Valentýnský dáreček, který nevyšel V.

Můj drahý miláčku,

bude to už 8 měsíců, co nás postihla tahle pohroma. A zároveň je to rok, co odešel tvůj dědeček.

Někdy mám pocit, že stačí říci tyhle dvě věty a řekne se tím tolik… tolik bolesti a neštěstí ve dvou obyčejných větách.

Víš, nevěřil bys, kolik bolesti se skrývá v úplně krátkých větách jiných lidí… postupně po posledním deníčku jsem začala mluvit s „novými“ lidmi kolem sebe. Nevím, jestli jsi to zařídil ty nebo osud, ale začali jste mi do života posílat lidi, kteří si prošli něčím podobným, nebo mají jiná trápení.

A najednou to bolí méně, najednou má člověk pocit, že když to zvládli ostatní, on to zvládne taky. Ale je to těžké, pořád si říkám, jak jsou ti ostatní odvážní a jak se s tím vypořádali… a jak já jsem úplně marná. Jenže pak mi tihle „noví“ známí říkají, jak jsem statečná a že jsem na sebe moc přísná… a jak jsem úžasná, že to zvládám bez léků.

Možná mají pravdu, možná se nedá vše naplánovat a řízeně zvládnout… že někdy nestačí jen „chtít“… že věci mají svůj přirozený řád… a víš ty co?…kašlat na to všechno…

I když jsem o to nestála, zkušenost s tvojí ztrátou mi dala obrovskou vnitřní sílu. Rvát se za sebe a rvát se za ty, co miluji. Uvědomění si, že nikomu nic nedlužím, a nikomu nejsem zavázaná.
A že nejsem povinná něco nazývat bílým, když je to černé, jen proto, že to můj šéf/moje tchyně/moje okolí chce.

Uvědomění si, že se nemusím stydět za špatný den a když něco nejde, tak to nejde. Uvědomění si, že už navždycky budu členem „klubu“ maminek andělských dětí a je jen na mně, jak a kdy o tom mluvím a je to jen problém toho druhého, že tu konverzaci neustojí. Uvědomění si, že slzy znamenají, že bolest jde ven a je lepší si občas pořádně poplakat, než to držet v sobě.

Vidíš to… maminka dostává zpátky svojí životní jiskru… tak mi drž palce a vlastně drž palce všem nám maminkám, které se s tím svým trápením rveme nejlépe, jak umíme…