Už zase se blíží to datum

Moje první nevydařené těhotenství.

*

Považuji se za optimistu. V mých očích je sklenice téměř pokaždé zpola plná, ne prázdná. Život mi mnohokrát ukázal, že beze zbytku platí ono okřídlené: „Když nejde o život jde o…“ onu nevábně vonící hnědou hmotu.

Přesto si i já během roku procházím obdobími, kdy můj optimismus mizí na dlouhý vandr. Jedním z těchto období je právě to okolo dušiček. Jednak mi tak nějak víc dochází, že spoustu osob, které pro mě byly velmi důležité, už nikdy neuvidím. Nikdy se neschoulím do jejich teplé náruče, nikdy je nepoprosím o radu, nepochlubím se jim se svými malými i velkými úspěchy, nepostěžuji si na nezdary. Už nikdy se nepokochám pohledem do těch krásně hřejivých šibalsky jiskřících očí, neboť jejich tváře se dávno rozpadly v prach.

Druhým důvodem, proč nemám toto období ráda, je pak událost, jež mě právě v listopadu potkala…

V lidském životě jsou okamžiky, které už nikdy nevymažeme z paměti. Momenty jako první polibek, státnice, svatba, narození dětí…, ale zrovna tak poslední pohled do očí milované osoby, složité bitvy s těžkou nemocí… čas jako by se v tu chvíli zastavil, i po letech si vzpomínáte na ty nejjemnější detaily… a mezi tyhle okamžiky řadím i tento… Těžko uvěřit, že je to už osm let…

Spokojeně se protahuji v posteli, za okny v pravidelných intervalech tluče do parapetu podzimní deštík, svět ovládá paní noc. Beru do ruky mobil a koukám, kolik je vlastně hodin. Teprve tři, slastně si uvědomím, že mohu ještě hodinu lenošit, pak budu nucena vylézt do té cáhoty a vydat se na dlouhou cestu do práce.

Mohla bych zkrátka ještě zavřít oči a spát, ale nějak toho nejsem schopná. Je to už pár dnů, co tu měla být moje každoměsíční návštěvnice. Nechce se mi ani věřit, že bych měla takové štěstí a byla těhotná po pár týdnech snažení. Vždyť třicet už mi bylo a tolik lidí v mém okolí mělo problémy. Hlavou mi kmitá jedna myšlenka za druhou. Je mi čím dál tím jasnější, že dokud nebudu znát odpověď, nemám šanci znovu usnout.

Lezu proto z vyhřátého lože a vydávám se směr koupelna. Z poličky beru těhotenský test, napnutá jako struna. Nedočkavé ruce trhají obal. Po chvíli čekání je to jasné. Dálnice jako hrom, žádné duchaření. Jo, je to tady, bude ze mě máma. Po tolika letech marného čekání na vhodného partnera, po tolika letech nenaplněných tužeb. Hurá, chci křičet z plna hrdla, beru však ohled na sousedy. Nejraději bych vzala do ruky telefon a okamžitě zvěstovala tu radostnou novinu příteli. Jenže sedí za volantem, ne, raději počkám, až se večer uvidíme.

Už teď přemýšlím o tom, jak bude to vytoužené miminko, rostoucí v mém nitru, vypadat. Bude mi podobné? Bude tíhnout ke stejným věcem jako já, nebo se potatí? Nekončící proud otázek. Euforie. Málem jsem při tom všem nadšení nestihla autobus. Těhotenský test vleču s sebou, během hodinu a půl trvající cesty do práce, ho snad stokrát vytahuji z kapsy a přesvědčuji se, že druhá čárka nezmizela. Kdyby mě někdo v tu chvíli pozoroval, oprávněně by si ťukal na čelo.

Pár týdnů velké radosti, velkých očekávání a nehezkých celodenních nevolností a pak konec. Začalo to lehkým špiněním, bez jakýchkoliv bolestí. Sice mě to vyděsilo, ale ani ve snu mě nenapadlo, že je to začátek konce. Z jedenácti týdnů nezbylo zhola nic.

Jako na potvoru měla moje gynekoložka dovolenou, její záskok měl jen velmi omezenou ordinační dobu, a tak jsem hned zkontaktovala svoji sestřenici, lékařku, s prosbou o pomoc. Za chvíli mi volala, ať přijedu k nim do nemocnice. Znovu jsem absolvovala dlouhou cestu, ale tentokrát ne s radostí, ale s obrovskými obavami. Pořád jsem ale věřila v dobrý konec, krvácení nebylo nijak silné a žádné bolesti se nepřidávaly, což bylo, podle mě, dobré znamení.

Po vyšetření ale naděje zhasly. Není srdeční akce. Pan primář mi ještě dává lehkou naději, že by těhotenství mohlo být výrazně mladší, sice se této vize chytám jako tonoucí toho pomyslného stébla, ale je mi jasné, že tak to určitě být nemůže. Následují krevní odběry, musím v nemocnici zůstat, neboť se budou ještě opakovat. Já, se svým strachem z lékařů, která jsem nikdy v nemocnici nestrávila ani noc?

Krvácení během pobytu zesiluje, přidávají se silné bolesti, teď už je mi to naprosto jasné… je konec. Tělo se snaží neúspěšně zbavit toho, co ještě před pár dny chránilo a vyživovalo, ale nedaří se mu to. Po pár dnech následuje revize dělohy, před podáním narkózy brečím jako želva a říkám si: „Proč? Kde jsem udělala chybu, co jsem doprčic mohla udělat jinak?“ Po probuzení se můj stav nelepší, brečím a brečím, smutek musí ven.

Jelikož byl na gynekologii zrovna frmol, dostala jsem se po operaci na pokoj, kde byla i jedna žena čekající na interrupci. A její moudro mě v tu chvíli rozsekalo. Na její dotaz, co se mi stalo. Jsem ji v krátkosti seznámila se svou situací. Ona se jen zamyslela a pak mi empaticky a s naprosto vážnou tváří řekla: „No, alespoň jste za to nemusela platit.“ To jsem opravdu potřebovala slyšet.

Ještě pár dnů po propuštění z nemocnice byl mým hlavních společníkem pláč, potřebovala jsem ze sebe tu obrovskou bolest nějak dostat. Hodně mi pomohl brzký návrat do pracovního procesu a přirozeně i nové těhotenství, které už naštěstí dopadlo dobře. Ale ty nervy!

Až do té doby mě ani nenapadlo, kolik žen se musí s podobnou situací vyrovnávat, nebo i s mnohem horší. Všechny mají můj hluboký obdiv.

Přesto, že je to již osm let, přesto, že se mi po této události narodily tři krásné děti. Nikdy na tyhle okamžiky nezapomenu. Navždy zůstanou uložené hluboko v mém nitru.

Váš příspěvek

Odesílám...
Napsat příspěvek
69
20.11.19 08:10

Velmi zajímavé, bohužel jsem něco podobného zažila ale naštěstí už mám doma půl ročního rostaka :wink:

  • Nahlásit
  • Zmínit
20.11.19 08:19

Je moc smutne, když si žena musí projít touto zkušenosti, uzivejte si svou rodinku :srdce:

  • Nahlásit
  • Zmínit
1279
20.11.19 08:56

Hezky napsáno a paní na pokoji bych asi poslala s tímto moudrem do *** 8o Taky mám za sebou revizi a ZT a taky nikdy nezapomenu na datum, kdy jsem se to dozvěděla ani na datum, kdy se mělo dítě narodit. Za chvíli čekám druhého potomka a přesto jsem si jistá, že nikdy nezapomenu na toho, který se nikdy nenarodil :srdce:

  • Nahlásit
  • Zmínit
1053
20.11.19 10:11

Holky to je mi moc líto :srdce: každé děťátko je prostě jedinečné ať se narodí a máme to štěstí ho vychovávat a nebo odejde dříve než bychom chtěli. Já jsem měla veliké štěstí, byla jsem 5× těhotná a máme 5 krásných dětí. A ty jsem měla ráda hned jak jsem zjistila těhotenství stejně jako teď, takže vím, že ztrátu bych opravdu těžce nesla… :( Posílám vám hodně sil a hezké vzpomínky na ty krátké chvilky s vašimi miminky :andel: :srdce: :hug:

Příspěvek upraven 20.11.19 v 10:12

  • Nahlásit
  • Zmínit
1040
20.11.19 10:25

@Jejey děkuji za reakci, užívej si každou vteřinu s tím svým zlatíčkem, utíká to až moc rychle :mavam:

@dortice děkuji :mavam:

  • Nahlásit
  • Zmínit
1040
20.11.19 10:31

@vrbule držím palce, ať je celý zbytek těhotenství i porod bez komplikací.

Cítím to úplně stejně, i když dnes už vím, že potrat v prvních měsících je velmi častý a nijak jsem ho nezapříčinila, stejně si pokaždé vzpomenu…a rovněž so často říkám, jaký by asi byl(a) :mavam:

  • Nahlásit
  • Zmínit
1040
20.11.19 10:33

@miluver gratuluji k velké rodině a děkuji za krásná slova. :hug: :mavam:

  • Nahlásit
  • Zmínit
20.11.19 10:45

Ano nezapomeneme :srdce:

  • Nahlásit
  • Zmínit
20.11.19 11:01

Mam za sebou 3 nevydarena tehotestvi 3 revize a doma rocni holcicku…zpětně to beru tak, ze jsem si tim měla projít, protože co tě nezabije, to tě posílí :srdce:

  • Nahlásit
  • Zmínit
5058
20.11.19 11:28

Taky nikdy nezapomenu :srdce:

  • Nahlásit
  • Zmínit
20.11.19 11:45

Krásně napsané :oops: Zažila jsem si to stejné. ZT ve 12. týdnu. Byly to v srpnu 3 roky. Převrátilo mi to život naruby, opustila jsem partnera, změnila život, jestli to byla dobrá volba, nevím. Teď jsem ve 34. týdnu a strach o miminko mám každý den. Už abych ho držela v náručí… :srdce:

  • Nahlásit
  • Zmínit
1968
20.11.19 11:59

Mám 3 děti a 3 andílky. Datumy ani na ně nezapomenu. :heart: :heart: :heart:

  • Nahlásit
  • Zmínit
1040
20.11.19 12:51

@Bubla Bůčková zapomenout prostě a jednoduše nejde. :hug:

@Julinka 18 jo, to je fakt, ale abych byla upřímná, neumím si vůbec představit, procházet tou situací třikrát :,( gratuluji k holčičce :mavam:

  • Nahlásit
  • Zmínit
1040
20.11.19 12:57

@Kukacka123 :hug:

@Martina5487 ať zbytek těhotenství uteče jako voda a ty můžeš sevřít svůj uzlík v náručí. :hug:

U nás to první nevydařené těhotenství naopak způsobilo, že se z přítele stal záhy manžel, hodně nás to spojilo. :mavam:

  • Nahlásit
  • Zmínit
1040
20.11.19 12:59

@nothingn jak jsem psala výše, nedovedu si představit, prožít to třikrát :( hodně štěstí a radosti s dětmi :hug:

  • Nahlásit
  • Zmínit
2456
20.11.19 13:50

Moje první tři miminka jsou také andílky :andel: :srdce: sice odešli brzy, ale pro mě to stejně budou mé děti navždy, nikdy nezapomenu na žádné z nich.

  • Nahlásit
  • Zmínit
189
20.11.19 14:06

Myslím, že dokud si tím někdo neprojde, nepochopí, jak se žena cítí. Potkalo mě to samé, několik měsíců zpátky… A už teď vím, že nikdy nezapomenu a nikdy mi z hlavy nezmizí to známé “co by, kdyby”…

  • Nahlásit
  • Zmínit
4546
20.11.19 14:16

Tak teda já mám taky zkušenost, byla jsem těhotná celkem 6×, tři děti a tři potraty a data si tedy nepamatuju. :nevim: Vím, kdy to cca bylo, rok bych musela dopočítat, možná i nějaké datum bych po snaze v kalendáři zjistila, ale nevím, proč to aktivně dělat :nevim: Nějak jsem to prostě během času zapomněla a jsem ráda, byly to brzké potraty, podobně jako ten autorčin :nevim: Zajímavé, že si vás to tolik pamatuje na den přesně, jednak potrat a pak i termín porodu 8o

  • Nahlásit
  • Zmínit
1040
20.11.19 14:43

@BlaZenkaB @uztobude :hug:

@mau-mau každý se s podobnými situacemi zkrátka vyrovnává jinak, každý je prožívá jinak, nejsme všichni stejní.

Bez pár dnů tři měsíce jsem žila s úžasnou představou, že se konečně naplní můj velký sen, trpěla jsem opravdu velkými nevolnostmi a pak, když už bylo to nejrizikovější období téměř za mnou, přišel konec.

Ne, já na ten smutek úplně zapomenout nedokázala. Čas jen trochu obrousil hrany, v hlavě ta data prostě mám, nikde je nehledám, prostě tam jsou a napořád budou, ale úplně chápu, že ne každý to má stejně. :mavam:

  • Nahlásit
  • Zmínit
20.11.19 15:22

@Jadala Taky uz na to spatne nemyslim…nejhorsi bylo to 3.tehotenstvi to byla miminku zjištěna VVV neslučitelná se zivotem a musela jsem na ukončení, rozhodnout se pro ukončení bylo to nejtezsi co jsem rozhodovala…porad jsem brecela, ze si ho vzit nenecham a kdyz bylo po vsem, strasne se mi ulevilo…dalsicpikus jsme vubec neresili, neplanovali nic, poridili si psa a do roka a do dne jsem v ruce drzela zase pozitivni test, ten strach nejde ani popsat.. nerekla jsem to 14 dni ani manzelovi, jak jsem se bála…no a tehotenstvi naprosto bez problémů…cesty osudu jsou nevyzpytatelné

  • Nahlásit
  • Zmínit
2456
20.11.19 15:34

@mau-mau já si tedy taky nepamatuji přesně data, jen měsíc a rok, spíše si vybavuji ty pocity. U jednoho vim termín porodu, měly jsme s příbuznou mít nastejno tak vždy mám i nechtěné srovnání s jejím synem.

  • Nahlásit
  • Zmínit
1040
20.11.19 15:48

@Julinka 18 :hug: přiznám se, že tohle byl s každým pozitivním testem můj velký strašák, naštěstí jsem byla takového rozhodování ušetřena. Přeji už jen dobré :mavam:

Příspěvek upraven 20.11.19 v 16:30

  • Nahlásit
  • Zmínit
2109
20.11.19 16:43

Já jsem si celou dobu říkala kdo ti asi zemřel… je mi líto, že to některé berete až tak tragicky, já asi nemám v okolí kamarádku, která by při snaze o dítě aspoň jednou nepotratila :nevim: bohužel to k tomu životu patří…

  • Nahlásit
  • Zmínit
1040
20.11.19 17:09

@Kaileee samozřejmě máš pravdu, je to život, je to příroda, a asi to tak mělo být, ale prostě ten pocit ztráty v sobě mám a budu mít už napořád. Ne, neutápím se v žalu, nebrečím noc co noc do polštáře, ale když večer děti usnou a já jsem doma sama, čas od času se vzpomínky vracejí. Pro mě to prostě je a už napořád bude dítě, které jsem ztratila, i když fyzicky jiím ještě samozřejmě nebylo.
A jak už jsem psala výše, naprosto chápu, že ne každý to takto vnímá. :mavam:

  • Nahlásit
  • Zmínit
8206
20.11.19 17:46

@Jadala :hug: :hug: :hug: nedokážu pochopit, nezažila jsem, ale soucítím. Se všemi, co si tímhle prošli.

  • Nahlásit
  • Zmínit
2109
20.11.19 20:16

@Jadala :kytka:
Ale napsané je to fakt dobře, mohla bys klidně psát i víc, jde ti to

  • Nahlásit
  • Zmínit
1040
20.11.19 22:31

@Lana25 děkuji za reakci :hug:

@Kaileee děkuji za pochvalu, moc mě potěšila.
V létě jsem se naopak dozvěděla, že píšu moc, tak se krotím. :mrgreen: ne kecám, tím to tak úplně není, nápady na deníčky by v hlavě i byly, ale chybí čas na jejich realizaci. Jeden ještě čeká na schválení. :mavam:

  • Nahlásit
  • Zmínit
5046
20.11.19 23:51

@mau-mau Už jsem se lekla že jsem jediná „necita“, termín porodu u SP si pamatuju jen proto že vycházel na Štědrý den, jinak datum potratu si nepamatuji vůbec, jen vím, že to trvalo 3 týdny. Biochenická těhotenství ani nepočítám, ale po asi třetím lehce pozitivním testu a následné menstruaci jsem už přestala testovat před termínem MS. Mám dvě zdravé děti a na nějaké vzpomínání a vzdychání nad „co by bylo kdyby“ čas nemám. Spíš vím že kdyby to těhotenství vyšlo neměla bych teď svoji krásnou a šikovnou holčičku. Na jednu stranu je mi líto jak to spousta žen prožívá, na druhou stranu nechápu to upnutí na něco, co nemám a kde je vysoká pravděpodobnost (v prvním trimestru) že to nedopadne.

  • Nahlásit
  • Zmínit
1040
21.11.19 06:05

@Heivka vím, že se opakuji, ale prostě každý tuhle bezesporu stresovou situaci prožívá jinak, stejně jako spoustu jiných, které ho v životě potkají. Po tolika letech to ani u mě není o tom, že bych každý den brečela a neustále přemýšlela o tom, co by kdyby, na to opravdu není při třech malých dětech a ostatních povinnostech čas, ale ty vzpomínky prostě občas na povrch vyplavou, nedokážu na těch 11 týdnů štěstí úplně zapomenout. Jestli jsem si prošla i nějakým biochemických těhotenstvím netuším, protože jsem vždy testovala nejdříve 4-5 dnů po vynechání, právě proto abych si ušetřila nervy a případné zklamání. :mavam:

Příspěvek upraven 21.11.19 v 06:23

  • Nahlásit
  • Zmínit
17602
21.11.19 20:54

@Jadala uz je to 5,5 let cp jsem tu psala podobný deníček :hug:

https://www.emimino.cz/…osudu-11525/

  • Nahlásit
  • Zmínit
1040
21.11.19 23:40

@finduska deníček jsem přečetla jedním dechem, děkuji za vložení odkazu :hug:

  • Nahlásit
  • Zmínit
4
23.11.19 20:03

Tak to mě moc mrzí. Vím jak to bolí. Bohužel jsme před rokem zažili něco podobného. Čekali jsme našeho chlapečka a paní doktorka to pos… Malý bojoval 9 dnů o život, ale bohužel nám před Vánoci zemřel. Nikdo, kdo to nezažil, nedokáže pochopit jaké to je. Moji rodiče už nežijí a sourozenci a přítelovi rodiče neví jak s námi komunikovat, tak s námi radši nekomunikují vůbec. Otřesné! Takže jsme se s tím museli naučit žít sami a s podporou našich přátel. Nyní čekáme miminko, narodí se v dubnu a bude to zase chlapeček. Moc ho milujeme a těšíme se na něho, ale na svého prvního chlapečka nezapomeneme nikdy.

  • Nahlásit
  • Zmínit
1040
27.11.19 05:23

@Cakca :hug: držím palce ať je tentokrát všechno v pořádku.

  • Nahlásit
  • Zmínit
4449
14.12.19 21:25

Ahojky, taky mam svoje osudové datum, kdy mi bylo sděleno, že se - přes náhlé hodně silné krvácení z nejasne priciny - rané těhotenství neudrželo a v děloze jsou už jen zbytky plod. obalů… A to bylo už v 6.tt vidět/slyšet srdicko! A o tyden později nic… Nechápala jsem to, že je konec, že už nejsem tehotna, co když se dr. prehlidl, spletl… Přece bych si toho musela všimnout, že ze mě vyšlo něco většího než krevní srazenina… Hned jak jsem začala spinit a vzápětí krvácet, jela jsem tam a prý vše ok, na potrat to nevypadá…mimi povyrostlo, vyvíjí se… Bohužel…vse bylo pryč a já ani nevím, kdy k tomu přesně došlo…To samé tvrdil stejný dr. i moji kolegyni, že tam sice je nějaká anomálie žlutého tělíska, ale že to nemusí nic znamenat - a v 11.týdnu ZT a uz ani nešla udělat revize, v podstatě šlo o interrupci…půl roku na to další potrat, tentokrát spontanni…je neuvěřitelny, co musí ženská unést, vydržet…u ní byl problem, že těhotenství tělo neutahlo kvůli problémům po 1.porodu - snažili se o 2., nakonec se teda povedlo vše vyřešit a 2. mají, sli by i do 3.,ale tím jak na 2.cekali dlouho, už se jim nechce riskovat další komplikace. Ani mně ne… Je nás zrejmě opravdu dost, co jsme si prošly ztrátou dítěte v 1.trimestru, ale když je to takhle ještě relativně brzy, pořád to ještě neni asi tak hrozny, jako přijít o každým dnem očekávané mimi ke konci, kolem toho 40.tt, kdy už je připravené přijít na svět a třeba se mu omota nešťastně pupeční šňůra, utrhne se placenta apod…a ze takových příběhů jsem tu cetla už víc, než by mi bylo milé… :think: :zed:

  • Nahlásit
  • Zmínit
4449
14.12.19 21:37

@BlaZenkaB Ja mela mít termín na kamosky narozeniny, 2 dny před narozkama jejího syna. A nic z toho nebylo. V 1.tehotenstvi jsme mely cca 2 tydny od sebe termín s kolegyni (rodila o 10 dni později), 2.jsme čekaly současne se sousedkou, holky jsou od sebe přesně týden :)

Příspěvek upraven 14.12.19 v 21:41

  • Nahlásit
  • Zmínit
1040
15.12.19 01:07

@Jahudka82 přesně tak, přijít o dítě v pozdějším stádiu těhotenství, to už chce opravdu hodně sil, pokaždé, když o takovém případu slyším, je mi do breku, bohužel si touto zkušeností prošla i jedna moje příbuzná, sice před mnoha lety, ale vím, že ji to tíží dodnes. I když je matkou 2 skvělých dětí a dnes už dokonce i babičkou. „Na ten pocit prázdnoty a beznaděje, když jsem v náručí držela svého nehybného nádherného syna, nikdy nezapomenu,“to jsou její slova.

  • Nahlásit
  • Zmínit
66
17.12.19 12:59

Je to těžké, i pro mě bude listopad napořád smutným měsícem. Letos mi bylo 28/11 ukončeno těhotenství v 16tt kvůli VVV… jsem stejný optimista jako ty, ale tady o život šlo… bohužel :,(
Budu doufat, že s novým rokem příjde jen to dobré a na jaře se nám zadaří… :srdce:

  • Nahlásit
  • Zmínit
29.12.19 19:54

Krásně napsáno.. já teď procházím nejtěžším obdobím svého života :,( s manželem jsme se o miminko snažili skoro dva roky. Všechny vyšetření v pořádku oba zdraví a přesto to trvalo takhle dlouho. Když jsem pak na testu konečně našla dvě čárky oba jsme brečeli radostí. Až na moje migrény a časté nevolnosti těhotenství probíhalo ukázkově, na každé kontrole si doktor pochvaloval jak je vše v pořádku a jak má být. No o to větší šok přišel když mi ve 20+6 řekl že se mu něco nezdá. V ten moment nám začalo běhání po doktorech kde nám všichni potvrdili to čeho jsme se báli nejvíc. VVV neslučitelná se životem :,( že je něco špatně jsem se dozvěděla v pátek 13tého a malého jsem porodila 24.12 a to jsem byla 22+3 takže tyhle datumy opravdu nikdy z hlavy nedostanu :,( bože a těch 9dní kdy jsem cítila pohyby malého to bylo opravdu mučení :,( :,( mělo to být naše první vymodlené miminko a strašně nás ta ztráta bolí :,(

  • Nahlásit
  • Zmínit
1040
1.1.20 21:31

@Rickym @Kikinkakonova :hug: ne, na tohle se nic napsat nedá, taková ztráta prostě neskutečně bolí a kdo si jí neprošel, nepochopí, moc Vám přeji, aby byl ten rok, co dnes začal, úspěšný a Váš sen se proměnil ve skutečnost.

  • Nahlásit
  • Zmínit
66
2.1.20 06:54

@Kikinkakonova moc mě to mrzí, posílám sílu. Já sice rodila chlapečka už 16tt, ale pohyby jsem už 3dny taky cítila:pensive:
Ať je tento nový rok pro vás šťastnější..:heart:️:four_leaf_clover: Věřím v to i u nás.

  • Nahlásit
  • Zmínit
66
2.1.20 06:55

@Jadala díky:heart:️:four_leaf_clover:

  • Nahlásit
  • Zmínit
1695
3.1.20 07:40

Také se řadím k těm, které na to horší raději moc nemyslí. Potratila jsem 3×, potom se nám poštěstilo a narodil se druhý syn. Vím přibližně dobu, kdy který potrat proběhl, ale moc se v tom nešťourám, bylo to náročné období.
Všem, kteří si tím prošli nebo zrovna procházejí přeju hodně sil a štěstí, ať se děťátka dočkají. :srdce:

  • Nahlásit
  • Zmínit
9.1.20 15:36

@Rickym @Jadala holky moc vám děkuju :kytka: :srdce:

  • Nahlásit
  • Zmínit