Vnučka vede luxusní život, ale i tak mi sahá do úspor v hrnečku. A ještě se diví

Minule přišla na návštěvu moje vnučka Klára.

Dvacet osm let, krásná, chytrá, úspěšná. Pracuje někde v marketingu nebo co, upřímně řečeno tomu úplně nerozumím. Jen vím, že její výplata je taková, že bych za ni já vyžila skoro půl roku.

„Babi, máš něco k jídlu?“ houkla hned ode dveří.

Samozřejmě že mám. Babičky vždycky mají. Vytáhla jsem koláč, uvařila čaj a ona se rozvalila u stolu, telefon v ruce, prsty jí jen létaly po displeji.

Chvíli jsme si povídaly. Teda spíš já se ptala a ona mezi zprávami odpovídala.

„Máme teď hrozně práce,“ povzdychla si. „Fakt makám dvanáct hodin denně.“

Přikývla jsem. Jenže pak jsem šla k lince pro talíř… a koutkem oka jsem viděla, jak Klára sáhla do toho hrnečku.

Nejdřív jsem si říkala, že si třeba bere jen drobné na parkování. Jenže ona si ty mince začala úplně v klidu přesypávat do kabelky.

Ta kabelka mimochodem vypadala, jako by stála víc než moje lednička.

„Kláro,“ řekla jsem opatrně, „co to děláš?“

Otočila se na mě, úplně klidně.

„Ale babi, jen si beru drobné. Potřebuju na parkovací automat.“

Podívala jsem se do hrnku. Bylo tam sotva pár korun.

„Tam bylo asi dvě stě,“ řekla jsem.

Klára protočila oči.

„Babi prosím tě. Vždyť jsou to jen drobné.“

Jen drobné. Já mám důchod takový, že každou korunu opravdu počítám. Když jdu do obchodu, přemýšlím, jestli vezmu máslo nebo radši margarín. Jestli si koupím jablka, nebo počkám, až budou ve slevě.

A moje vnučka, která vydělá za měsíc tolik, co já za půl roku, mi úplně samozřejmě vysype hrnek s drobnými do kabelky.

Nechtěla jsem dělat scénu. Ale… „Víš, že z důchodu moc nevyjdu,“ řekla jsem.

Klára se napila čaje a pokrčila rameny.

„Ale babi, vždyť bydlíš ve svém. Ty vlastně nic nepotřebuješ.“

Nic nepotřebuju. Takže podle ní je asi moje životní potřeba jen sedět doma a čekat na další návštěvu. Jenže tím to neskončilo.

Před pár týdny jsem si všimla, že se to opakuje. Klára přijede, sedne si, něco sní… a když odchází, hrnek je zase skoro prázdný. Jednou jsem si dokonce schválně zapamatovala, kolik tam je. Tři stovky a pár drobných. Po její návštěvě tam zůstalo asi čtyřicet korun.

To už jsem se opravdu naštvala. Když přišla příště, seděla jsem u stolu a čekala. A opravdu. Po chvíli konverzace její ruka zamířila ke hrnku.

„Kláro, nech ten hrnek,“ řekla jsem. Zarazila se.

„Proč?“

„Protože to jsou moje peníze.“

Podívala se na mě, jako bych jí právě zakázala dýchat.

„Babi, ty jsi nějaká citlivá. Vždyť já ti to někdy vrátím.“

Jenže já věděla, že nevrátí. Ne proto, že by neměla z čeho. Ale protože jí to prostě nepřijde důležité. Možná je to moje chyba. Vždycky jsem ji rozmazlovala. Když byla malá, cpala jsem jí do kapsy dvacky na zmrzlinu. Když byla studentka, posílala jsem jí pár stovek „na přilepšenou“.

Jenže nějak se to otočilo. Teď jsem ta, která počítá mince. A ona je ta, která je bere. Ten den jsem udělala něco, co bych ještě před rokem neudělala.

Vzala jsem hrnek z linky, vysypala peníze do šuplíku a hrnek uklidila do skříňky. Klára si toho všimla.

„Kde máš ten hrnek?“ zeptala se.

Podívala jsem se na ni a řekla úplně klidně:

„Už nikde. Došel.“

Chvíli na mě koukala, pak se zasmála.

Ale mně do smíchu nebylo. Možná jsou to pro ni jen drobné. Možná je to pro ni částka, kterou utratí za jednu kávu ve městě. Jenže pro mě je to rozdíl mezi tím, jestli si koupím chleba dneska, nebo až zítra.

A víte co je na tom úplně nejhorší? Že moje vnučka to pořád nechápe. A ještě si myslí, že jsem lakomá babička.