Všechno máme napůl. Jenže já už nechci být ve vztahu, kde se všechno počítá

Dlouho jsem si myslela, že jsme s manželem vzorem moderního partnerství. Oba pracujeme, oba vyděláváme, oba se staráme o domácnost a o děti. Když přijde účet v restauraci, zaplatíme každý polovinu. Nájem, dovolená, nákupy, větší výdaje – všechno máme nějak spravedlivě rozdělené.

Všechno máme napůl. Jenže já už nechci být ve vztahu, kde se všechno počítá Všechno máme napůl. Jenže já už nechci být ve vztahu, kde se všechno počítá

Nikdo nikomu nic nedluží. Každý má svůj účet a nemůžeme si vzájemně nic vyčítat. Zní to naprosto dokonale? Ve skutečnosti mi to ale už začíná doslova lézt krkem. Nedávno jsem byla na srazu s kamarádkami z vysoké a když přišla řeč na finance, většina se shodla, že platit má chlap. Společný účet je lepší, ale není to pravidlo. A já jen seděla a raději neříkala, co všechno u nás platím já. A to mám mnohem nižší plat než manžel. Navíc jsem každou chvíli s dětmi na ošetřovačce.

Když teď o tom přemýšlím, říkám si, jestli to není kalkul ze strany Michala. Proč by vlastně nemohl zaplatit večeři on? Samozřejmě nechci být na něm závislá, neumím si představit, že by mě musel živit. Na druhou stranu ale také nechci být ta, která všechno platí napůl. Vlastně se tím ze vztahu vytrácí jakákoli romantika a spontánnost.

Kdybychom se my dva rozvedli, asi bychom velmi snadno rozdělili majetek rovným dílem. Ale přece nejde žít ve vztahu, kde se všechno musí dělit.

Když jsme byli mladí a zamilovaní, vůbec nás nenapadlo řešit, kdo zaplatil kafe. Jeden koupil večeři, druhý lístky do kina. Jeden natankoval, druhý koupil něco na cestu. Někdy zaplatil všechno jeden, jindy druhý. Nikdo nevytahoval kalkulačku.

Když jsem doma s dětmi, nepočítám si, kolik hodin jsem odpracovala já a kolik manžel. Když on zařídí něco, co mělo původně být na mně, také mu neposílám polovinu ceny své práce. Když já několik nocí vstávám k nemocnému dítěti, nepřemýšlím, že mi dluží čtyři hodiny spánku.

Proč tedy u peněz najednou potřebujeme mít všechno přesně?

Možná proto, že jsme se naučili, že férovost je nejvyšší hodnota.

A já si začínám říkat, jestli to není omyl.

Protože někdy nechci polovinu.

Někdy chci, aby můj muž řekl: „Neřeš to, já to zaplatím.“

Stejně jako já někdy nechci, aby po mně chtěl polovinu práce. Chci mu prostě udělat večeři, protože ho mám ráda. Chci mu koupit něco, co mu udělá radost, aniž bych čekala, že mi to oplatí stejně drahým dárkem.

Přečtěte si také

Přidat deníček

Vložení odkazu

Vložení odkazu na obrázek

Zde můžete vožit obrázek/ fotku, který je umístěn na internetu a znáte jeho adresu.

Pro vložení vlastních fotek, které máte ve svém počítači, klikněte na tlačítko “Přidat obrázky” pod příspěvkem.

Velikost písma:
pK62
109
11.9.26 12:20

Možná by vám pomohlo poznat i jiné příběhy. Třeba o tom, jak bývalí partneři někoho (asi za naivně projevenou slepou důvěru) jen krutě oškubali o úspory těsně před tím, než ho odkopli a jak si považujeme nového života s někým, kdo byl ochoten se dělit napůl aspoň zpočátku. Návrat důvěry je v takových případech moc těžký a trvá dlouho, než člověk uvěří, že se na nového (ve všech ohledech lepšího) partnera může plně spolehnout…
Jinak řečeno: taky jsme se v našem druhém vztahu dlouho dělili o běžné nákupy a běžné náklady napůl (byla to naše terapie). Ovšem přesto se stalo, že náš první „společný“ nový vůz zaplatila partnerka, která zpočátku vydělávala 2× více. Později se naše platy srovnaly a druhý vůz už jsme zaplatili napůl. No a dnes jsem živitelem já a (nyní už) manželka nemůže sehnat kloudnou práci vlastně vůbec, a to bohužel jen proto, že jí už bylo šedesát. A tak nyní jsem já rád za granda a rád ji zvu do restaurace i jinam a rád a z celého srdce ji ubezpečuji, že ji pořád moc miluju a vždycky budu. A ta věta: „Neřeš to, já to zaplatím.“ - ta mi opravdu dělá moc dobře! - No, vlastně nám oběma! :srdce:

Víte co? Tak mu to prostě klidně takhle řekněte: že ho budete mít ještě raději, když se taky občas ukáže jako grand a pozve vás někam (na něco dobrého) a nebude za to chtít vzápětí protihodnotu. :mavam:

  • načítám...
  • Zmínit
dudinecka
102
12.9.26 06:13

Pokud vyděláváte o dost méně než manžel, tak ve skutečnosti neplatíte napůl… On do všeho dává méně, než by mohl, a Vy více. Každý by měl přispět podle toho, jaké jsou jeho možnosti. Takže když Vás pozve na večeři, tak Vy pak platíte půlku? To už jako pozvání nevypadá. Až se někdy zeptá, jestli nezajdete do restaurace, tak řekněte, že nemůžete, protože šetříte na půlku pračky, kdyby se náhodou rozbila (nebo půlku kola pro dítě apod.). Jeho reakce pak napoví hodně…

  • načítám...
  • Zmínit
Jaňule08
174
13.9.26 16:48

Když si představím, že jdu s manželem na večeři a mám si zaplatit svou polovinu útraty, na to asi nemám slova. U nás vždy platí jeden, večeři většinou manžel, oběd různě a třeba nákup většinou já, protože manžel vepředu nákup ukládá do košíku a já vzadu vyndavám a pak platím. Ale je to jedno, protože máme účet společný a všechny peníze jsou naše společné. Nechápu dělení na moje, tvoje.

  • načítám...
  • Zmínit
Vložit nový komentář