Valentýnský dáreček, který nevyšel II - 2měsíční výročí

Pokračování deníčku o životě po narození mrtvého miminka ve 40. týdnu okolo Valentýna.

Valentýnský dáreček, který nevyšel II - 2měsíční výročí Valentýnský dáreček, který nevyšel II - 2měsíční výročí Zdroj: Canva

Je zvláštní, jak často člověk používá slovo nikdy. Nikdy bych neudělala, nikdy jsem nemyslela, nikdy bych..
Moje nikdy z minulého týdne zní: „Nikdy jsem nemyslela, že budu mít 2měsíční výročí narození našeho mrtvého miminka a dne, kdy jsme se nestali rodiči.“

Bohužel toto výročí připadlo na Velikonoce, obecně musím řici, že máme fakt skvělé načasování - Valentýn, Velikonoce… I když mě terapeutka varovala, že to bude přicházet ve vlnách, a někdy bude mít člověk pocit, že udělal obrovský krok vzad, nečekala jsem, že nás ta situace tak sejme.
Nemůžu říci, že bych na tom byla hůř, než když jsem psala první deníček, ale těch temných chvilek bylo požehnaně. I když je pravda, že hloubka té bolesti je o trošinku menší, ale vidět, jak se všichni těší na Velikonoce, děti nadšeně vybírají pomlázky, babičky statečně vykupují poslední sladkosti ve slevě… a do toho očekávání další menstruace (hormonální bouře samo o sobě).

Možná to bude znít sobecky, ale tentokrát mi pomohla zpráva, že Ronadlo přišel při porodu o jedno ze svých dětí. Je mi jich jako rodičů nesmírně líto a věřím, že jen člověk, který to zažil, dokáže pochopit hloubku bolesti… jenže na druhou stranu, Ronaldo už x dětí má, má špičkovou zdravotní péči, jeho žena taky nerodila poprvé… a stejně ho to potkalo jako nás.

I když se mi to nelíbí, i když mi to přijde nefér, musím vnitřně věřit, že příroda ví, co dělá. Proč si vybrala zrovna naše miminko? A kvůli němu, své rodině a sama sobě se musím snažit jít dál.
Ustálit se a zase udělat ten krok vpřed… protože i když 2 měsíce nejsou v lidském životě nic, za chvíli budeme mít 3měsíční výročí a pak nastane období, kdy jsem otěhotněla, kdy jsme zjistili, že jsem těhotná…

Nebudu lhát, strašně se tohoto období bojím, ale možná to nebude tak strašné, třeba mi to bude připomínat to hezké období, nebo taky ne.
Nezbývá, než si to odžít, protože jak nám ukázaly Velikonoce, člověk se na tu situaci nepřipraví… prostě jen prožít s vědomím toho, že za každým mrakem vysvitne sluníčko, které nám posílá náš malý brouček s mým tátou, kteří tam spolu na nás dávají pozor.

Váš příspěvek

Odesílám...
Velikost písma:
592
8.5.22 19:34

Jo, taky to tak prožívám a plně Vás chápu, ale někdy člověk z toho dělá většího bubáka než je a tak strašný to nakonec ani není. Ale jak píšete, jednou vysvitne sluníčko, kamarádka takhle prožívala svůj potrat v 6.mesici, kdy porodila mrtvou holčičku, hrozně se bála výročí potratu, ani do práce nemohla chodit, nemohla se vůbec má nic soustředit, byla jako bez duše. Bylo to právě na den dětí a nakonec ten den tak hrozný nebyl. Zapálili doma svíčku, vzpomněli si, trochu poplakali, ale už to bylo takové osvobozující a řekla, že život musí jít dál. Ale Vy to máte ještě moc čerstvé, myslíte na to, že bude líp, třeba to období překlenout. :hug:

  • Zmínit
  • Nahlásit