Vánoce s andělským miminkem

Můj životní příběh o tom, jak jsme se těšili na Vánoce ve čtyřech a místo toho jsme zapalovali svíčky na Štědrý den našemu chlapečkovi na hřbitově...

*

S mým manželem jsme spolu přes pět let, i když manželé jsme teprve pár měsíců. Pro svatbu jsme se rozhodli v době, kdy jsem zjistila, že jsem podruhé těhotná. Máme doma 3,5 letého chlapečka Ondráška, kterému se na Vánoce měl narodit bráška.

V dubnu 2017 jsem zjistila, že jsem těhotná, byli jsme neskutečně šťastní, protože už před prvním těhotenstvím mi lékaři tvrdili, že jsem prakticky neplodná a nejspíš nikdy nebudu mít děti. A ejhle, první už nám doma skáče po bytě, navštěvuje školku a chytá delikátní slovník svých starších „kolegů“ ve třídě. Po dvou letech jsme se rozhodli, že tedy zkusíme štěstí a pořídíme Ondrovi sourozence. Zadařilo se po třičtvrtě roce snažení. V září 2017 byla svatba už s bříškem a radovali jsme se s manželem, jak krásný tento rok je. Svatba rychle utekla, zvykla jsem si na nové příjmení, Ondrášek začal chodit do školky a já se doma připravovala na příchod miminika. Ve volných chvílích jsem prala, žehlila, nakupovala věci a užívala si ten pocit štěstí, protože jsem si říkala, že je to už naposledy. Dvě děti a dost.

Všechny kontroly byly v pořádku, všechna vyšetření na jedničku. Byla jsem šťastná a klidná, protože první těhotenství bylo komplikované. Ondra má drobnou srdeční vadu a k porodu a následné hospitalizaci se ani vyjadřovat nebudu. Noční můra všech maminek, proto jsem se těšila z toho, jak vše krásně s miminkem zvládáme. Konečně totiž čekám zdravé miminko, které nemá žádné trápení. Jelikož jsem od dětství diabetička na inzulínové pumpě, chodila jsem do rizikové poradny do nemocnice a byla jsem pod častějším dohledem. Kolem 16tt jsme se dozvěděli, že čekáme opět chlapečka a měli jsme jasno v tom, že to bude Štěpánek. „Chudák“ dělal si legraci lékař, když jsme mu řekli jméno a že bude mít teda svátek, narozeniny i Vánoce v jednom.

Čas se ke konci vlekl pomalu, už jsem se necítila dobře, hrozně jsem si přála, ať už jde malý ven a já se konečně vyspím, pořádně si lehnu a zapnu bundu. Bylo 5. 12., Mikuláš. Já byla zrovna v polovině 37tt a pomalu se blížila ke konci. Protože jako diabetičku mě nenechají donosit do termínu, dávali jsme malému týden, maximálně dva a půjde ven. Hrozně jsme se těšili. Postýlka stála na místě, vše bylo připravené. Dárky nakoupené, přece nebudu potom lítat s týdenním miminkem, abych snáněla dárky. Prostě jsme byli připraveni.

Pár dnů před Mikulášem byl malý lenivější, bobek, už má málo místa, uklidňovala jsem se. Mikuláš vyšel na úterý a já už v pondělí měla divný pocit, něco je jinak, něco se děje. Nicméně manžel mě uklidňoval, že je vše v pořádku a já si už s odstupem času a stresu neuvědomuji, zda jsem pohyby vůbec cítila. Druhý den jsme měli jít na kontrolu a já najednou doma řekla manželovi, že se bojím, že malý nežije. Hrozně mě seřval, jak to mluvím a že mám hloupé řeči. Ale já prostě věděla, že není úplně v pořádku. Ale říkala jsem si - asi jo, jsi vystresovaná, maximálně si tě nechají v nemocnici a půjde rychle ven císařem.

Bylo kolem 14 hodiny, kdy jsem ležela na ultrazvuku a doktorka se mě ptala, kdy jsem naposledy cítila pohyby. Po téhle otázce jsem já odpověděla otázkou, jestli je něco špatně. Ticho… „nemůžu najít srdeční akci“, ticho… „ležte, zavolám dalšího lékaře“, ticho… nevydala jsem ze sebe ani hlásku, bylo mi zle, chtělo se mi zvracet, nešlo brečet, nešlo řvát, jen jsem se třepala a chtělo se mi umřít. Přišla druhá doktorka, bohužel potvrdila, že je to pravda, Štěpánek zemřel. „Proč?“ Křičela jsem, vždyť byl v pořádku, zdravý, co se stalo? Proč se to stalo? „Je to malá pravděpodobnost, ale stává se to, vy jste chytili černého Petra,“ odpověděla doktorka.

Mluvila něco o porodu, nevnímala jsem ji. Byla jsem někde jinde, nevěřila jsem tomu, chtěla jsem se vzbudit. Manžel s mou maminkou čekali v čekárně, řekla jsem, že za nimi dojdu sama a vrátím se. Manžel se smál než mě zahlédl. Třepala jsem se, začala jsem brečet, řekla jsem jim, že malý umřel a musím jít rodit mrtvé miminko, že je konec, přišli jsme o něj. Manžel utíkal k lékařce, nevěřil tomu, seděl u ní a nadával, jen nadával. Maminka mě držela a plakaly jsme, pořád jsme opakovaly ne, ne, ne. A já, že to nezvládnu, že nemůžu jít rodit.

Odjela jsem domů pro tašku. Měla jsem se rozhodnout, zda porodím ještě ten den nebo nastoupím zítra. Bože, nebudu přece nosit do druhého dne mrtvé miminko, rodím hned. Maminka jela pro Ondráška do školky, manžel se mnou do porodnice, protože mě samotnou přece nenechá. Dostali jsme porodní pokoj, kde jsme měli čekat. Věnovali se zrovna maminkám, které rodily a měly živá miminka. Po snad hodině došli lékaři s tím, že zavedou tabletu a počkáme, co to se mnou udělá. Strašili mě, že tam budu třeba i tři dny, že porodní cesty ještě nejsou připraveny. Ne, to nezvládnu, to nemůžu přežít, když vím, jaký nás čeká nešťastný konec.

Po vyšetření a zavedení tablety naštěstí nastoupily kontrakce a začala jsem se otvírat, pomalu, ale začala. Trávila jsem čas ve sprše, protože proti prvnímu porodu byly kontrakce neskutečně bolestivé, asi díky té tabletě. Zavedli mi epidural, ať je to pro mě co nejméně bolestivé a netrpím zbytečně moc. Teď přece nejde o miminko, ale o mě. Bylo mi zle, zvracela jsem… psychickou bolest přebila ta fyzická. Epidural zabral a já mohla přes hodinu odpočívat. Kolem 23 hodiny cítím, že hlavička naléhá na spodek a malý půjde ven. Volám PA, která byla neskutečně empatická a snažila se mě držet. Malý bude za chvíli venku, volá doktorka. Ještě se mě ptají zda chceme malého vidět, ano, chceme, chceme i otisk nožičky, chceme ho pojmenovat. Jediné co nechci a odmítám je položení na prsa.

Tlačím, řvu bolestí, fyzickou a teď i psychickou. Manžel s maminkou mě drží, každý za jednu ruku. Už to bude, říká mi manžel, už je venku hlavička. Párkrát ještě zatlačím a je po všem. Ticho… žádný pláč, žádný křik, žádné gratulace… jen ticho. Chci umřít. Štěpánka nám odnesou, za chvíli přijde PA a podává mi ho do náruče. Je zabalený do peřinky, má zavřená očka a vypadá jako spící andílek. Je krásný, vypadá jako Ondrášek, když se narodil. Má tmavé vlásky, nosánek po mě a pusinku do tvaru srdíčka. Je tak nádherný. Hladíme ho, držím ho a nechci ho pustit. Pláču, pláčeme všichni, bolí to. To ticho… vím, že takhle nemůžeme zůstat věčně a je čas ho dát pryč… je to neskutečně těžké, propukám v pláč, umírá kus mě, odešlo mi mé milované dítě a já ho nikdy neuslyším plakat, říct mami a neuvidím jeho první úsměv, první zoubek ani jeho první krůčky. Nic z toho se nestane. Koukám na otisk nožičky, narodil se ve 23:38, měl 3 280 g a 50 cm. Dostávám příručku „Když zemře miminko“. Nemůžu tomu pořád uvěřit a chci se vzbudit.

Po dvou hodinách mě převáží na pokoj, pryč od maminek a jejich dětí. Nemůžu spát, nejde brečet, nemůžu nic, nevnímám, jen ležím a ptám se proč. Ten den přemlouvám lékaře, že chci odejít, za svou rodinou, domů, pryč z té hrozné nemocnice. Nakonec domů jedu. Postýlka nikde, prázdno… druhý den zdobíme stromeček, ať se prázdné místo zaplní. Doma není lépe, hroutím se, nezvládám nic, nechci s nikým mluvit, nechci prožívat svátky bez Štěpánka. Kdybych neměla Ondru doma, radši bych ten den zemřela taky. Dny plynou a Štědrý den prožíváme ve smutku. Večeře má příchuť slz a dárky rozbalujeme a nevnímáme. Pod stromečkem měl ležet malý uzlíček, měli jsme být čtyři. Svátky přežíváme jen těžce.

Na nový rok mi přijde mail od lékařky z nemocnice, že nebyly prokázány žádné tromby v pupečníku a že další genetické testy nejsou nutné. Diabetičky mají větší riziko zástavy srdíčka miminka z důvodu kolísání glykemie a to hlavně v noci. Miminko má tachykardii, nezvládne to a nastává zástava. Bohužel to byl nejspíš náš případ. Je to ojedinělé, ale stává se to. A nám byl do karet vepsán tento osud. Cítím zároveň s bolestí i velkou úlevu, že se můžeme pokusit mít znovu dítě a slyšet ještě dětský smích a pláč. Ondrášek o miminku mluví stále, manžel také, uklidňujeme se navzájem a plánujeme budoucnost. Chtěla jsem mít dvě děti, ale teď se modlím, ať časem přijde třetí. Vím, že na nás Štěpánek dohlíží z nebíčka, je našim andílkem strážným a věříme, že nám tam nějakého bratříčka nebo sestřičku pro Ondráška vybere. Věřím, že tento rok, který končí osmičkou nám přinese štěstí a budeme se zase moc smát a být šťastní.

Není dne, kdy nám nehoří svíčka pro Tebe, můj chlapečku. Každou chvíli na Tebe myslím, představuji si Tvou tvářičku a občas se nad tím i usměju, jak jsi byl krásný. Doma máme udělanou krabičku, kde dáváme Tvé věci, Tvé fotky a věřím, že jednou budeme schopni se do ní podívat a vzpomínat s úsměvem. Skoro devět měsíců jsme spolu žili, milovala jsem Tě od první chvíle, miluji Tě stále a navždy budu. NIkdy nezapomenu na Tvé kopanečky a tlukot Tvého srdíčka, když jsi žil. Nikdy už to nebude jako dřív, nikdo, kdo nežažil, nepochopí jak se cítím. Že mám vztek na všechny, kteří mají miminko, nesnesu pohled na těhotné ženy a nejsem schopna mluvit s kamarádkami, které porodily. Měl bys teď plno kamarádů, tolik kluků se v prosinci narodilo… a já vím, že budu mít vždy problém se na ně podívat, protože v nich uvidím Tebe… měl jsi tady být a nejsi. Proto doufám, že Tě to aspoň nebolelo, že jsi usnul a teď si hraješ s ostatními andílky na nebíčku.

Prosím, miláčku, pošli nám sílu do dalších dní, týdnů, měsíců… ochraňuj naši rodinu, svého brášku a nedopusť, aby nás opustil někdo další. Miluji Tě, Do konce svého života, každý den, každou minutu.

Navždy Tvá maminka s tatínkem a Ondráškem.

Váš příspěvek

Odesílám...
Napsat příspěvek
5348
8.1.18 00:20
:,(
  • Nahlásit
  • Zmínit
1647
8.1.18 00:25
:hug:
  • Nahlásit
  • Zmínit
3275
8.1.18 00:43

Jste strašně silná maminka!!! Nic víc vám ani říct nedokážu. Tečou mi slzy za Štěpánka i všechny naše nenarozené dušičky. Přeji vám štěstí a hrozně vás obdivuju :hug: :andel:

  • Nahlásit
  • Zmínit
12753
8.1.18 00:44

Hezký večer,

moc nás mrzí, co se stalo a posíláme spoustu síly. :hug:

Jak jste sama psala v deníčku, jde o ojedinělé případy, které se bohužel stávají. Jen během prosince se dvě maminky svěřily s podobným koncem - 1. deníček, 2. deníček.

Věřím, že se můžete navzájem podpořit a třeba v tichosti nebo společně těžkou situaci překonat.

Držíme vám palce, :srdce:
adminka Zuzi

  • Nahlásit
  • Zmínit
7203
8.1.18 04:53

Je mě to neskutečně líto. Co napsat? Jak utěšit? Nejde udělat nic…
Posílám obětí a přání ať se brzy dočkáte miminka. :hug:

Příspěvek upraven 08.01.18 v 04:54

  • Nahlásit
  • Zmínit
17701
8.1.18 06:47

Je mi to moc lito, drzte se :hug:

  • Nahlásit
  • Zmínit
1104
8.1.18 07:18

Moc mě to mrzí :,( :,( :,( Hrozně moc! Přeji Vám klid a sílu. Snad se brzy dočkáte nového začátku :srdce:

  • Nahlásit
  • Zmínit
1091
8.1.18 07:43

Slzicka z denicku.. Maminko, i manzeli a Ondrasku drzte se - asi jeste nejakou dobu to bude vypadat, ze se mraky nikdy nerozestoupi, ale uvidis ze brzy zase vyjde slunicko. Moc vam preji, aby se dalsi miminko zadarilo, az na nej budete pripraveni a bylo zdrave a plne kriku a smichu. :hug:

  • Nahlásit
  • Zmínit
5151
8.1.18 08:11

:hug: :hug: :hug: moc me to mrzi…preji, at se brzy dockate miminka :srdce:

  • Nahlásit
  • Zmínit
153
8.1.18 08:27

:,( To je strašné. Posílám spoustu sil :hug: :srdce:

  • Nahlásit
  • Zmínit
21538
8.1.18 09:06

Stračně mě to mrzí :hug: Nějak mám pocit, že podobných osudů kvapem přibývá. Moc vám přeju, aby čas vše zhojil a do roka vám doma spinkalo další mrně :hug: :kytka: Je fajn, že se máte o koho opřít. Podpora blízkých je v takových těžkých časem moc důležitá.
Držte se :kytka:

Příspěvek upraven 08.01.18 v 09:06

  • Nahlásit
  • Zmínit
8.1.18 09:11

Jezisi :,( :,( :,(

  • Nahlásit
  • Zmínit
8.1.18 10:16

Ahoj, je mi to moc líto :,( Určitě si tam teď hrají s naším Adamem ;) věřím tomu! Adamovi by letos v dubnu byli už 2… Naprosto chápu Tvoje pocity k těhotným a kamarádkám, které porodily zdravé a hlavně živé děti… je to asi přirozné. Člověk jim to přeje, ale těm pocitům se nedá vyhnout :( Kdo nezažil nepochopí…

Doufám, že tě to trochu podpoří, ale já se hned další rok v březnu radovala z malé sestřičky, Adam nám poslal Gábinku ;) v podstatě téměř po 6ti nedělí.

Drž se, posílám moře sil, tuto noční můru zvládnout :hug: :hug: :hug:

  • Nahlásit
  • Zmínit
8.1.18 12:54

Je mi to hrozně moc líto :,( a přeji vám i vaší rodině spoustu sil :hug: :(

  • Nahlásit
  • Zmínit
8453
8.1.18 13:09

:,( :,( :,( Už přes slzy jsem dočítala řádky a připomněla jsem si stejnou událost sice nebyla mojí, ale mé švagrové žijeme spolu v jednom rodinném domě, nevím zda je to náhoda že to bylo také zimní období já rodila 14 prosince a švagrová měla rodit začátkem ledna. Jenže nechtěla vyvolávaný porod i když ji lékaři varovali že má už hodně let a placenta by to nemusela zvládnout. Odmítla to čekala týden a další nabídku už vzala. Ještě večer před nástupem jsme se spolu bavili v prádelně, malej v bříšku tancoval a ona měla divné pochybnosti doma jim to neklapalo a byla celkově jiná, snažila jsem se ji uklidnit až malý dojde na svět bude to jiné. Bohužel jsem nečekala že až tak jiné. V noci Vojta umřel a ona si musela projít stejným peklem jako ty. Ale o to horší bylo že ona slýchávala pláč naší princezny a do dnes ji vidí vyrůstat pro ní už další miminko není možné. Ale tobě přeji z celého srdce další miminko sice nikdy ta bolest nezmizí ani nikdy nezapomeneš, ale další život v rodině vám pomůže lépe snášet bolest kterou budete mít celý život v srdci. :srdce: :srdce: :srdce:

Článek je opravdu moc krásně napsaný :hug:

  • Nahlásit
  • Zmínit
8.1.18 13:10

Brečím :,( je mi to noc líto :,(

  • Nahlásit
  • Zmínit
1233
8.1.18 13:24

Tak to roním slzy. Jste skvělá, že jste to zvládla a dokážete se z toho vypsat. Úplně to vidím, když řekli tu strašnou otázku. Budu držet palečky, ať to letos vyjde a máte zdravé miminko :srdce:

  • Nahlásit
  • Zmínit
398
8.1.18 13:53

Je m to strašně líto, ač tragický, tak velice krásně a emotivně napsaný deníček…hrozně mě to dojalo a rozbrečelo, jak je z Vás cítit tak silná láska a že k Vám byl život tak krůtý…toto by se nemělo dít. Nic, co napíšu, Vám zřejmě nemůže úlehčit a pomoci, ale z celého srdce přeji, aby si k Vám brzy našlo cestu miminko a tentokrát dopadlo vše dobře, protože na něj ve Vaší rodině čeká spoustu lásky. :srdce:

  • Nahlásit
  • Zmínit
1657
8.1.18 14:31

Přes spoustu slz jsem stěží dočítala vaše slova :( je mi to strašně moc líto. Posílám Vám moc a moc sil a k tomu jedno velké objetí :hug: věřím že Štěpulka si hraje s andělíčky a dohlíží na Vaší rodinu :srdce: pošle Vám bratříčka nebo sestřičku, dítko, které bude stejně krásné :srdce:

Příspěvek upraven 08.01.18 v 14:37

  • Nahlásit
  • Zmínit
8.1.18 14:40

Je mi to neskutecne lito…placu tu a neustale si rikam, proc se takove veci stavaji??? Preji vam a cele rodine hodne sil, at cas otupi hrany bolesti…

  • Nahlásit
  • Zmínit
5113
8.1.18 15:07

Je mi to moc líto a přeji, ať čas tuto ránu aspoň trochu zahojí. Nedovedu si to vůbec představit, jsi silná žena a

Mám dotaz - nevyznám se v tom, tak mi odpusťte otázku, ale proč se v těchto případech nepřistoupí k císařskému řezu? Omlouvám se, pokud je to stupidní otázka, ale přijde mi, že to je strašné psychické trápení matky…

  • Nahlásit
  • Zmínit
8.1.18 15:35

@Fazulina Protože císařský řez, je mnohem rizikovější a mnohem větší zásah do organismu + k tomu delší hojení. Po spontánní porodu i když vyvolaném, můžete znovu otěhotnět, prakticky hned po 6ti nedělí, pokud nejsou žádné komplikace. Po císařském řezu se musí déle čekat než se řez v děloze zahojí, tak aby byla schopná udržet znovu plod.

  • Nahlásit
  • Zmínit
10638
8.1.18 15:41

:,( :,( :,( Na tohle nejde napsat nic, čím bych Vám pomohla a zmírnila Vaši bolest. Tak aspoň posílám obětí :hug: :hug: Držte se..

  • Nahlásit
  • Zmínit
3201
8.1.18 17:43

:hug: Posílám objetí a hodně síly.

  • Nahlásit
  • Zmínit
Smazaný anonym
8.1.18 18:00

Taky jsem na pumpě. Mám štěstí, že všechna těhotenství proběhla dobře. Můžu ale říci, že u všech jsem byla otupělá a po porodu čekala, že se něco podělá. Měla jsem glykémie krásné, ale stejně. Ten pocit tam byl. Divné divno. Až snad když jsem si děti nesla domů jsem měla pocit, že jsou moje a v pořádku.
Moc Vám přeji brzké těhotenství a plnou náruč stěstí. Ať je vše dobré a další miminko zdravě na světě. Štěpánek vás všechny ohlídá. Držte se, jste silná. Myslím na vás. Tohle by se nemělo stávat. Je mi to líto.
:srdce:

Příspěvek upraven 08.01.18 v 18:02

  • Upravit
959
8.1.18 18:24

Je mi moc líto co se vám stalo. Musí to být strašná bolest. Ta nejtěžší ztráta.
Přeji, ať se brzy těšíte na další miminko i když je jasné, že na malého nikdy nezapomenete.
Ta malá dušička vás ochrání.
Přeji hodně sil a už jen to dobré :srdce:

  • Nahlásit
  • Zmínit
540
8.1.18 18:27

Je mi to strasne, strasne lito. Preji, at se brzy zadari, se stastnym koncem. Zapalime Stepankovi take svicku, urcite na vas da pozor :hug:

  • Nahlásit
  • Zmínit
194
8.1.18 20:47

Tady slova asi nestačí…Je mi to moc líto, přeji hodně síly. Váš andílek na vás jistě bude dávat pozor a brzy vám sešle pro Ondráška bratříčka nebo sestřičku :hug:

  • Nahlásit
  • Zmínit
8.1.18 23:25

Mám slzy v očích, jste strašně silná maminka. Ať je brzy lépe a nový rok přinese jen samé štěstíčko :srdce:

  • Nahlásit
  • Zmínit
9865
8.1.18 23:50

Je mi to moc líto :( buďte silní :hug:

  • Nahlásit
  • Zmínit
9.1.18 05:14

@Fazulina Protože císař může omezit ženu na dvě těhotenství. Ne vždy se dá rodit po CS spontánně, dva CS za sebou často znamenají stopku.

  • Nahlásit
  • Zmínit
9.1.18 09:14

@Fazulina jak psaly holky výše.. a taky navíc, nikdo předem neví, proč miminko umřelo, jak dlouho nežije a je větší pravděpodobnost, že to mrtvé tělíčko přenese otravu krve na matku a potom jsi ohrožena na životě. Je to hrůza, ale na druhou stranu, člověk se pak i může začít snažit, když je vše ok.. čekání po císaři by bylo jako věčnost.

  • Nahlásit
  • Zmínit
5113
9.1.18 11:18

Díky všem za vysvětlení.

  • Nahlásit
  • Zmínit
16576
9.1.18 14:34

:,( :think: obrovske objeti :hug: :andel:

  • Nahlásit
  • Zmínit
396
9.1.18 19:02

První deníček, který mě rozplakal. Hodně sil, mrzí mě to :srdce:

  • Nahlásit
  • Zmínit
2907
9.1.18 19:28

Přeji hodně síly :hug: :hug: :hug: a Aby jste se brzo dočkali dalšího děťátka které vám jistě všechno vynahradí :andel: :andel:

  • Nahlásit
  • Zmínit
4819
10.1.18 04:28

Zlaticko :hug: :hug: :hug: :,( jsem tu pro tebe…posilam silu, drzte se rodinko :srdce:

  • Nahlásit
  • Zmínit
512
10.1.18 07:46

Soucítím s vámi. Vždy smékám před ženami, které i přesto, že porodí mrtvé děťátko, nechají si ho po porodu přinést do náruče, rozloučí se s ním, a pak svého andílka uloží k věčnému spánku. Pro někoho je to v té bolesti nepodstatné, nedůležité, ale já vnitřně cítím, že takhle to má přece být. Kéž vám Štěpánek sešle další miminko a všechno dobře dopadne. Na dálku vás objímám a přeju jen to nejlepší.

Příspěvek upraven 10.01.18 v 07:47

  • Nahlásit
  • Zmínit
10.1.18 11:10

Je mi smutno, že takové věci se vůbec dějí. Kapou mi slzy u vašeho příběhu. Možná jen… Je na vině ta cukrovka… Syn - nemocné srdce, druhý syn umře… Nevím, zda bych měla sílu a odvahu, počít další dítě???…
Záleží na vás, chápu, že jedináčka nechcete.
Přeji vám, aby jste se dočkali holčičky, která bude úplně zdravá a vše vám vynahradí. Musíte být moc stateční.

  • Nahlásit
  • Zmínit
10.1.18 13:05
:,( :,( :,(
  • Nahlásit
  • Zmínit
483
10.1.18 13:32

:,( Posílám mnoho sil, víry a přání, ať se brzy těšíte z dalšího těhotenství se šťastným koncem. Věřím, že věci se dějí tak, jak se dít mají a vše má svůj důvod… Věřte, že čas vše spraví, i když v srdíčku už Štěpánek bude navždy :hug:

  • Nahlásit
  • Zmínit
10.1.18 23:20

Tak toto mě dostalo :,( vůbec si neumím představit, že by se to stalo mně… přeji hodně sil, ať to nějak překonáte.

  • Nahlásit
  • Zmínit
11.1.18 19:42

@MaminkaLucka
Nepsala jsem, že má Ondra nemocné srdce. Jedná se o kosmetickou vadu, naprosto bez omezení, což ani nepřisuzuji cukrovce..protože bohužel gynekolog těhotenství nepoznal, tvrdil, že Ondra je jen cysta a cpal mě léky a Algifenem skoro celé první dva měsíce.. a víme kam užívání jakýchkoli léků v prvním trimestru vede :,( díkybohu jsem od něj poté odešla.. a co se týče Štěpánka, je to jen domněnka lékařky, nic se neprokázalo, takže stále věřím a doufám, že to byl prostě jen osud, že jeho duše nechtěla jít na tento svět.. pořád věřím, že dokážu odnosit a porodit zdravé dítě. Ale máte pravdu, bojím se a bát se budu.. ale miminka se vzdát nechci :srdce: jste taky máma, tak víte, jaká je mateřská láska silná.. o to víc po dítěti toužíte, když zemře.. člověk má potřebu zaplnit to prázdné místo ;)

  • Nahlásit
  • Zmínit
12.1.18 16:28

My jsme na Vanoce meli byt 3…Bohuzel i nas toto potkalo.Bud silna :srdce:

  • Nahlásit
  • Zmínit
22.1.18 21:48

:,( :,( :,( strašné. Nedá se ani popsat. Moc Vám přeji, abyste byla zase šťastná a přišlo další miminko, které by zmírnilo tuhle bolest.

  • Nahlásit
  • Zmínit
21
7.2.18 23:37

Pro slzy nevidím :srdce: Vám posílám obrovské objetí a Štěpánkovi velkou pusu do nebíčka. tohle by se nemělo dít :(

  • Nahlásit
  • Zmínit
661
23.2.18 14:13
:,( :hug:
  • Nahlásit
  • Zmínit
16.3.18 20:46

Moc mne to mrzí, vím, jak se cítíte, v prosinci nás potkalo něco podobného, jen o několik týdnů dříve. Syn se na brášku těšil a dodnes vybírá hračky pro brášku, kterého jednou bude mít… Bohužel nelze vysvětlit, že tohle ve své moci nemáme. Držte se!

  • Nahlásit
  • Zmínit

Všechny deníčky uživatele