„Veselé“ Vánoce

„Žádná noha není tak malá, aby za sebou nezanechala stopu!“

*

Ahojte, holky, přesně před měsícem mě opustil můj malý andílek, teď jsem ve fázi, kdy mám trošku více síly, a proto se chci z toho vypsat a možná najít i trošku útěchy…

Nebudu začínat úplně od začátku, přesunu se na konec posledního, nejbolestivějšího měsíce. Termín porodu jsem měla 2. 12. 2019, o svého andílka jsem přišla přesně den před termínem, v neděli 1. 12. 2019, v 18:20. Tohle datum a čas už nikdy nedostanu z hlavy.

Když se tolik těšíte, máte doma vše nachystáno a připraveno na příchod vytouženého „vánočního dárečku“, je to nejhorší pocit na světě, nedá se to popsat. Tak tedy nějak začnu…

V sobotu odpoledne ke mně přišla sestra na návštěvu a jak je zvykem, začala mi osahávat břicho a začala na malého mluvit, po chvilce přestala s tím, že malý jí neodpovídá žádným kopnutím, že asi spí, tak ho necháme tak. Nepřišlo mi to nijak zvláštní, protože byl zpravidla akční až v noci. Po odchodu sestry jsem nad tím ale sama začala uvažovat, vzpomínat, kdy jsem ho naposledy cítila a vzpomněla si, že předešlý večer jsem usínala za doprovodu kopanečků. To jsem se trošku uklidnila, ale měla jsem pořád dost tvrdý břicho, večer jsme šli spát a žádné pohyby ani kopanečky, nic.

Přítel usnul a já se snažila prďolu dále nějak probudit, trošku jsem se i natočila více na bok, že by ho to mohlo potlačit a začne kopat, ale nic se nedělo. Někdy ve 3 ráno jsem přítele vzbudila a prosila, ať jedeme do nemocnice, samozřejmě mě hned odvezl a šli jsme hned na řadu. Když mi přejížděla doktorka ultrazvukem po břichu, neviděla jsem tlouct srdíčko, ale sama sebe jsem uklidňovala, že to je hloupost, že to se jen tak nestává.

Pak mě ale znejistil sám doktorčin pohled na ultrazvuk a na mě, nakonec řekla sestřičce, ať zavolá nějakého dalšího doktora. Ten po pár minutách přišel, vyšetřil a sdělil mi to nejhorší: že nevidí žádný pohyb, tlouct srdíčko ani ozvy. Že mi dají prášky na vyvolání a budu rodit mrtvé miminko, že to jinak nejde. V tu chvíli jsem nenáviděla celý svět, samu sebe a všechny, co byli kolem. Měla jsem záchvat breku. Po otázce jestli budu chtít malého položit na sebe a aspoň na chvíli jej pochovat v náručí, jsem hned odvětila „Ne!“ (teď bych si za to nafackovala!). V záchvatu vzteku a strachu jsem odpověděla hned první, co mě napadlo.

Po několika prášcích, kapačkách, neskutečných bolestech a 11 hodinách byl malý na světě… Úplně ticho, žádný dětský pláč, nic. Malého hned zakryli plachtou a po vytlačení placenty ho chtěli odnést pryč, mně to ale nedalo a doktorku jsem s ním v náručí zastavila a prosila, ať mi ho tam chvíli nechají. Byl tak nádherný, nevinný a malinkatý… Nikdy toho nebudu litovat, že jsem se na něj podívala, hladila ho a pusinkovala. Naopak bych si to časem určitě vyčítala, že jsem to neudělala. Brečela jsem já, přítel i doktoři, co byli u porodu. Opravdu nikomu na světě to nepřeju, ať jsou někteří lidé sebevíc zlí.

Po všech krevních a genetických testech mi bylo sděleno, že vše vyšlo jako negativní a neví, co se mohlo stát. Bohužel to prý v 98 % nezjistí nikdo. To mě dostalo ještě víc do kolen, mohla jsem mít úplně zdravé miminko. Občas mám výčitky, jestli jsem nezanedbala něco já nebo doktoři. Doteď mám plno negativních myšlenek, ale snažím se to nějak potlačit a pracovat s tím.

Matějíčka jsme nechali zpopelnit, rozprášili na krásném místě a urničku uložili ve společném hrobečku. Mám se za ním, kam vracet a vzpomínat na něj, na ten párminutový pohled, na tu krásnou, nevinnou tvářičku…

S přítelem se snažíme o další miminko a strašně si přeju, aby to vyšlo co nejdřív.

Váš příspěvek

Odesílám...
Napsat příspěvek
6.1.20 05:47

Jste stateční a Musíte být i dál, doufám, že vám nikdo z okolí nehaze klacky pod nohy… Budou z Vas úžasní rodiče :srdce: snad moře času pomůže otupit tu ranu :,(

  • Nahlásit
  • Zmínit
1322
6.1.20 06:24

Ach jo, je mi to moc líto :,( před rokem a trictvrte jsem zažila to stejne. Nejhorší chvíle v mém životě. Doporučuji tady skupinku,, prázdná náruč,, jsou tam holky co pomůžou, a kde se chápeme navzájem.. Vždy když čtu další takový příběh, pichne mě u srdce. Je to nesmírná bolest, kterou bohužel teď musíš procházet. Věř že jednou bude opravdu lépe, a budeš moct zase nadechnout, ale teď to máte hodně čerstvé. Posílám objetí a hodně sil do následujících dnů a týdnu :hug:

  • Nahlásit
  • Zmínit
6.1.20 11:22

Hrozná rána, která se nikdy nezahoji. Je to příšerné, proč se tohle musí dít… Hodně sil a ať si k vám další dušička najde zase cestu :srdce:

  • Nahlásit
  • Zmínit
2706
6.1.20 11:36

Uplne me mrazi z toho jak se tohle deje casto. Kazdou chvili je tu nejaky takovy denicek, myslela jsem, ze to je vyjimecne, ale ono se to deje.. hodne sil :srdce:

  • Nahlásit
  • Zmínit
838
6.1.20 19:09

Je mi to hrozně líto. Tohle je noční můra snad každé nastávající maminky, i já se den co den bála. Přeji ti hodně štěstí do dalšího těhotenství. Věřím, že na konci tě bude čekat zdravé krásné miminko, které aspoň částečně zacelí tu ránu.

  • Nahlásit
  • Zmínit
1145
6.1.20 22:46

Ahoj, je mi moc lito, co te potkalo a preju, aby cas utikal rychle… To prvni NE si nevycitej. Je to prirozene. Ja taky svou holcicku nechtela prvni videt, ale nechala si od porodni asistentky poradit, ze si ji mam pochovat… a jsem za to dodnes rada… :srdce: nikdy nezapomenu…
Jestli chces, prihlas se do skupinky Prazdna naruc. Jsme tam maminky se stejnym osudem a jsme tam jedna druhe oporou v teto tezke dobe. Vzdycky najdes nekoho, kdo ti pomuze, poradi, vyslechne, virtualne obejme… :hug:

  • Nahlásit
  • Zmínit
1145
6.1.20 22:54

A jeste… NIC JSI NEZANEDBALA! Bohuzel, se to deje a na priciny se ve vetsine pripadu neprijde. Neudelala jsi nic spatne a ani jsi tomu nemohla predejit, poznat to… Nekdo to popisuje jako syndrom nahleho umrti jeste v brisku maminky…

Preji ti, aby jsi za rok uz psala jiny denicek s jinym, tim nejlepsim, koncem… :hug:

  • Nahlásit
  • Zmínit
7.1.20 00:23

:hug: Deníčky nekomentuji, ale u Vas mi to nedá.. Chci jen říct, držte se.. :hug: Teď je to to nejhorší období života, co matku může potkat.. A ta bolest nikdy úplně nezmizí. U mě jsou to již víc jak 4 roky, co Matyašek odešel, mám 3 letou princeznu (povedla se hned po šestinedělí a rodila jsem rok a týden od prvního porodu a opravdu to strašně moc pomohlo), ale i tak, po čtyřech letech mi stále upadne slza, ať už je to den jeho narození, úmrtí nebo jeho svátek. Ale s tou bolestí se člověk naučí žít.. S odstupem času mi to přijde jen jako nějaký smutný film, který jsem viděla a který ve mě zanechal nesmazatelnou stopu a i když tam ta bolest je, už není tak ostrá, už je to prostě jizva, která se občas ozve tupou bolestí.. Co Vám ještě povím je to, abyste oba s partnerem křičeli, brečeli, něco rozbili, cokoli, co Vám pomůže, jakákoli reakce je totiž normální, co není normální je, když zemře malé nevinné miminko, které nic špatného neudělalo. Takže cokoli Vám pomůže je správnou reakcí.. :hug: :hug: Držte se :hug:

  • Nahlásit
  • Zmínit
3553
7.1.20 23:21

Je mi to hrozně líto. Upřímnou soustrast

  • Nahlásit
  • Zmínit
TKR
1282
8.1.20 04:52

Moc me mrzi co vas potkalo, kazdy dalsi denicek mi trha srdce, nemelo by se to stavat. My prisli o dcerku ve 37.tt pred rokem a ctvrt. Myslela jsem ze zivot skoncil. Rodina, kamaradi a maminky z Prazdne naruce mi pomohli ten rok prezit. Ted mame tydenniho synka. Tim Ti chci dodat nadeji. Na synka nikdy nezapomenes. Bude s Tebou v kazdy okamzik. Ted si doprej cas truchlit. At se to zda jako fraze, jedine cas pomuze. Pokud chces, pridej se do skupinky prazdna naruc. Vsechny jsme tam maminky andilku. Moc si pomahame, poradime prakticky a hlavne vsechny chapeme :hug:

  • Nahlásit
  • Zmínit
11.1.20 08:15
:,( :,( :,(
  • Nahlásit
  • Zmínit
8514
13.1.20 19:35

Prosím do roka napiš další denicek, jak sis porodila miminko. Držím pěsti, ať priste dopadne vše dobře
Je mi to moc líto.

  • Nahlásit
  • Zmínit