Valentýnský dáreček, který nevyšel III - o lidech, kteří Vás milují

Pokračování deníčku o životě po narození mrtvého miminka ve 40. týdnu okolo Valentýna.

Valentýnský dáreček, který nevyšel III - o lidech, kteří Vás milují Valentýnský dáreček, který nevyšel III - o lidech, kteří Vás milují Zdroj: Canva

Někdy v prvním deníčku jsem psala, jaké mám štěstí, že mám kolem sebe skvělou rodinu a pár přátel.

Je zvláštní, jak taková situace prověří mezilidské vztahy a charaktery. Jak se lidé kolem vás rozdělí na ty, kteří o tom s vámi nemluví, na ty, kteří vás nechají mluvit, i když je to taky bolí.
Na lidi, které vyhledáváte, a na lidi, od kterých si potřebujete na chvíli „odpočinout“.
Na lidi, kteří se snaží pochopit hloubku vašeho zármutku, a na ty, kteří mají pocit, že se nic nestalo a že už byste měla být v pořádku.

Jak postupně zjišťujete a učíte se přijímat způsob truchlení ostatních.

Je to o těch chvílích, kdy váš absolutně neobjímací bratr vás plácne přes zadek, nebo vás chytne za palec u nohy, nebo vám přinese kamínek do akvárka pro vaši rybičku.

Chvíle, kdy vás žena, kterou berete jako vlastní babičku, obejme a rozbrečí se, protože i když je to nesmírně silná žena, se kterou se život nemazlil, je to zároveň ten nejhodnější a nejobětavější člověk na světě.

Chvíle, když vám dá váš 7letý synovec pusu sám od sebe, i když je to trapný a přece se už nebude pusinkovat a držet s někým za ruku.
Chvíle, kdy vás vaše maminka už asi posté vyslechne, i když víte, že sama toho má hodně a sama se trápí.
Chvíle, kdy vaše kamarádka hodinu nadává na práci, ale dělá to tak, abyste se u toho smáli a pak vám řekne, že kdybyste potřebovali, má známou psychiatra.

A i když mám pocit, že mě to někdy v těchto chvílích rozerve zevnitř, i když se v tu chvíli stydím za to, že zase pláču… jsou tyhle chvíle jako lepidlo.

Lepidlo všech těch kousků, na které se rozpadlo vaše srdce, když jste přišla o své miminko.
Protože mít kolem sebe lidi, kteří vás milují a jsou s vámi za každé situace, je životní výhra

Váš příspěvek

Odesílám...
Velikost písma:
Anonymní
14.5.22 04:58

Je to nepopsatelná bolest která nikdy nepřebolí. Nesdělitelná, nepřenosná. Stále se ptám co jsem udělala špatně. Odpověď nepřichází ani po mnoha letech.
Moji nejbližší se o tom semnou nikdy nebavili, nikdo se mě na nic neptal. Když jsem přišla z porodnice domů všechno bylo uklizené, postýlka, hadříky. Všude jen ticho a bolest. Prsa jsem si ztahivala obynadlem. Zhubla jsem na 38 kg. Ze všeho jsem se vyhrabala sama.
Tenkrát nebylo ani možné se s dítětem rozloučit. Jen mě dali podepsat papír, že souhlasím aby tělíčko bylo hromadně spáleno. Pak mě přišla složenka za žeh. Psal se rok 1982

  • Nahlásit