Vrátila jsem se do práce, doma ale dál sloužím na plný úvazek

Když jsem se po čtyřech letech vracela do práce, měla jsem trochu strach, ale zároveň jsem se těšila. Chyběli mi kolegové, vlastní výplata i ten zvláštní pocit, že ráno odejdu z domu a několik hodin po mně nikdo nechce pití, svačinu nebo utřít zadek.

Máme šestiletého syna a tříletou dceru. Syn nastoupil do první třídy, dcera začala chodit do školky a já přijala práci na šest hodin denně. S manželem jsme se předem dohodli, že si domácnost rozdělíme. Oba jsme přece věděli, že už nebudu celé dny doma.

„Neboj, zvládneme to,“ ujišťoval mě. „Když bude potřeba, pomůžu.“

Tehdy mi ta věta nepřišla nijak zvláštní. Dnes se při slově „pomůžu“ musím ovládat, abych nevybuchla. Pomáhá se přece někomu s jeho povinnostmi. Jenže domácnost ani děti nejsou moje soukromé zaměstnání, u kterého mi manžel občas laskavě vypomůže.

Moje ráno začíná před šestou. Připravím snídani, svačinu synovi do školy a oblečení dceři, protože pokud si má vybrat sama, dokáže nad skříní stát dvacet minut. Kontroluji aktovku, češu dceru, hledám ztracenou ponožku a připomínám čištění zubů.

Manžel mezitím vstane, osprchuje se, oblékne a odejde.

Občas vynese odpadky.

Já odvezu dceru do školky, syna do školy a jedu do práce. Končím ve dvě, ale od té chvíle začíná moje druhá směna. Vyzvednu děti, nakoupím, doma dám prát pračku, pomůžu synovi s úkolem, poslouchám, co se stalo ve školce, a začnu vařit.

Manžel přichází kolem půl šesté.

„Tak co je dnes k večeři?“ zeptá se často hned ve dveřích.

Možná to nemyslí špatně. Jenže v tu chvíli už mám za sebou dvanáct hodin, během kterých jsem se prakticky nezastavila. Když mu odpovím podrážděně, bývá překvapený.

„Stačilo říct, že mám něco koupit.“

Ano, stačilo říct. Musela bych si ale nejprve všimnout, že doma není nic k večeři. Vymyslet, co bude jíst dospělý člověk a co naše vybíravá dcera. Zkontrolovat, co máme ve spíži, a pak mu přesně napsat, co má přinést. Nakonec bych ještě telefonicky vysvětlovala, ve které uličce najde kuskus.

Nejvíc mě neunavují samotné úkoly. Vyčerpává mě, že musím myslet úplně na všechno. Vím, kdy má syn tělocvik, kdy dcera potřebuje do školky holínky, kdy se objednat k zubaři a komu už jsou malé boty. Hlídám zásobu pracího prášku, toaletního papíru i léků na horečku. Když se blíží narozeniny někoho z rodiny, vybírám dárek já – včetně dárků pro manželovy rodiče.

Jednou jsem se pokusila přestat některé věci dělat. Nechala jsem plný koš s prádlem stát v koupelně a čekala, zda si ho manžel všimne. Po třech dnech se mě zeptal, jestli už nemá žádná čistá trička.

„Prádlo je v koši,“ řekla jsem.

„Tak proč jsi ho nevyprala?“

V tu chvíli jsme se poprvé opravdu pohádali.

Vyčetla jsem mu, že chodím do práce stejně jako on, ale doma se pořád počítá s tím, že všechno zařídím. On se bránil, že přece také něco dělá. Seká zahradu, stará se o auto a o víkendu občas uvaří.

„A kdybys mi řekla, co potřebuješ, tak ti pomůžu,“ zopakoval.

„Já nepotřebuju pomocníka,“ odpověděla jsem. „Potřebuju partnera, který sám vidí, že máme dvě děti a domácnost.“

Manžel se urazil. Připomněl mi, že vydělává víc a pracuje osm hodin, zatímco já jen šest. To mě zabolelo. Jako by dvě hodiny, které strávím vyzvedáváním dětí, nákupem a přípravou večeře, byly volným časem.

Několik dní jsme spolu mluvili jen o nejnutnějších věcech. Potom přišel syn ze školy s informací, že druhý den potřebuje krabici od bot, barevné papíry a fotografie rodiny. Manžel se automaticky podíval na mě.

Tentokrát jsem nic nezařídila.

Řekla jsem mu, že mám večer pracovní úkol a že pomůcky musí obstarat on. Nejdřív se tvářil otráveně, ale odjel. Vrátil se se dvěma různými krabicemi, špatnou velikostí fotografií a bez lepidla. Syn mu pak oznámil, že lepidlo potřebuje také.

Manžel znovu sedl do auta.

Nebyla to katastrofa. Všechno zvládl. Jen poprvé na vlastní kůži pocítil, že podobné „maličkosti“ se neudělají samy.

Sedli jsme si a rozdělili si konkrétní povinnosti. Ne tak, že mi bude pomáhat, když ho požádám. Dvakrát týdně vyzvedává děti, řeší synovy školní potřeby, večerní úklid kuchyně a část nákupů. Já se snažím nekontrolovat, jestli všechno dělá stejně jako já.

Zatím to není dokonalé. Občas zapomene a občas zase já automaticky převezmu něco, co už není moje starost. Nechci z našeho manželství dělat tabulku s přesně rozdělenými minutami práce. Chci jen, aby můj čas měl stejnou hodnotu jako jeho.

Do zaměstnání jsem se nevrátila proto, abych si ke všem dosavadním povinnostem přidala ještě jednu. A být matkou neznamená, že jsem se automaticky stala provozní ředitelkou celé rodiny.