Můj porod: předvánoční nadílka

Porod je jeden z nejkrásnějších okamžiků v životě ženy. Bolestivý průběh doprovázený strachem a končící radostí. Jako každá prvorodička jsem se porodu bála, zjišťovala si informace, cvičila jógu, dýchání a připravovala si věci do porodnice. Každá má obavy, proběhne porod v pořádku? Narodí se miminko zdravé? Mám vše připravené? Jsem i já připravená? Tyto otázky jsem si kladla v posledním měsíci těhotenství a věřím, že jsem v tom nebyla sama. Tak i já bych vám, drahým čtenářkám, povyprávěla o svém porodu a podělila se s vámi o ten nejkrásnější moment mého života.

Můj porod: předvánoční nadílka

Na příchod našeho chlapečka jsem připravovala vše potřebné. Bála jsem se, že něco nebudu mít, takže jsem nic nenechávala náhodě a zodpovědně nakoupila všechny možné vymoženosti, které vůbec nepotřebuji, kvůli mé klidné duši.

Na jedné gynekologické prohlídce na konci listopadu mi doktorka oznámila, že porodím ještě před termínem. Chlapeček byl vyvinutý jako ve 37. týdnu, i když jsem byla v pouhým 35. týdnu těhotenství. A musím se přiznat, že jsem maličko znervózněla a každým dnem očekávala poslíčky, prasknutí plodové vody a kontrakce. Po čtrnácti dnech mi vylezla první část tkz. zátky. Byla jsem vyděšená a zpanikařila jsem. Naštěstí se mnou byla tchyně, která mě pohotově vzala do porodnice. Zde mě zkontrolovali a poslali domů s tím, že nejsem ještě ani otevřená. Trochu jsem si oddechla, na porod jsem totiž po psychické stránce připravená nebyla.

Druhý falešný poplach nastal o týden později, pro jistotu si mě nechali rovnou v porodnici, kdyby náhodou se porod rozjel. Což se ovšem nestalo, chtěla jsem jít domů a po dvou dnech a přemlouvání moc milých doktorek mě propustili. Chybělo pět dní do Štědrého dne a já jsem chtěla mít naklizeno a vše mít doma hezké. Dne 22. 12. jsem dělala poslední úpravy, převlékla postel a připravila postýlku pro mého chlapečka. Šla jsem spát s klidným vědomím, že vše mám připravené a na blížící se porod jsem dočista zapomněla. A možná právě díky tomu se mi porod rozjel.

Pravidelné kontrakce se mi objevily v jednu ráno, ale byly po 40 minutách, tak jsem si namluvila, že se jedná o pouhé poslíčky. Následujícího rána jsem se vydala nakoupit menší zásoby jídla, kontrakce trochu zesílily, ale já to stále nebrala na vědomí.
Ovšem ve frontě u pokladny mi kontrakce probíhaly každých 5 minut a v tu chvíli mi to došlo: *„Panebože, já rodím!“ * Pomaličku jsem došla domů a zavolala příteli, že je to tady.

Do porodnice jsme to stihli jen tak tak, měla jsem kontrakce každé tři minuty a bolest byla nesnesitelná. V tu chvíli jsem si naivně myslela, že jsem na nejvyšším stupni bolesti. Mýlila jsem se. Poté, co do mě strčili dlouhou naostřenou jehlu, o té se mi zdá do dnes, mi odtekla plodová voda a společně s ní jsem počůrala i podlahu na chodbě.

Kontrakce nabraly ještě na větší síle a já nevěděla, co dělat. Chodit bylo najednou bolestivé, sednout si na nafukovací míč byl pro mě nový druh mučení. Jediné, co mi pomohlo, byla horká sprcha. Na porodním sále mi sestřičky pomáhaly a radily, snažila jsem se držet jejich instrukcí a nechovat se jako hysterka. Zvládala jsem to, dýchala jsem, komunikovala a vtipkovala, jako kdyby se nic nedělo. Ovšem do té doby, dokud mě přítel nezačal masírovat v oblasti bederní, skučela jsem, nadávala jsem a doslova jsem ho od sebe odstrkovala. Při zpětném pohledu mi ho je líto, snažil se mi ulevit a dělal přesně to, co mu poradily sestřičky. Bohužel v tu chvíli jsem se proměnila v bestii skučící bolestí. Konečně jsem mohla zaujmout polohu na křesle, zvedla jsem nohy a položila je na opěradla. Čekala jsem na pokyny, plnila je a řvala jako tur.

Myslím, že mě musela slyšet celá nemocnice, protože najednou jsem měla diváky. Kdybych nerodila, asi bych zrudla a utekla, ale bolest mojí stydlivost utlumila a moje myšlenky se upřely na jediné: „Ať už je to maličké venku.“ * Prosila jsem sestřičky, ať ho už vyndají, cítila jsem, jak mi docházejí síly, pořád opakovaly: *„Ještě chvíli a budete mít miminko v náručí.“ Když jsem to slyšela už posté, drze jsem odsekla, že to už slyším po několikáté a pořád nic. Konečně mi nastřihly hráz, divila jsem se, že jsem to necítila, a začala tlačit, co nejvíc to šlo. Nic.

Po několika neúspěšných pokusech, kdy hlavička trochu popolezla a hned se vrátila zpět, přišel primář. Mrknul, vzal nůžky a jen slyším:* „Dítě je veliké, musíme ji ještě jednou nastřihnout.“* A pak příšerná bolest, tentokrát jsem to cítila, a byla jsem ráda. Tahle bolest nebyla způsobena kontrakcemi. Primář mi hupl na břicho a pomohl mi dostat mé děťátko ven.

Při prvním pohledu byl zamotaný v pupeční šňůře a nedýchal. Začali si s ním pohazovat a stále žádný křik, přítel byl bledý jako stěna a já napjatě natahovala uši. Naštěstí přiskočil primář a zahájil první pomoc. Najednou se sálem a celou porodnicí ozval křik mého syna. Vážil neuvěřitelných 4, 20 kg, sestřičky se kolem něho shlukly a doslova mě obdivovaly, že jsem se nerozhodla pro císařský řez. Konečně jsem měla syna v náručí, byl scvrklý, fialový a stále špinavý od krve a plodové vody, ale pro mě to bylo to nejkrásnější miminko široko daleko.

Chci vám, drahým čtenářkám, poděkovat za to, že jste si přečetly mé povídání o porodu. Nakonec bolest odezněla, už si ani na ni nepamatuji a taky si ani nepamatuji na to, jestli jsem počůrala primáře, přítel tvrdí, že ano. :D Zároveň chci poděkovat primáři chebské porodnice a personálu, byli mi oporou, komunikovali se mnou a vtipkovali. Za to jsem jim všem velice vděčná.

Závěrem pro všechny prvorodičky: Je naprosto v pořádku se porodu bát, i když vám v okolí tvrdí, že nemusíte. Nikdy totiž nevíte, co se může stát. Důležité je být po psychické stránce spokojená a důvěřovat doktorům a zároveň se netrápit temnými vizemi. A pokud váš partner chce být oporou i při porodu, nebraňte mu, v této důležité chvíli se vám jeho blízkost hodí a to neplatí jen o partnerovi, můžete si vzít i vaší maminku, i když to momentálně jen tak nedovolí. Věřte, že to zvládnete a vše dobře dopadne.

Váš příspěvek

Odesílám...
Velikost písma:
1861
8.4.21 13:56

Škoda že sis, milá maminko, v rámci své pečlivé přípravy nenačetla, že rodit s nohami „do praku“ je sice pohodlné pro doktory a PA, nikoliv však pro matku (přestože se v tu chvíli plné bolesti zdá být nejlepší možností prostě lehnout na záda) a už vůbec ne pro dítě, které v této porodní pozici prochází nejužším možný rozpětím pánve. https://www.youtube.com/watch?… O „hupsnutí na břicho“ tzv. Kristellerové expresi ani nemluvím, je oficiálně v porodnici zakázána a každý porodník ji používající riskuje zdraví matky (ruptura dělohy) i dítěte. K dalšímu porodu doporučují nakoukat videa a přečíst články třebas PA Anny Kohoutové. Na závěr gratuluji a přeji krásné chvíle s miminkem! :kytka:

  • Zmínit
  • Nahlásit
537
8.4.21 21:07

Moc gratuluju k miminku. Ať jste oba v pořádku ;).. Konečně pozitivně napsaný deníček o porodu. Žádné stezování si na personál a obzvlášť na doktory, kteří dělají všechno špatně a nehledí na pocity rodičky. Hezky napsáno. Hodně štěstí :kytka:.

  • Zmínit
  • Nahlásit
8.4.21 21:09

@jasna.s
Děkuji, bohužel při porodu jsem byla tak vyděšená a mimo, že jsem pouze dělala to, co mi řekli, a to hupsnutí na břicho, bylo kvůli tomu, že jsem doktory zažádala, že pokud to bude možné chci rodit přirozeně a nechci císařský řez. Ovšem nikdo netušil, že syn byl ještě větší než ukazoval ultrazvuk, a na císařský řez nebyl čas to by dítě už nezvládlo, takže primář jednal, jak nejrychleji mohl😊 díky tomu je můj syn tady, živý, zdraví a usměvavý ❤️ jistě mohla jsem si vše nastudovat, ale zbytečně jsem se při různých online seminářích stresovala porodem a dokonce jsem ani rodit nechtěla, že mi to přítel zatrhl 😅 a poloha,, na praku,, mi byla asi nejpohodlnější poloha že všech, co jsem vyzkoušela 😅. Tak nevím, tak jsem asi divná, ale jiné polohy byly pro mě utrpením

  • Zmínit
  • Nahlásit
8.4.21 21:12

@Baruunečka děkuji, na personál si nemůžu stěžovat, pomáhali mi a snažili se mě přivést i na jiné myšlenky❤️

  • Zmínit
  • Nahlásit
1861
8.4.21 22:05

@Poprvemaminou Anička Kohutová má všechny své materiály připravené tak, že to maminku spíš uklidní než vystresuje, ze všeho jde cítit pohoda a víra v naše tělo ;) Já vás chápu, také jsem u prvního porotu byla „pasivní“ rodička, a to mě právě nakoplo k tomu přistupovat k druhému porodu jinak a podařilo se dle představ :) Tak vám přeji, abyste i vy v sobě našla tu jistotu :kytka: :hug:

  • Zmínit
  • Nahlásit
12.4.21 19:37

@jasna.s moc děkuju. Jméno paní si zapíši ☺️

  • Zmínit
  • Nahlásit