Vrací se mi vzpomínky na to, že jsem ji zabila

Poslední dobou, asi 23 měsíce, vlastně po prvním potratu od porodu, se mi vrací vzpomínky na první dceru. Na to, že jsem ji zabila. Na to, jak jsem byla hloupá. Na tu bolest, prázdnou náruč a prázdný hrobeček, který má...

Vrací se mi vzpomínky na to, že jsem ji zabila

Nedávno jsem sem přidala deníček, který mnohé z vás hodně nakopl a mně otevřel oči. Od té doby se věnuji dceři každý den, vidím její pokroky a radost v jejích očí, jak je ráda, že se ji věnuji.

Psal se rok 2012, a já byla neskutečně ráda. I když to, jak jsem otěhotněla, není vůbec pěkné. A spousta žen by šla na potrat, na který mají nárok zdarma, ale já to nedokázala. Už když jsem začala mít svoji periodu, mi doktor řekl, že budu mít problém mimi donosit, už jen z toho důvodu jsem ji nemohla nechat zabít.

Byl to únor, bylo krásně, a já si vytáhla kolo. Však co se může stát, už jsem překonala nejrizikovější první trimestr, už jsem v bezpečí… Tu chybu si budu vyčítat do konce svého života. Podklouzlo mi kolo a já přepadla přes řidítka na břicho.

Samozřejmě jsem jela na pohotovost, malá (nevěděla jsem jistě, že to bude děvče) byla v pořádku, srdíčko tlouklo, zamávala nám a nic nenasvědčovalo tomu, že to bylo naposledy, co jsem ji viděla živou..

O týden později jsem ve škole začala krvácet. Omdlela jsem na záchodech, byla jsem převezena do nemocnice a tam se na mě koukali spíš skrz prsty, protože těhotná mladá holka… fakt super kombinace.

Když jsem se zmínila o tom, že krvácím a že mě bolí břicho, tak mě vzali na gynekologii, kde mi doktor oznámil tu nejhorší možnou zprávu: „Vašemu miminku nebije srdíčko, je tam krev a máte utrženou placentu.“ Pro mě v tu dobu skončil svět. Nechtěla jsem být, chtěla jsem jít za svou dcerou…

Porod byl naštěstí přirozený, bez zásahu, bez revize, bohužel dcera byla zničena jako biologický odpad, protože byla moc malá. Měla asi 130 gramů, byla nádherná a kouzelná. Sestřička mi ji vyfotila. Foto sem dávat nebudu, není to pěkný pohled.

Chtěla jsem jí uspořádat pohřeb, bohužel rodiče trvali na tom, že ne. Takže dcera má pomyslný hrobeček na zahradě, kde jí každou neděli zapaluji svíčku.

Byla to moje krásná holčička a já ji zabila. Byla to moje krásná holčička, která by letos měla 9 let a měla by sestřičku. Byla to moje krásná holčička, která si nezasloužila takový konec. Byla to moje krásná holčička a já doufám, že mi v nebi odpustí.

Možná i proto jsem tak posedlá dalším těhotenstvím, které ale teď šlo na vedlejší kolej, protože plánuji narozeninovou oslavu, která bude za měsíc. Možná i proto jsem se minule vypsala ne moc pěkným způsobem a možná proto bych chtěla mít odrozeno co nejdříve, abych nemusela zažívat znovu tu bolest.

Proč se mi ale vrací ta první bolest? Proč to musím zažívat den co den znovu a znovu? Je to nějaké znamení, že už se nám v životě nepodaří další miminko, nebo že dopadne vše tak, jak má? Proč musím znovu trpět, když jsem si v životě už tolik vytrpěla? Proč zrovna já musím mít tolik smůly? To nestačila ta první, díky které jsem měla svoji první dceru? To musím trpět znovu a znovu?

Kdyby nebylo Terezky a mého přítele, vím, že bych šla za nimi do nebe, ale oni dva mě drží nad vodou, díky nim mám vůli žít a díky urovnání si priorit se i více věnuji dceři, za což je nesmírně vděčná <3

Na fotce je můj zatím největší poklad, díky kterému mám vůli žít a být tu pro něj každý den…

Váš příspěvek

Odesílám...
Velikost písma:
16
28.4.21 01:17

Tečko, přečetla jsem si komentáře pod Tvým předchozím deníkem. Je to pěkná smršť… Nevím, co měli ty ženy v úmyslu, ale určitě ne pomoct Ti… Rozumím Tvé potřebě omluvit se a dovysvětlit tímto deníčkem. Jsi fajn člověk, ať si lidi myslí cokoliv… A nemusíš se omlouvat… Už vůbec ne těm, kdo tě napadají…Já každopádně byla ráda za Tvou další otevřenost a jsem ráda, že i když takto neosobně, přece jsem ti mohla být čtením nablízku…
Tečko, trochu se bojím, že ani když přijde to, po čem toužíš, nestaneš se šťastnou… Všechny podmínky k tomu máš už teď, aby jsi byla doopravdově hluboce šťastná. A když to nejde, určitě to není znamení, že jsi divná nebo špatná. Ale je to výrazné znamení, že jsi kdesi v minulosti, možná i na více místech překonala až moc bolavého a že jsi až příliš zraněná. A momentálně zacyklená v tom zranění… Nezdráhej se vyhledat psychologa, pokud Tvé prožitky přetrvávají dále… Každopádně držím moc pěsti, Tečko…

  • Zmínit
  • Nahlásit
13903
28.4.21 08:32

Přečetla jsem oba Tve deníčky a myslim, ze bys mela vyhledat psychologa. A to není nic ve zlém, ale Ty se tolik trápíš a trestáš :hug: Ty jsi sve dítě nezabila. Nehodila jsi ho do popelnice, nenechala jsi ho bez pomoci. Byla to nehoda (a kdoví, jestli za to ten pád opravdu mohl)! Pokud jsi prvni dceru porodila, bude v Tvem srdci už porad, bude Tvou součástí, ale musíš se naucit žít dál a být tu oporou pro druhou holčičku. Zatím mi Tvuj vztah k ní pripada ode zdi je zdi, buď se z ni „neradujes“, jak říkáš, nebo až moc. Najdi pomoc, vyrovnej se s tím, co se Ti stalo a hlavně si odpusť :kytka:

  • Zmínit
  • Nahlásit
20109
28.4.21 10:03

Ty se snažíš vyřešit svůj závažný psychický problém dalším dítětem. Ale to není řešení, to je jen náplast, která nebude držet moc dlouho. Myslíš, že to všechno zázračně vyřeší? Ani omylem. Nevyřešilo to ani první dítě, nevyřeší to ani desátý. V první řadě si najdi psychiatra a dobrýho psychologa a dej se dohromady, pak si teprve pořizuj další dítě. Děti potřebují zdravou mámu, ne psychicky labilní osobu. Nedokázala jsi zpracovat nehodu, která se stala před deseti lety, opravdu necítíš, že je to špatně?

  • Zmínit
  • Nahlásit
169
28.4.21 12:31

Předem se omlouvám, jestli to vyzní necitlivě. Podle obou deníčků máte značné množství neřešených psychických problémů. Pokud pro sebe a své blízké chcete něco udělat, vyhledejte prosím rychle psychologa a nejlépe i psychiatra. V současném stavu sabotujete sama sebe i vztahy se svým partnerem a dítětem. Jste nemocná a potřebujete pomoc, kterou vám ani dcera ani partner poskytnout nemohou. A prosím, nepořizujte si v tomto stavu děcko. Už jen proto, že těhotenství a porod samy o sobě jsou velmi psychicky i fyzicky náročné a vy nezvládáte ani svou současnou situaci. Vaše mysl i tělo řvou, že je na čase si odpočinout.

Příspěvek upraven 28.04.21 v 12:31

  • Zmínit
  • Nahlásit
elibro
28.4.21 12:38

Ta bolest se vrací, protože vlastně nikdy neodešla… Je mi moc líto toho trápení, které zažíváš. A určitě bych to nebagatelizovala, stala se ti fakt zlá věc. Dvě zlé věci, když tak čtu, že na počátku toho těhotenství taky stálo něco nepěkného…

Ale v mých očích nejsi viník a už vůbec ne vrah. Měla jsi hroznou smůlu, stala se tragédie a okolnosti byly od počátku do konce také traumatizující. Jsi zraněná a prožila jsi těžké věci, přišla jsi o dítě… Souhlasím s dalšími hlasy tady, že tohle další dítě nezalepí. I když tu touhu po něm úplně chápu. Ale myslím si, že tyhle rány budeš muset zacelit v sobě sama - nebo tedy ideálně s psychologem. Což není o tom, že jsi blázen nebo něco děláš blbě nebo co… Prostě někdy se nám v životě stane něco tak těžkého, že je dobré si s tím břemenem nechat pomoci, protože sami to utáhnout nemůžeme… A není ostuda říct si o pomoc.

  • Nahlásit
7350
28.4.21 12:46

Ahoj,
samozřejmě hloubku Tvé bolesti pochopí jen někdo s podobným prožitkem. A ještě to bude jiná bolest, protože vždy je nejbližší ta vlastní. Nebudu tedy psát o tom.
Co Ti ale napsat chci - dokázala jsi z té situace vyjít s tím, že máš kolem sebe lidi, o které se můžeš opřít a odnesla jsi si z toho tu zkušenost, že se dítěti velmi věnuješ a rozvíjíš jej. A to je důležité.
Tak ať máš hodně důvodů se smát.

  • Zmínit
  • Nahlásit
Anonymní
28.4.21 13:36

@Premek_Orac
To je velmi hezký a pozitivní komentář. Až na to, že neodráží realitu. Tahle paní má (podle toho, co sama píše) dost velký problém. Problém, který ji pozmrďuje vztah se sebou i s těmi nejbližšími. Problém, který by bylo potřeba řešit. „Velmi věnuješ“ opravdu nedokážu posoudit - paní psala, že více než předtím, v době, kdy ji zcela ovládala posedlost po druhém dítěti, ale jak moc to je ve skutečnosti opravdu nevím…
A to říkám jako někdo, kdo si podobným prošel. Nechat si pomoci je strašně težké, ale v některých případech nezbytné.

  • Nahlásit
14185
28.4.21 15:21

Tečko, nechci, aby to vyznělo ošklivě, ale nemyslím si, že jsi ve stavu, kdy jsi připravená mít další dítě. Nejdříve se musíš dát do pořádku ty sama a obávám se, že to bez pomoci psychologa nebo psychiatra nezvládneš. Působíš na mě hodně nevyrovnaně a nešťastně, stalo se ti něco hodně ošklivého, ale potřebuješ se s tím smířit, vyrovnat a být tu pro tvoji rodinu, která je s tebou tady a teď a moc tě potřebuje. Hlavně pro tvoji dceru :kytka:.

  • Zmínit
  • Nahlásit
20932
28.4.21 15:47

Fakt si najdi psychiatra, tohle už je za hranou

  • Zmínit
  • Nahlásit
9322
28.4.21 21:56

Holka, ty fakt nejsi moc v pohodě a v takovém stavu si myslím, že ani tvoje tělo se nehrne do těhotnění… co zkusit nějakou regresní terapii nebo tak něco, aby ses jakoby vrátila do toho okamžiku a pochopila, že vycitkama minulost nezmenis a že to tak třeba mělo být - já tomu, že se vše děje z nějakého důvodu, jen to v tu chvíli nedokážeme vidět, celkem věřím a jestli tě to uklidní, tak mám podobnou zkušenost - když byly staršímu necelé 3, otěhotněla jsem (plánovaně a chtěně, tys to měla zřejmě horší) a ještě předtím, než jsem šla vůbec na první utz, jela jsem někam na manželovo koloběžce - občas si ji půjčuju. No a když mě pustilo na přechodu auto, chtěla jsem ze zvyku mávnout, jenže jak jsem pustila jednou rukou řidítka, už jsem byla na zemi. Spadla jsem na bok teda, ale ten den jsem začala lehce špinit, doktor že to nic není (vzal mě opravdu brzy, kvůli mému vyššímu tlaku a předchozímu řešení ovulace, nepravidelnéhi cyklu a hormonal. profilu), že to může být nidace nebo nějaká žilka. Jenže u prvního jsem nic takového neměla. No a za 2 dny se špinění změnilo na krvaceni a bolesti v podbřišku jako při MS… volám Dr., tak ať prý do hodiny přijedu. Popadla jsem staršího syna a sedli jsme na bus, od kterého i na něj to je pár kroků. Pořád ještě žádný problém, už bylo vidět i srdíčko…a za další týden na kontrole už nebylo vidět nic…ale šlo teda o spont. potrat v 7.-8. tydnu…prý to mohlo být i tím tlakem, že ty slabší prášky vhodné v těhotenství ho prostě na uzdě neudržely. Prý by ani ležet s nohama nahoře nejspíš nepomohlo… Ale taky jsem si tu projížďku se zbytečným pádem vyčítala, a to fakt dlouho, stejně jako běžný úklid i kvůli už dlouho pozvané návštěvě (a to jsem fakt nelezla po čtyřech, mám šikovný teleskop mop Měla jsem je poslat s detma rovnou ven atd atd. Znám tohle moc dobře a taky občas myslím na to, jaké by bylo to dítě, co se mělo narodit o cca 3/4 roku dřív…jestli by to byl kluk nebo holka…ale já už ź to druhé mám, tobě ho taky preju, i když tu ránu 100% nezacelí… :hug: :andel:

Příspěvek upraven 28.04.21 v 22:21

  • Zmínit
  • Nahlásit
1273
28.4.21 23:24

Ja si absolutne neumim predstavit co jsi musela prozivat. A zrejme ani vetsina tech co ti psali do minuleho denicku s nulovou empatii.
Ja ti nechci vytykat ze se neradujes z dcery. Proste jsi zazila takovy extremni stres ze jsi se z toho jeste nedostala. Ale byt tebou urcite to resim. Tohle je opravdu psychicky problem. A ver mi ze ani 5 deti by to nespravilo.
Kdysi mi jedna pani rekla: miminko ceka na tu spravnou chvili
Dej se dokupy zacni svou hlavu resit protoze ti muzu rict jedno, i poceti ditete zacina v hlave. Ty ho sice chces ale ze strachu ne z pocitu materstvi. Chces dite protoze mas potrebu si to rychle odklepat a mit klid. Bohuzel to je jaksi zacarovanr kolo protoze zaroven s tvou extremni touhou se poceti blokuje. Ja vim o cem mluvim. Kdyz jsem chtela dite a pul roku neslo nechapala jsem proc az ve chvili kdy se urovnal jeden problem ktery ve me pretrvaval, se to podarilo.
Verim ze svou dceru nadevse milujes ale zaroven jsi sama se sebou neco nevyresila a dokud to nevyresis tak dost mozna to dalsi mimco ani nebude.
Vsichni ti tu rikaji to same bez se lecit, zkus to najdi samu sebe najdi duvod proc misto pritomnosti, krasne pritomnosti ktera by te mela naplnovat proc misto toho trcis nekde v roce 2012.
Musis se presvedcit ze sve dite jsi nezabila. Byla to nehoda. Spousta zen sportuje v tehotenstvi nebo dela jine veci pri kterych hrozi i vetsi riziko nez u jizdy na kole.
Stalo se a dalsi dite ti nepomuze na to zapomenout pokud si sama neuvedomis ze je cas se posunout.
Opravdu necekej, protoze jsi zrejme hodne vycitava a drsna vuci sobe a mohlo by se pak lehce stat ze si jednou budes vycitat ze jsi kvuli sve psychice odstrcila dceru na druhou kolej. Ona te potrebuje ted ne za rok za dva az treba otehotnis.

  • Zmínit
  • Nahlásit
5329
29.4.21 06:58

Tak tenhle deníček bych rozhodně nepovažovala za vysvětlení, ale spíš za eskalaci tvých problémů. Přečetla jsem všechny tvé deníčky. Když jsi otěhotněla v roce 2012 a teď je ti 25, navíc nejspíš ze znásilnění, tak je to prostě něco, co nepřejdeš a určitě nespasíš dalším a dalším těhotenstvím. Taky je otázka, kdo byl ten první „otec“, to taky může problém prohloubit, okolnosti toho všeho, tvé rodinné zázemí..
Soustředit se na dceru, aby měla mámu v pohodě, to bys měla. Ne uštvat chlapa sexem. Musíš s tím, jak na tom jsi psychicky, něco dělat, kvůli sobě především, a pak kvůli tvé dcerce a i manželovi. Určitě to nezaplácneš dalším dítětem. První těhotenství určitě neskončilo nezdarem tak, že jsi to dítě zabila. Nejsi duhová maminka, to promiň. 13.tt, to není běžné nad tím takto tesknit. :nevim: Já mám potraty 3 v prvním trimestru a prostě je to statistika, takových nás jsou i tady na emiminu stovky! Ten tvůj život potřebuje vygruntovat, pak si pořiď další miminko. Určitě se to ještě povede, ale teď opravdu není ten správný čas. :srdce: Držím ti palce, ať se z tohoto ošklivého místa v životě konečně posuneš. Potřebuješ s tím určitě pomoct. :kytka:

  • Zmínit
  • Nahlásit
276
29.4.21 11:47

Nikoho jsi nezabila a dalším dítětem to opravdu nezahojíš. Pak si totiž budeš říkat, že měly být tři.
Jsi celkově vyčerpaná, dává ti to najevo psychika i tělo. Všechno je to volání po vyléčení obého. Tvoje dcera je ještě mimino, vážně. A věk mezi prvním a třetím rokem dítěte je fenomenální, neopakovatelný, nádherný. Můžeš spolu s ní znovu od začátku objevit krásy světa. Pro ni je totiž všechno nové, buď s ní, sdílej s ní a raduj se spolu s ní.
Přeji vše dobré.

  • Zmínit
  • Nahlásit
7519
29.4.21 23:34

Potrat ve 13tt není žádné zabití, to se stává tisícům žen. Tady jsou holky, co zažily porod mrtvého miminka v terminu porodu, to je tragédie.
Ty jsi zažila to, co každá třetí žena, jenomže jsi to nezpracovala a jen to nabaluješ k dalším svým problémům. Opravdu není běžné devět let smutnit a připomínat si samovolný potrat v počátku těhotenství a pořád se v tom utápět.

Prosím, najdi si psychoterapeuta, dej si čas se dát do pořádku, nehoň se za těhotenstvím, máš spoustu času se dát do pořádku a být dobrou mámou svým dětem.

  • Zmínit
  • Nahlásit
922
30.4.21 07:16

@mado naprosto souhlasím..

  • Zmínit
  • Nahlásit
402
30.4.21 09:54

@mado A já s tím nemohu souhlasit. Jakýkoliv potrat, jakkoliv starého dítěte je strašný zážitek… Nezáleží na týdnu těhotenství, je to vždy tragédie… To nejhorší, co můžeš říct ženě, která potratila, třeba i v dřívějším týdnu, než ve třináctém, je, že to není žádná tragédie… Ale souhlasím s tím, že smutnit tolik let je vysilující a je třeba najít pomoc…

  • Zmínit
  • Nahlásit
42418
30.4.21 22:04

Je mi líto čím sis prošla, ale zavri dveře za minulostí. Potratila jsem 5×, tak vím jak je to těžké, ale máš dítě a to je dar, který bohužel nepozná každý…

  • Zmínit
  • Nahlásit
919
1.5.21 17:38

Tečko, je mi moc líto, čím si procházíš.
Přečetla jsem si předchozí deníček, a nakonec i ten první. Nemám z toho pocit, že bys svoji dcerku nemilovala, neměla z ní radost a nepečovala o ni. Zdá se mi z toho, co o sobě píšeš, že se jenom v některých chvílích tvého života najednou vyvalují s obrovskou silou a intenzitou (a že to chvilkama vyhřezává úplně jako sopka) velmi silné pocity bolesti, viny, prázdnoty, strachu a v takových momentech to dobré překryjí. Je to podobné, jako když se na krásný zasklený obraz vylije spousta černého inkoustu. Pořád tam ten obraz je, není ani poškozený ani zničený, ale vůbec není v takové situaci dostupný ani viditelný, dokonce jako by vůbec neexistoval, dokud se ten inkoust nějak nedostane pryč.
S tou intenzitou a četností, kterou to má, to musí být hrozně vyčerpávající. Vlastně máš můj obdiv, že to vůbec dáváš tak, jak to dáváš, klobouk dolů. Považuju tě za velmi statečnou a srdnatou ženskou a vážím si toho. Už jen z toho, jak statečně ses tak mladičká, sama skoro děcko, postavila za svoji první dcerku na začátku vaší krátké společné cesty, mi padá brada.
Jeden potrat ve 13tt, to může znít na první pohled banálně. Ale obě víme, že to tak ani náhodou není. Že banální není dokonce ani „obyčejný“ samovolný potrat v prvním trimestru, přestože je „normální“ a v jistém smyslu přirozený, protože statisticky je (v zemích s dobrým a dostupným zdravotnictvím, kde je možné s jistotou potvrdit časné těhotenství) víc matek s touto zkušeností alespoň jednou za život, než bez ní, tak přes to všechno je to vždy zkušenost silná, která ženu zasáhne. Jako člověk, který pracuje i s truchlícími a pozůstalými (jsem profesí daseinsanalytický terapeut a také poradce pro pozůstalé), vím, že nemalá část žen už po samovolném potratu v prvním trimestru potřebuje i odbornou pomoc, obzvlášť pokud:

  • ve správném čase nenaleznou tu správnou přirozenou pomoc u svých blízkých či známých (třeba proto, že jejich blízcí nejsou nastavení na sdílení takových věcí, nebo je to pro ně tabu, nebo cokoliv…)
  • když jsou v období smutku vystaveny nejen smutku, ale i jiným velkým životním nárokům a nemají čas a prostor a vlastně ani sílu si ztrátu odsmutnit, protože to vše musí v tu chvíli vynakládat na něco jiného a potom se jim to odložené truchlení vrací do života později, nečekaně a naléhavě
  • přidruží se jim k tomu ještě další ztráty (pak se to nabalí jako sněhová koule v mokrém sněhu a unést to je nad síly jednoho člověka)

Ve tvém životním příběhu vnímám jako velmi náročné také tyto momenty:

  • Samotné okolnosti početí tvého prvního dítěte.
  • Opravdu extrémně silný vztah, který jsi se svým počatým dítětem měla už od začátku vzhledem k intenzivnímu a náročnému rozhodování o jeho bytí a nebytí, kterému jsi byla vystavena kvůli okolnostem jeho početí (když matka a počaté dítě spolu projdou něčím takto extrémním, tak to zintenzivní jejich vztah rychleji, než když je vše v klidu a může to probíhat pomalinku a postupně).
  • To, že k tomu došlo až po 12tt. V prvním trimestru často člověk prožívá nejistotu, strach a ambivalenci pocitů a po překročení „magického“ 12tt si oddechne s pocitem: „Teď už to spolu dáme, teď už to bude v pořádku!“
  • Tvoje podezření, že tvůj pád mohl zhoršit ve tvém těle nějaký již probíhající ohrožující proces pro tvé dítě, který nakonec vedl k odloučení placenty a úmrtí, nebo že ho dokonce mohl přímo vyvolat. Takové podezření vyvolává velmi silné pocity viny a je velmi těžké, možná přímo nemožné, aby tou vinou člověk prošel sám bez odborné pomoci. Při každé ztrátě prožívá člověk pocity viny, že tomu nezabránil. Například u vdovy po autonehodě: „Kdybych to ráno vstala a dala mu pusu, zdržela bych ho o tři minuty a dnes by tu byl s námi!“ Už takováto obvyklá vina, která patří ke každému truchlení, je velkou zátěží, vrací se a pozůstalému člověku dá hodně práce jí projít a neuváznout v ní. Ale vina, která pramení z takového podezření jako máš ty, je ještě jiný level. Trochu se podobá například vině pozůstalých po sebevraždě blízkého. Podobně jako ty si kladou otázky, na které nedostávají odpovědi. „Kdybych si všiml…? Kdybych neřekl…? Kdybych řekl…? Zůstal by naživu? Nezabil jsem ho tím, co jsem udělal/neudělal? Odpustí mi to v nebi?“
  • Přirozená bezmoc v nemocnici, kdy jsi nemohla udělat nic pro to, aby se tvoje dítě mohlo narodit živé (to už nemohl nikdo), ke které se ale přidávala ještě bezmoc z přístupu personálu: „…koukali na mě skrz prsty, protože těhotná mladá holka…“
  • Nemožnost rozloučit se miminkem důstojně v souladu s tvým cítěním (systémová i z nepochopení blízkými) „…dcera byla zničena jako biologický odpad, protože byla moc malá…“ „…chtěla jsem jí uspořádat pohřeb, bohužel rodiče trvali na tom, že ne..“
  • Obrovský strach jestli dcera nezůstane jedináčkem, který se prohlubuje počtem samovolných potratů, kdy každý jeden z nich je ztrátou miminka: „…mám celkem šest hvězdiček na nebi, šest strážných andílků, kteří hlídají moji dceru a svoji sestřičku…“
  • A možná, při velkých záplavách pocitů viny, se možná někdy může ten strach prohlubovat i pocitem, že by mohlo jít o trest. Pocit trestu se také někdy může objevovat o tohoto typu ztráty. Ale o tom jsi už nic nepsala. To je jen můj odhad a nemusí to tak ve tvém případě být.

Každopádně, proč to celé píšu? Protože si myslím, že tvoje reakce jsou přiměřené reakce na naprosto šílené okolnosti. Že je to příběh velké lidskosti, síly a křehkosti (to se vzájemně vůbec nevylučuje), odhodlání, lásky, touhy, radosti, bolesti, tíhy, statečnosti, zoufalství a naděje. A že potřebuješ pomoc, abys tím vším mohla projít, proplavat tím inkoustem tak, aby obraz nejen byl vidět, ale zase zářil, přestože i ten černej inkoust už bude napořád patřit k tvýmu životu, protože je jeho důležitou součástí. To se totiž taky vzájemně nevylučuje. Nevím odkud jsi, ale doporučovala bych ti vyhledat nějakého psychoterapeuta ve tvém okolí, který také hodně pracuje s truchlením, ale současně není specializován pouze na truchlení, ale i na jiná traumata, nebo poradce pro pozůstalé, který má také psychoterapeutický výcvik a má zkušenosti i vzdělání pro práci s komplikovaným truchlením i s traumatem. Nebo je možné sehnat i online formu pomoci, případně kombinaci docházení tváří s tvář a online při dojíždění. Existuje individuální a skupinová forma pomoci, případně jejich kombinace. Nevím, jaká je tvoje finanční situace, ale kdyby byla špatná, jde určitě sehnat odborníka na pojišťovnu. Nebo fungují poradny zdarma u některých hospiců nebo přes různé granty v některých mateřských případně kulturních a rodinných centrech. Případně na terapie.cz v rámci projektu hlavu nad vodou lze také najít pomoc hrazenou dárci. Teď kvůli anticovid omezením většina poraden funguje online, což možná hlavně na počátku ztěžuje navázání terapeutického vztahu, ale zase to zvyšuje dostupnost služeb bez ohledu na to, kde člověk žije a zda je mobilní. Přeji ti hodně štěstí a hlavně jednou návrat k čisté radosti.

  • Zmínit
  • Nahlásit
1205
6.5.21 13:00

Troufnu si tvrdit, že utrzenou placentu by poznali na utz, kor když jsi řekla, že jsi měla nehodu. Takže se to stalo prostě samo od sebe. Chápu, jak ti je. Náš malý mohl mít sourozence před pár měsíci, kdybych si správně přečetla pribalovy leták. Nebo taky ne, to neví nikdo.

  • Zmínit
  • Nahlásit
12
8.5.21 09:10

Váš příběh mě zasáhl. Musela jste se cítit hrozně.

  • Zmínit
  • Nahlásit