbornou pomoc nenavštívila. A k tomu hodně zmírnila životní tempo. Je fyzicky nemožné zvládat vše jako před dětmi. Šestinedělí je takové to nejtěžší období, pokud se budeš cítit stále hůř, je pomoc psychiatra na místě. Manžel ani druhý syn jistě ocení, že jsi v pohodě a ne jen stroj na péči o dítě.

Pocahonta
Kecalka 457 příspěvků 17.02.19 08:26

Je dobře, že si danou situaci uvědomujete a mluvíte o tom… S poporodní depresí mám zkušenosti a ve Vašem případě bych určitě navštívila psychiatra. Buď to Vám něco předepíše a za chvíli bude lépe. A nebo se jen vypovídáte a bude lépe taktéž. Držím palce, ať tohle temné období co nejdříve skončí.

Teruška85
Zasloužilá kecalka 947 příspěvků 17.02.19 09:02

Mysl čerpá z první zkušenosti,která je tam zarytá.Podvědomě jsi čekala zda k tobě zase deprese nepřijde a prví vykolejení je spouštěčem…Měla jsem to dost podobně,po prvním porodu depka jak trám,půl roku protrápeného,potom obrovský převrat a začalo být dobře.Hrozně jsem si to začala s malým užívat.Otěhotněla jsem tedy neplánovaně a mnohem dřív než jsem chtěla (v roce a půl syna),takže aktivní život s prvním jsme si moc neužili,jeli jsme v závleku…I když první dny i týdny s dceruškou byly v pohodě(nezničila mě ani separace v porodnici,kdy malá byla týden na JIP),stejně ta mrcha deprese čekala a nahlodávala hlavu a pak to stačilo,vyskytly se problémy v rodině kdy jsme se pohádaly s mamkou a už to tu bylo zase,svezla jsem se opět po skluzavce na dno,opět jsem brečela,nespala,neměla radost z dětí,byla jsem tak strašně vyčerpaná chtěla od všeho utéct…Tentokrát jsem se už ale netrápila tak dlouho,tím že deprese přišla později,rozhodla jsem se v půl roce malé ukončit kojení a začala jsem přechodně užívat léky na zklidnění.Pomohlo to,srovnala jsem se,vyspala,malá byla s umělým mlíčkem v pohodě a já nakonec taky.Bude dobře,neboj,neboj si říci o pomoc :hug: Možná je to jen přechodné,ted na konci zimy je už každý i tak vyštavený a vyčerpaný,je mnoho nemocí.Kdyby se to ale nelepšilo,neotálej a navštiv odborníky,držím palce :kytka:

Majdina82
Závislačka 3023 příspěvků 17.02.19 09:19

Pokud cítíš, že by bylo dobré zajít k doktorovi, neváhej, uleví se ti. Na druhou stranu si myslím, že péče o malé dítě je prostě náročná a podobnými pocity prochází spousta žen. Jsou sice super matky, jejichž hlavním cílem života jsou děti, které je nabíjí a naplňují, ale není jich tolik :relaxed: Taky se starám o dvouleťáka a pětiměsíčního a mám toho někdy po krk, navíc nemám hlídání. Ale už vím, jak dítě trochu odroste, je to už jednodušší a zase se člověk může začít věnovat aspoň některým koníčkům :) Spousta kamarádek mi řekla, že to cítila podobně a těšila se, až budou mít děti aspoň rok :D Vydrž, nejsi v tom sama :hug:

Příspěvek upraven 17.02.19 v 09:20

Eminka1
Kecalka 192 příspěvků 17.02.19 13:43

Kojis? Ja si prosla poporodni depresi u druheho ditete, vse bylo super a najednou nekolikrat denne cerny myslenky a vse bylo spatne, zacala jsem se pozorovat a zjistila jsem ze se mi to deje jen pri kojeni pri kontaktu s bradavkou, kojit jsem kvuli tomu neprestala jen jsem vyzadovala vetsi klid a kdyz jsem vedela co se se mnou deje mohla jsem s tim pracovat, myslela jsem na hezke veci a deprese se zmirnila, po ukonceni kojeni zmizela :) :srdce:

Astyna88
Zasloužilá kecalka 565 příspěvků 19.02.19 21:32

Ja si nemyslim,ze by to byla depka. :think: spis analyzujes nove situace,nic uz nebude jako driv. Ja si tim taky prosla. Zacinaji se objevovat prvni problemy,zkousky,musis se jim postavit,protoze bude hur a ryma je opravdu jen zacatek. Takze klid,uvar si kojici caj, starsimu pust pohadky a neres to.

trikulka
Nováček 1 příspěvek 20.02.19 06:13

Mnohokrát děkuji všem za příspěvky. Povzbudily!!! :) Eminka1 nekojím, mlíčko je v naší rodině vzácné už po 4 generace nazpět :,( . Opravdu od prababičky žádná z následujících žen nekojila. Já teď dva týdny s přikrmováním a pak najednou zmizelo. První měl jen odstříkané mlezivo, jinak hned UM.
Je mi už lépe, 6ti nedělí za námi a hlavně se dennodenně venku nabíjím na sluníčku!! A malinkej, jak kdyby tušil, že to potřebuji, začal broukat a „povídat“ a směje se. Jak kdyby mi ukazoval, mámo, hlavu vzhůru, máš mě a zvládneme to spolu:o))) Několik dní jsem se už cítila dobře, jen včera a předevčírem měli oba kluci náročný dny (malinkej je proprděl, je ve spurtu a jak víc pije, střívka víc bolej a starší má ultimátně odmlouvací období) a večer jsem sotva stála na nohách a zase mě hlava podsouvala škaredý věci.
Asi nejde o depresi, jen velký zápřah a únava mi dávaj zabrat. A jak psala Teruška85, mysl má tendenci padat zpět do zažité situace a byť to zní divně, hledat v ní oporu. Je jednodušší padat zase do deprese, než se tomu postavit. Ještě jednou děkuji za podporu, snažím se vidět vše pozitivně a snažit se budu a kdyby přece jen přišla nějaká dalši ataka, pomažu k doktorovi.

Anonymní
Registrovaný uživatel, který přispěl anonymně 20.02.19 07:59

Autorko k doktoru bez driv, nez te to rozlozi jeste vic - leky budes brat treba jenom par mesicu, ale pomuzou ti srovnat tu rozhozenou chemii v mozku a hormony, neni to ostuda, ale nemoc jako kazda jina, taky jsem dlouho jit nechtela, abych si nepripadala „jako cvok“ - po prvnim porodu, kdy jsem nespala z úzkosti (i kdyz dite jo), jen se klepala a brecela, ze zase delam neco spatne, jakmile malej zaknoural, jsem na AD byla zrala hodne, ale bala jsem se, ze mi kvuli tomu zakazou kojit, tak jsem sla jen k psycholozce a ta mi doporucila homeo lecbu, ktera na me celkem zafungovala, asi ten placebo efekt :lol: Tak to zkus, pokud se bojis / nechces brat prasky, vyhledat nekoho, kdo se v homeo vyzna, prip.Bachovky, trezalku (caj nebo tabletky), ale pri druhem, kdy se mi deprese a sileny vykyvy nalad rozjely az par mesicu po porodu, kdyz zacala mala hur spat a v noci jsem ji uspávala bezne 2h - u me je spoustecem zrejme prave nevyspani), jsem se dozvedela, ze AD pri kojeni problem nejsou, i kdyz mi prakticka dr. tvrdila, ze mi je napsat pri kojeni nemuze. Jenomze ona s tim nema vubec zkušenosti, takže jsem ji trochu obesla a od sve psycholozky dostala kontakt na fajn pani dr.z psychiatrie v nemocnici, ktera me vzala i bez doporuceni od praktika. A je to ok, potřebovala jsem se hlavne zklidnit a homeo ani uklidňující caje uz podruhe nejak nezabraly - ale hlavne si myslim, ze nejvic mi pomohlo, kdyz se vic zapojil tatínek, obcas ji v noci nebo o vikendu po obede uspal a poslal me lehnout si jinam, plus jsem zacala chodit vic nekam bez deti - kurz tance, hokej (mame 1 permici, tak se stridame), srazy aj. akce z prace nebo s holkama, zrovna se domlouvame na divadlo… prosim o anonym, moc lidi nevi, ze beru AD…

Vložit nový komentář