Velmi bolestivý rozvod

Partnerské vztahy

Jak se nám s manželem zhrotilo manželství vlivem našeho odcizení a přemírou starostí.

Ahoj všem… asi se potřebuji vypsat ze své bolesti. Je zde mezi vámi někdo, kdo prožil velmi bolestný rozvod v „mladém“ věku? Já si s touhle situací vůbec neumím poradit. Za poslední měsíce jsem už vybrečela hektolitry slz, jsem totálně bez energie, mám velké problémy se spánkem, jím jen, abych fungovala, na srdci mě bolí, hlava mi stále tepe a cítím neuvěřitelné vnitřní napětí. Nejradši bych někdy vyskočila z kůže, křičela nebo mlátila pěstí do země. Já to takhle nechci, já se nechci rozvést, já ho nechci ztratit, a přesto se s tím budu muset smířit. Řekl mi to tak. Neustále na to myslím, každým dnem čekám, kdy mi přijdou papíry nebo info od něj, že už to vyřizuje prodej stavby.

Byli jsme spolu přes deset let, od našich jednadvaceti, poslední 4 roky jako manželé. Děti jsme neměli, také to byl jeden z důvodů našich hádek poslední doby. Když on chtěl, já měla času a povinností dost, když já jsem chtěla on nechtěl, že náš vztah už nebyl takový jako dřív. Mezitím bylo období, kdy jsme se cca 9 měsíců snažili a nezadařilo se, což ve mně zaselo další pocit strachu. I když jsme spolu byli takhle dlouho, pořád se něco dělo, prvně jsme studovali, poté jsme jeli na několik let do zahraničí, tam jsme pracovali, cestovali a užívali si bezstarostného života. Oba jme snili o tom, že si postavíme dům, že budeme mít rodinu v ČR. Vrátili jsem se a aniž bychom si to uvědomili, oba jsme se vydali jiným směrem, začali jsme se sobě vzdalovat a postupně se častěji a častěji hádali. Největším problémem byla špatná komunikace, kdy jsme se nechtěli vcítit jeden do druhého, kdy jsme nechtěli slyšet, co ten druhý říká, nebo jsme říkali věci, jen abychom si ublížili a něco si oplatili. Ano, oba jsme úplně jiní – jak fyzicky, tak povahově, já organizovaná a zodpovědná, on spontánní bohém, ale protiklady se přitahují, ne? A my jsme se i po letech přitahovali hodně, celkově jsme se prostě doplňovali, některé koníčky jsme měli společné, bývali jsme sehraní.

Já jsem celou tu dobu po návratu jela v daném modu, na prvním místě pro mě byla stavba domu svépomocí. Googlila jsem si postupy, počítala materiály, vyzvedávala zboží, o víkendu jsem byla nastoupená ráno vyrazit, vše jsem hodně řešila a občas jsem byla i dost nepříjemná, hlavně pokud se dělaly chyby nebo když si manžel nezjistil, co a a jak budeme dělat. Nechápala jsem, že to tak nemá, že se mu stavění našeho komplikovaného a velkého domu čím dál víc protiví (nebo možná spíš já na stavbě), že si chce během stavění i užívat života nebo změnit téma hovoru. Mně chyběla jeho podpora, ale já byla jak buldozer, říkala jsem si, že prvně práce a potom zábava, že na vše bude čas pak, hnala mě vlastní zodpovědnost a touha mít konečně svůj domov. Manžel reagoval tak, že čím byl nespokojenější a nerozuměli jsme si, tím se ke mně choval otráveněji a maximum svého volného času trávil mimo domov po svém. Nutno dodat, že jsme prozatím bydleli u našich, i když jsme měli svoje patro s kuchyní a koupelnou, manžel se stejně necítil jako ve svém, to já jsem zas nějak nechtěla vnímat. Oboji naši rodiče viděli, jak jsme nespokojení, a obě rodiny si chránily to svoje, různými poznámkami a nedorozuměními vznikaly další propasti mezi námi a našimi rodinami.

Vše gradovalo a gradovalo, naše láska vyprchávala, já řešila všechny starosti kolem, jen ne to nejdůležitější. Tolik mě mrzí, že jsem se nezastavila a nezamyslela, kam tohle spěje, jak se zklidnit, nebýt hysterická a najít opět harmonii a pochopení, trošku se vzdělávat ve vztazích, proč mě něco nenaťuklo, že to takhle nejde, třeba ta kniha od Petra Casanovi 250 zákonů lásky, kterou jsem nečetla a kamarádce ji s díky vrátila, že já na tohle nejsem. O lásku se musí pečovat, teď už to vím.

Všechny mé chyby mi došly až po několika měsících, co se odstěhoval, tak dlouho jsem nechtěla vyskočit z toho kolotoče povinností a nedokázala jsem vše vidět objektivně jak teď, pořád jsem jen opakovala, proč jsem se tak chovala, a tím házela vinu na manžela, čím mě rozčiloval/ubližoval. On se mi také omluvil, že ví, že se choval jak idiot. Jenže teď už je pro mě pozdě, už ho nikdy nebudu moct držet pevně a objímat, nikdy spolu nebudeme mít rodinu, chodit na procházky, bavit se s přáteli, grilovat, sportovat, cestovat nebo vzpomínat na to, co jsme spolu všechno prožili. Prostě dělat vše, tak jako dřív do té oné stavby. Až teď jsem ho jako bytost poznala do té nejhlubší podstaty, teď vím, že je pracovitý, ale potřebuje i odpočívat, že je pro něj moje úcta a respekt tím nejdůležitějším projevem lásky. Jenže jeho zraněné ego, jeho štíří povaha to řekla jasně, chce začít někde jinde s čistým štítem, protože ty zrady, které jsme si způsobily už v nás budou zakořeněné a při sebemenší hádce by se to prý vytahovalo.

Já to vidím jinak, ano, ublížili jsme si a moc, nechovali jsme se k sobě jako partneři, ale jsem poučená, pochopila jsem vše jasně, ta bolest z našeho odloučení mě zasáhla tolik, že vím, že už nebudu stejná jako dřív, už se nikdy nebudu za ničím takhle hnát, chci být vnímavější a chci se chovat jako žena, chci se smát, mít svý záchvaty smíchu a radovat se ze života jako dřív. Ne jak poslední, depresivní měsíce. Z jeho strany už ale není žádná snaha o zlepšení, spíš naopak, věci, které se staly, vidí tím nejčernějším způsobem, aniž bych to tehdy tak myslela, některé příběhy si dokonce poopravil ve své mysli a vyčítá mi věci, které se nikdy nestaly, a za to dám ruku do ohně, že vím, jak to opravu bylo. Navíc útočí na mé nejcitlivější místo, na moje rodiče. Jak jsem psala, vzájemně se staly nedorozumění nebo drobné křivdy, také bych to mohla tahat z rukávu, ale nebudu. Už se stalo a ve finále, vím, že by mohlo být zas všechno dobré, mají nás vzájemně rádi a musíme brát prostě každého, jaký je.

Vím, že já už bych některé věci tak neprožívala a byla bych víc nad věcí, hlavně to jeho drobné prudění. Hlodá mě, co když už někoho má? Odpřísáhnul mi, že v tom nikdo jiný není, ale co když už ho nějaká okouzlila, co když se na něj jiná směje a on si říká, jakou by s ní měl pohodičku? To mi totiž napsal, že to vidí pozitivně, aspoň se všichni poučíme pro budoucí vztahy. Proč ve mně vidí to nejhorší, copak už si nepamatuje, jaké to bývalo dřív, vždyť kolik toho na mě bylo naloženo? Snubák si sundal dávno a přemýšlím, proč mi říkával, komu se líbí v práci, kdo na něj koukal na festivalu, že ví, že vypadá jak ideální partie. Chtěl mě vyhecovat, abych se o něj lépe starala? Mě to spíš zraňovalo a oddalovalo od něj.

Jak se s tím vším mám smířit? Myslím na něj pořád, co bylo, co už nebude. Vše mi ho připomíná, ach a ty vzpomínky, neustále se mi vynořují, pořád mi sviští hlavou, co jsme dělali, o čem jsme mluvili, zažili jsme toho spolu tolik. Nikdy nikdo nebude jako on a jako my. Proč je pro mě to, co bylo, tak důležité a nedokážu zpracovat, že je konec. Já vím, kdyby mě miloval, tak jako já jeho, tak by také bojoval. A to je to, co bolí nejvíc. Ta zrada, to, že v dobrém i ve zlém nic neznamená… takhle mě odřízne ze svého života a hotovo, nechce nic řešit, mít komplikace, nechce narovnávat poničené rodinné vztahy.

Je neskutečně těžké přijít z práce a vědět, že se dveře už neotevřou, že už nepřijde. Vědět, že nebudeme spolu mít děti, snila jsem o domě s obrazy z našich cest, se zahradou, kde budeme grilovat s rodinou a přáteli, ale nic z toho už nebude. Teď bych si tolik vážila každé chvíle s ním, vše bych prožívala na tisíc procent, jen jít spolu na nákup, vařit společně nebo si dát vanu.

Vím, že vztahy končí, abychom se poučili z chyb, ale proč ta krutá lekce nemůže být odměněna naším společný zlepšením vztahu, já tak strašně moc nechci začínat někde s někým od znova, když ke svému muži pořád cítím tolik lásky. Tak moc už jsem chtěla mít miminko a teď je všechno pryč…

Váš příspěvek
alein
Závislačka 4314 příspěvků 05.04.19 04:49

Čtu to s očima plnými slz. Taky mě nejspíš čeká,co Tebe. Jen u nás se to řadu let oddaluje a oba víme,ze to nemá smysl a je to jen trápení. Už nejsem schopna vymyslet vlastnosti či činy,pro které bych milovala. I tak je nesmírně těžké se rozhodnout, co dal… Z moji zkusenosti vím, ze má partner pravdu. Lepeny hrnek bude vždycky lepeny. Vždycky si při hádce vzpomenes :zed: Drž se a přeji Ti, aby jsi byla brzy šťastná a nasla si vlastní smysl života.

Anonymní
Registrovaný uživatel, který přispěl anonymně 05.04.19 07:42

Rozvod ne, ale rozchod po 8 letech. A rozsekla jsem to já. Po několika měsících trápení, váhání, pláče. Bylo to jedno z nejtěžších, ale nejlepších rozhodnutí v životě. Nebojuj o někoho, kdo za to nestojí. Já teď zpětně nechápu, jak jsem to mohla tak dlouho vydržet. A věř, že chlap, který vytahuje minulost a domýšlí si tam, používá proti Tobě Tvojí rodinu, nemá s Tebou společný tah na branku, za to vážně nestojí, i přes ta společná léta. On to ještě ani není chlap.

MartaKosta
Kecalka 166 příspěvků 05.04.19 07:52

Drž se. A říkej si, že když něco končí, něco jiného jednou začne. A jestli ho opravdu tak miluješ, nech jej jít.
Rozchod, rozvod je hodně těžký, ale v lásce je potřeba dát i volnost a pokud ji potřebuje takovým způsobem, dopřej mu ji, aby viděl, že v tobě měl opravdovou partnerku.
Je mi líto, co prožíváš.

vantili
Kecalka 272 příspěvků 05.04.19 07:54

Je to těžké. Z Vašeho deníčku je znát, že jste s takovým vývojem situace nepočítala a je pro Vás víceméně překvapující. A teprve teď, když Vám muž řekl, že odchází, byste chtěla začít o vztah bojovat. Bohužel to vypadá, že on už dobojoval a životní kapitolu uzavřel. Zkuste si objektivně zvážit, zda je to pro něj opravdu ukončené. Vy ho přeci znáte nejlépe. A pokud je to tak, nezbývá než nechat ho jít. Věřím, že nic v životě se neděje náhodou a byť je teď tahle cesta poslední, kterou byste chtěla jít, dovede Vás třeba na mnohem krásnější místa, než si teď vůbec umíte představit. :hug:

aknadar
Kecalka 410 příspěvků 05.04.19 08:00

Smutné čtení… časem se s tím smíříš, uvidíš. Zkusíš jiné vztahy, jiný život. A taky je možné, že se k sobě třeba za pár let vrátíte :nevim: vyzkoušíte jiné partnery a zjistíte, že patříte k sobě. Proč by to nemohlo dopadnout jako v nějakém filmu nebo románu? :mavam:

Fikcia
Kecalka 249 příspěvků 05.04.19 08:23

Tento denníček je smutným příkladem toho, že ženy stratili ženskost a chtějí všechno zařizovat a vyřizovat samy a chlapa k ničemu vlastně nepotřebují. Autorka se zajímala jenom o sebe a o své představy o životě, ke cti ji slouží, že přišla na to, že to bylo špatně, akorát škoda že dost pozdě a že jí to stálo manželství… možná není pozdě, ale na vztahu musí pracovat oba dva.

Gerberka
Závislačka 3262 příspěvků 05.04.19 08:36

A ten dům už máte hotový, byli jste tam přestěhovaní a on potom odešel? Nebo kdy?
Jak píšeš, že „protiklady se přitahují“ – to je jen taková fráze. Podle mě se protiklady nepřitahují, pro celoživotní vztah je nejlepší partner stejně „naladěný“ – povahou, profesně atd.
A on ten dům postavit nechtěl? Nebo jak jste se na společném bydlení domluvili?

Podle mě byl takový začátek konce vašeho vztahu už tehdy, jak píšeš, že jste se vrátili z ciziny, píšeš, že jste se začali vzdalovat, ubírat každý jiným směrem, začali jste se hádat.. – tehdy jste to měli rozseknout. A vůbec nezačínat s nějakým domem – to chtěl i on? Jak jste to financovali – podíleli jste se oba?
Omlouvám se za tolik dotazů, ale to jsou věci, které mě při čtení napadly….
A opakuju znova - protiklady se v žádném případě „nepřitahují“ :think:

puntice
Ukecaná baba ;) 1951 příspěvků 05.04.19 08:58
:srdce: :hug:
pe-terka
Neúnavná pisatelka 19408 příspěvků 05.04.19 09:01

Promin, ale mě přijde, že sis zvala nevyzrálého chlapa. A částečně to vychází z jeho bohémského založení, s bohémy je těžký život :think: Každý vztah prochází zátěží, at už je to narození dětí nebo budování bydliště. Silné povahy to zvládnou, ty egiostičtější holt ne…Ty na sebe vzala hlavní břemeno zátěže, bydleli jste u vašich, to všechno by měl on ocenit - dělala jsi to pro vás, vaši budoucí rodinu. Místo toho ti vytkl, že si málo užíval :nevim: On stavět nechtěl?
Podle mého není o co stát a chlap do nepohody vypadá jinak. A dříve nebo později bys to poznala…S aktuálním trápením nepomůžu, citové odloučení odmítnutého je vždycky těžký a dlouhodobý proces. Ale jsem si téměř 100% jistá, že časem, až najdeš někoho zodpovědnějšího :hug:. Chce to čas :kytka:
A připojuji se k názoru, že protiklady se přitahovat nemusí. Resp. takto - je dobré, když se různé povahy doplnují a vyvažují své nedostaky, ale měly by koukat stejným směrem. Což se u vás asi nedělo :think: Až si najdeš někoho, s kým ladíš lépe, uvidíš to jinak.

Příspěvek upraven 05.04.19 v 09:06

TopSecret
Závislačka 4392 příspěvků 05.04.19 09:06

Taky se chci zeptat, jak to dopadlo s domem? Dostaveli jste ho? Nebo si ho vyplatila? Nebo ho prodavate?

dedrichov
Závislačka 3441 příspěvků 05.04.19 10:02

Souhlasím s Pe-terkou. Taktéž mě při čtení napadlo, že tenhle pán je příliš free, že není vyzrálý na rodinu, Ty jsi se asi celé roky ve spoustě věcí nevědomky přizpůsobova, pak převzala otěže ve chvíli stavby, abyste se posunuli k Tvému (logickému) cíli, založení rodiny, usazení. V psaní nezmiňuješ, že by po tom toužil taky.
Kus cesty jste šli spolu, ale už před časem jste se rozdělili na nějaké životní křižovatce, jen jste chvíli putovali souběžně …
Hodně štěstí v dalším životě, věřím, že každý z vás najde ten vhodný protějšek pro sebe.

stinga
Kelišová 7133 příspěvků 05.04.19 10:08

přechozený vztah, on chtěl dítě, ty jsi měla povinnosti a neměla čas, pořád jenom já já já, já to chci tak, a předpokládala jsi ,že on to chce tak jak ty, vůbec jsi nehleděla na to, jak se cítí - u vašich doma, s ženskou buldozerem, která staví a staví - ano on nežil, teď už si všechny své chyby uvědomuješ, ale už je pozdě ......

Premek_Orac
Kelišová 5122 příspěvků 05.04.19 10:35

Ahoj,
ve tvém deníčku je opravdu hodně bolesti, a vždycky je mi líto, když ji někdo takto silně prožívá.
Ve Vašem vztahu byly šrámy, které se nehojily. A vidím tam i kořeny těch šrámů - tys měla své představy, za kterými jsi šla, ale nebyly to až tak představy partnera. A on měl své způsoby žití, a tys je vnímala jako chybné. Myslím, že na obou stranách chybělo více repsektu a pochopení pro toho druhého. A to domýšlení partnera věcí, které se nestaly, to je jeho projekcí, kdy vinu za svou nespokojenost dává Tobě. Musí to v něm být velmi silné a obávám se, že to již slepit opravdu nejde. Když k tomu připočteš stresový faktor bydlení u rodičů (které vždy vztah poznamená, protože nutí ,,cizince" k neustálé vysoké sebekontrole), muselo to k rozchodu směřovat opravdu poměrně dlouhou dobu.
Ale hlavu vzhůru. Tak jako zem po smutné zimě rozkvete s příchodem jara, i do tvého žití se radost navrátí. Bude to chvíli trvat, bude to trochu bolet, ale před tebou je tolik krásných věcí, že trápit se více, než je nutné, by bylo chybou. Nadechni se, minulost nezměníš. Začni žít dneškem.

LAlezane
Ukecaná baba ;) 1134 příspěvků 05.04.19 11:27

Víš… sama píšeš, že ti tvé chyby docházely zpětně po několika měsících. Ono je pravděpodobné, že kdyby to takto razantně nerozsekl, nedošly by ti nikdy…
Je mi líto to psát, opravdu… nechápej to zle :hug:
Já píšu z opačné strany barikády… jsem ta aktuálně „zlá“, odcházející… A myslím, že stejně jak ty nemůžeš vypsat veškerou bolest, kterou procházíš, tak já nemůžu popsat veškerou bolest a zoufalství, kterým prochází „odcházející“ partner v takovémto případě. Předpokládám, že to beru příliš z ženské stránky a o dost emotivněji, než tvůj muž :nevim: Nicméně… Věř, že nejdou popsat roky zoufalství, kdy ten druhý neposlouchá, nezastaví se, nebere na tebe ohledy… tlačí vztah směrem, který ten druhý vůbec nechce, jakýkoliv pokus o domluvu je vnímaný jako osobní útok, jako napadení, jako snaha hledat záminky a konflikty… posléze jako vymyšlený nesmysl, jako zástěrka… ten, kdo se brání, je nakonec ještě za iracionálního troubu… Ta bezmoc „taženého“ partnera v takovém vztahu je nepopsatelná. :?
Buď to bude podle mě, nebo podle mě, a koukej být šťastná… Kdybys jen věděla, kolik to s sebou nese roků bolesti a probrečených nocí…
Nevím, co se mezi vámi dělo, co jste si řekli nebo neřekli… Ze strany mého přítele zaznělo hodně surových - nebo spíš bezmyšlenkovitých - výroků, o kterých samozřejmě i on tvrdí, že v životě nezazněly a nepadly… :(
Ptáš se, proč se nejde poučit a jít dál…? Nejde, opravdu nejde… Představ si celou situaci jako zrcadlo. Ne klasické rozbití na kusy, ale jako zrcadlo, ze kterého postupně odlamuješ kousky. Je menší a menší, ale pořád se v něm vidíš… Ty celou tu dobu trneš hrůzou, modlíš se, aby se to odlamování zastavilo, aby ten druhý začal poslouchat… ale dostáváš jen ránu za ranou… nakonec je zrcátko tak malé, že sotva vidíš sama sebe… a pak ani to ne. Pak máš v ruce jen malinké, neužitečné střepy.
Já tvého muže chápu. Důvěra k partnerovi se DÁ rozbít takovým způsobem, že není cesty zpět…
Neobviňuj se za to… někomu nerozumět není zločin… před zákonem ani před Bohem… Ale neobviňuj ani svého muže, že nemohl dál. S láskou to nemá co dělat… já svého přítele pořád miluju a asi ještě dlouho budu… Ale nemůžu mu věřit ani slovo a nemůžu se na něj spolehnout. Na tom vztah stát nemůže a já to vím. A hlavně nechci už dál trpět. Udělám cokoliv, zatraceně cokoliv!!!!, abych unikla z toho zajetého modelu chování… tak moc to bolí.
A ano, jestli můj přítel vůbec někdy pochopí, co dělal a jak moc mi ubližoval, tak i já mu řeknu, ať už zkouší druhý pokus na někom jiném. Nezlobím se na něj, nemám mu co odpouštět… jen… už s ním dál nechci nic sdílet.
Jednou to stejně budeš muset přijmout… že tvůj muž odešel a z tohoto důvodu… Teď máš jen volbu, jestli si to poneseš do dalšího života jako nespravedlnost, nebo jako poučení. Chápu, že psychická podpora a pochopení je kpotřebná věc, ale utvrzení se v tom, že ty jsi odkopnutá chudinka a on nedospělej sobeckej haj*l, ti do budoucna nijak neprospěje, měj to na paměti. Z toho se to poučení vypaří totiž hodně rychle.

Kajuli
Ukecaná baba ;) 2155 příspěvků 05.04.19 12:54

Ke komentujícím- autorka píše, že o stavbě domu snili oba, stejně jako o založení rodiny. Autorka jako přirozeně zodpovědná se ujala akce a zařídila stavbu.

Podívej, dělala jsi vše, co jsi v dané chvíli mohla pro to, abys uskutečnila váš sen. Selhala u vás komunikace a protiklady se sice přitahují, ale na dlouhodobý a fungující svazek to prostě nestačí, chce to práci na obou stranách právě kvůli těm rozdílům. Jako velice nešťastný faktor bych viděla také společné soužití u rodičů, to funguje jen ve velice malém procentu případů (a je jedno čí ti rodiče jsou).
Ještě by mne zajímalo, proč jste se brali až po šesti letech, byl to pro vás logický krok nebo spíše zástupné řešení začínajících problémů?
Co se týče porozchodového období, je to těžké, i opouštějící strana se snaží uchránit před tlakem okolí a svědomí, takže si své důvody ospravedlňuje, racionalizuje a může zpětně vyhodnotit situace jinak, než se opravdu udály.
Jediné štěstí je ve tvém případě to, že jsi mladá a neměli jste děti. Ano, chybí ti, ale můžeš začít s čistým štítem znova, někde jinde.
Vyčítat si, co vše jsi mohla udělat je naprosto zbytečné, ani kniha od mistra šaška Casanovy by ti nepomohla, to jsou jen všeobecně známé pravdy přežvýkané stokrát dokola pro naivní čtenáře, co potřebují dvacet self-help brožurek na vše (mně se holt tenhle obchod s lidskou naivitou a hledáním jednoduchých řešení prostě příčí). Hodně sil do budoucna!

Sany80s
Kelišová 7343 příspěvků 05.04.19 17:16

Osobně si myslím, že si hážeš na hlavu zbytečně moc viny.
Chyby jste dělali oba, ale on o nich nemluvil a utíkal před zodpovědností. To je nevyzrálost pro dnešní muže často typická.
Nakonec jste to oba dotáhli dos tavu, že už a sobě vidíte moc negativního.
Když je to tak, tak je většinou lepší se rozvést, ta zraněnost v člověku zůstane.

Příspěvek upraven 05.04.19 v 17:16

Aduš8
Závislačka 4837 příspěvků 05.04.19 20:22

Já si myslím, že vás prostě dostihl trend dnešní doby. Mít našetřeno, nacestováno a vybudováno, než založíte rodinu. Všechno super a podle plánu, který ty jsi chtěla plnit na 150%. Jen jsi u toho zapomněla, že jste také jen lidi. Ptala ses ho někdy, zda by něco nechtěl jinak a je takhle spokojený? Přijde mi, že jsi byla tahounem toho vztahu a vůbec sis neuvědomila, že to trochu přeháníš. Není to myšleno ve zlém, sama jsem podobným rozchodem prošla. Ukončila jsem takhle vztah po sedmi letech, už to prostě nešlo dál. Byli jsme každý úplně jiný, já chtěla dítě, on ne, měli jsme krásný velký byt… Jen zlatá klec! Bolí to, ale časem zjistíš, že všechno končí, aby mohlo začít ještě něco hezčího :kytka:

MEW_07
Nováček 2 příspěvky 05.04.19 21:14

:srdce: Všem komentujícím děkuji za váš čas, názory a vyjádřenou podporu, moc si toho vážím. :srdce:
Deníček jsem psala před několika týdny, když jsem byla na tom nejhlubším dně, teď jsem se možná odlepila, ale stejně je to pořád strašně hrozný a těžký.. Samozřejmě se nedá popsat úplně všechno a pořád je to jen můj subjektivní vjem, rozepisovala jsem své hlavní chyby, ty manželovi jen nastínila. Děti jsme neměli, protože když jsme se vrátili ze zahraničí tak jsem si chtěla v ČR odpracovat nutný rok (moje zodpovědnost opět) kvůli mateřské a rodičovské a taky mít nějakou praxi v oboru, navíc jsem žila v několikaletém vztahu a myslela jsem, že pevném, tudíž měsíc sem, měsíc tam nic neřeší… To, že jsem vše organizovala bylo pro nás přirozené, vždy jsem vše vyřizovala (letenky, dovolené, víza, sháněla práci i jemu, nájem, jeho navrácení důchodového pojištění ze zahraničí, stavební povolení atd.) nemám s tím problem, baví mě to, jen jsem čekala větší komunikaci, zájem o tu práci a postupy na stavbě, podporu, snahu a postavit se k úskalím čelem. (Manžel je zas výborný kuchař a ještě lépe peče, nechci se totiž tady nějak chvástat, každý máme svoje + a - ) :think: Rozhodnutí to bylo naprosto společné, oba jsme si to plánovali a snili a přeříkavali si jak to bude super mít svoje a neposlouchat spolubydlící, sousedy nebo rodiče, kvůli našemu snění jsme si vymysleli taky tak komplikovaný dům, kde při stavění narůstaly problémy.
Při návratu z ciziny jsem si neuvědomila, jak velká to bude pro nás po letech změna. Tam jsme byli jen spolu, a vše jsme dělali spolu, tu si našel nové kamarády – kapelu, kdež trávil svůj volný čas. Změnili jsme prostředí, práci i společně trávený čas k tomu přišly starosti. Přesně jak píše Premek_Orac chybělo vice respektu a pochopení, a věřím, že jeho křivdy jsou hluboce v něm, protože na mě vždy kvůli něčemu začne útočit (po sms), vykonstrujuje nějaký příběh a je nemožné se začít bavit nějak jinak - přátelštěji. Navíc mám pocit, že jeho křivdy zveličuje a pro moje nemá pochopení. Nechci se litovat a hrát si na chudinku, chyby byly na obou stranách a věřím že 50:50. Jen já jsem prostě člověk, který když se tohle stane, tak mi to vše dojde (po čase, bohužel), promyslím to a chci to zlepšit - ne ukončit. Předchozí roky jsme si žili v lásce a další barák už spolu stavět nebudeme, tak mi příjde škoda vše ukončit, když už ten dům stojí (chybí dodělat vnitřky - firmami už) a to nejhorší máme za sebou, hlavně jsme si chyby uvědomili oba, mám ho ráda, vážím si ho za spoustu věcí, obdivuju za to co umí, líbí se mi fyzicky, mám pochopení už i pro jeho nedokonalosti, jen kdyby byl milej jak dřív a choval se ke mně jak dřív.. (vím že on to má stejně, bohužel je v něm ta bolest a představa, že to špatné už by bylo napořád. Já se z té hořkosti vyplakala, ale on ji nosí v sobě. A to já bývala ten, kdo se urazil a on býval splachovací..
Když mě popadne beznaděj, zoufalství a smutek tak se uklidňuji větama typu: Co se má stát to se stane. Osud. Co tě nezabije to tě posílí. Hlavně myslet pozitivně. A jednou se snad dočkám.. :hug: atd.

Verurizeckova
Ukecaná baba ;) 1675 příspěvků 05.04.19 21:28

@MEW07 vím ze ti to vůbec nijak nepomůže, ale moje moudra babička mi říkala, ze pro jedno kviti slunce nesviti. Muzu ti to říct z pohledu mladého rozvedeho manželství. Rozvadeli jsme se v mých 26 letech, měli jsme být na hypotéku, spousta věci se objevila až když jsme se vzali. Nemyslím nevěry atd, ale prave ta nekompatibilita, která není prvním okem vidět, až v momentě, kdy přijde něco hodně náročného. Možná dobre, ze takhle, kdybys měla dítě, jednou by to takhle taky dopadlo, protože mít dítě, to je závazek napořád a vy spolu nedostaveli ani ten barák. Teď je mi 30 a vdaná jsem podruhé, po mnohem kratším chození, ale těch drsných věci bylo mnohem víc… a máme dítě… jak už psal někdo nade mnou, věci konci, aby mohly přijít ještě lepší. A přijdou, uvidíš.

PS: jinak chlapi mají radi, když jim ženské lezou do zadku, zvedas mu ego a on se citi teď jako frajer… nedělej to… vím ze mas pocit, ze teď bojuješ, ale nechala bych bojovat jeho a pokud nebude, tak už to nech plavat.

atominnka
Generální žvanilka 22201 příspěvků 05.04.19 23:55

Rozvod, po 12 ti letech, bylo mi 29, když odešel. 2děti, dům v rekonstrukci. Jestli chceš, napiš SZ.

KaNaKaNa
Povídálka 37 příspěvků 06.04.19 08:20

Zajimalo by me, zda das tento denicek precist svemu ex? Posles mu odkaz?

MEW_07
Nováček 2 příspěvky 06.04.19 21:06

Nepošlu, vše jsem mu postupně řekla, vypsala..

emamka89
Stálice 59 příspěvků 07.04.19 15:58

Necetla jsem vsechny komentare, tak nevim zda to nekdo zminoval, ale asi je lepsi, ze s takovym muzem si deti nemela, deti jsou uzasne, ale jsou taky narocne, nektere vice, nektere mene a nektere nespi, my mame momentalne nespave dite c. 2 a pri nespavem diteti c. 1 to vypadalo, ze druhe nikdy nebude, protoze nebude s kym. Poradne to s nasim pevnym vztahem zamavalo, byli jsme tak hrozne vycerpani, nespal vecer, nespal v noci, pres den jen v jedoucim kocaru a ja byla tak naštvaná a unavena a vsechen vztek sel pres meho muze, ten mi to vracel a vypadalo to na konec. Ted uz ma daleko vic pochopeni a hodne jsme se sladili a i ja se moc snazim si svoje vycerpani nevybijet na nem. Ale myslis si, ze treba váš vztah by to prezil? A co kdyby dite bylo nemocné, predcasne se narodilo, proste cokoliv, zvladnul by to? Z toho, co popisujes, se mi tak nejevi. Urcite v zivote potkas muže, ktery tvoji tahnouci povahu oceni a kdyz neco bude chtit, bude na tom drit.

Veveří
Ukecaná baba ;) 2264 příspěvků 07.04.19 23:47

Sebeobviňování nemá smysl. Byli jste v tom po celou dobu oba, takže je to 50:50. Tenhle sebemrskačský přístup tě spíš bude dál posílat ke dnu. S tím bys měla přestat, ať můžeš jít dál! Prošla jsem si tím taky a hledala chyby hlavně u sebe… kdybych to, kdybych tamto. Jenže pak mi došlo, že já jsem se nechovala v manželství tak jak jsem se chovala bezdůvodně. Moje chování do značné míry ovlivňoval on, jeho reakce a postoje. Ty jsi u stavby převzala otěže proto, že ti je on hodil do ruky, protože jemu se prostě nechtělo se s nimi mořit. 1000× měl určitě možnost do stavby nejít, 1000× mohl říct, že barák není jeho sen. Ale on do toho šel a tím i převzal odpovědnost. Jako většího zabijáka ale vidím váš život u rodičů, toto rozbilo hodně vztahů (i ten náš, to ostatní ho pak už jenom dorazilo). Oslabené a nevyvážené vztahy to hodně rozklíží, ty silné ne. Ber to tak, že by váš společný život byl jen jeden velký kompromis a že všechno je nakonec tak, jak má být. Časem to třeba v sobě uzavřeš, že jste si spolu něco měli odžít a pak jít každý svojí cestou. Někdy to trvá dlouho, ale jednou ti bude zase dobře a budeš se zase smát, i když teď to tak necítíš.

prcekniky
Závislačka 3380 příspěvků 08.04.19 19:12

Je to smutné, je to čerstvé a bolí to. A nějakou chvíli ještě bude. Třeba si to manžel ještě rozmyslí a zkusíte to znovu. Ale lepší je se připravit na variantu, že je opravdu konec, prodat stavbu a odstřihnout se od sebe, ať můžete začít znovu a lépe. Velké pozitivum je, že jste nestihli mít miminko, protože dítě by to odnášelo nejvíc. Takhle můžete začít opravdu každý znovu. Hodně štěstí v novém životě :)

Anonymní
Registrovaný uživatel, který přispěl anonymně 23.04.19 23:24
Nechci to zlehčovat, ale...

Můj partner těžce onemocněl (máme ještě předškolní děti).V době, kdy byla prognóza hodně špatná, jsem si vzpomněla na všechny své kamarádky, které partner opustil a často jsem si říkala, že kdyby zdrhnul za nějakou ku.vou, měla bych na něj vztek a nějakou dobu by mi z toho bylo zle, ale pro děti by tady pořád byl a je to tisíckrát lepší, než se dívat na to, jak se z aktivního zdravého sportovce stává fyzická troska, co se neotoci na posteli. Ta bezmoc je krutá.

Vložit nový komentář