Vnouček ke mě ze školy chodí na obědy. V jídelně mu vůbec nechutná

Na druhou stranu musím přiznat, že mě trochu zlomil. První den přišel a povídá: „Babi, uděláš mi něco normálního?“ Tak jsem mu udělala kuřecí řízek s bramborem. Druhý den chtěl špagety. Třetí den palačinky. Čtvrtý den už jsem mu oznámila, že jestli bude pokračovat, tak si budu muset založit jídelnu a začít vybírat stravenky.

On se jen smál a řekl, že moje jídlo je prostě lepší. Což samozřejmě babičce udělá dobře. Nebudu lhát. Když jsem se ho ptala, proč mu vlastně školní obědy nechutnají, začal vyjmenovávat všechno možné. Jednou prý byly těstoviny rozvařené, podruhé maso „divné“, potřetí byla omáčka, která podle něj chutnala jako voda.

Načež jsem mu vysvětlila, že když jsem byla mladá, také jsme ve školní jídelně nejedli každý den svíčkovou od babičky. A taky jsme přežili. Na to mi odpověděl, že právě proto bych to měla chápat. Takže argumentačně mě dostal.

Zároveň ale vím, že syn se o jeho stravování zajímá. A jsem si skoro jistá, že kdyby věděl, že jeho syn už několik týdnů obědvá u babičky, první otázka by nebyla, co měl k obědu, ale proč jsem mu to neřekla. A měl by pravdu.

Takže teď stojím před trochu nepříjemnou situací. Buď synovi řeknu, že vnuk školní obědy odmítá a chodí ke mně, nebo budu dál dělat, že je všechno v pořádku. A to druhé se mi příčí.

Vnuk mě samozřejmě přemlouvá, ať nic neříkám. Prý mu rodiče obědy platí, takže je to přece jejich problém. Navíc mě ujišťuje, že on sám si to všechno hlídá a že ve škole už vědí, že na obědy nechodí. Jenže když se ho zeptám, jestli to vědí jeho rodiče, najednou má velmi zajímavou potřebu změnit téma.

Tak jsem se rozhodla, že synovi řeknu pravdu. Nejspíš bych mu ji řekla tak jako tak, ale teď už alespoň vím, že ho nechci stavět před hotovou věc. Nechci být babička, která vnukovi kryje tajnosti před rodiči. Na to jsem už dost stará a mám dost rozumu. I když přiznávám, že mě trochu mrzí, že se z toho může stát konec mých obědů s vnoučkem.

Protože když už nic jiného, musím říct, že za těch pár týdnů jsem si na něj zvykla. A člověk si ve svém věku musí hlídat každé kilo, ale proti vlastnímu vnoučeti se těžko bojuje. Včera mi navíc oznámil, že by si dnes dal svíčkovou. Takže možná nejdřív uvařím a teprve potom zavolám synovi. Člověk přece nemusí být hrdina úplně ve všem.