Všichni si myslí, že jsem silná máma. Neví, že bez léků sotva vstanu z postele
- Psychické problémy
- Anonymní
- 24.10.26
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
Když mě potkáte na ulici, nejspíš by vás nenapadlo, že se léčím s depresí. Vodím děti do školky, nakupuji, vařím, chodím do práce a na zprávy od kamarádek odpovídám smajlíkem. Když se mě někdo zeptá, jak se mám, automaticky řeknu, že dobře. Realita ale tak růžová není.
Jsou rána, kdy bych nejraději zůstala ležet a nemusela vůbec nic. Z postele mě někdy dostane jen vědomí, že mě potřebují děti. A také léky, díky kterým se mi daří alespoň nějak fungovat.
Budík zvoní a já mám pocit, že jsem celou noc nespala. Chvíli ležím a dívám se do stropu. V hlavě mi běží seznam povinností. Připravit snídani, nachystat dětem oblečení, zkontrolovat aktovku, nezapomenout na nákup, vyřídit pracovní e-maily. Ještě jsem ani nevstala a už jsem unavená.
Pak se ozve z dětského pokoje: „Mami, kde mám tričko?“ A já se zvednu, protože musím. Funguju jako robot. Děti nic nepoznají, jsou zvyklé, že vypadám jak chodící mrtvola, než se dám trochu dohromady. Navíc ony za to nemohou. Nechci, aby měly pocit, že jsou přítěží, a už vůbec nechci, aby se o mě bály. Tak se usměju, připravím snídani a snažím se, aby naše ráno vypadalo jako každé jiné.
Někdy se mi to daří. Jindy se musím přemáhat kvůli každé maličkosti. Obléknout se, učesat, odpovědět na obyčejnou otázku. Věci, které jsem dřív dělala automaticky, mi najednou připadají jako úkoly, na které nemám dost sil.
Dlouho jsem si myslela, že deprese znamená hlavně pláč a špatnou náladu. Představovala jsem si člověka, který nedokáže vstát z postele a celé dny jen leží. Nenapadlo mě, že se může týkat i mě.
Vždyť jsem přece fungovala. Chodila jsem do práce, starala se o rodinu a řešila všechno, co bylo potřeba. Jenže postupně mě přestávaly těšit věci, které jsem měla ráda. Neměla jsem chuť nikam chodit, s nikým mluvit a někdy ani odpovídat na telefonáty. Večer jsem byla tak vyčerpaná, že jsem si chtěla jen lehnout a mít od všeho pokoj.
Nakonec jsem vyhledala odbornou pomoc. Přiznat si, že něco nezvládám, pro mě bylo těžší, než jsem čekala. Byla jsem zvyklá všechno řešit sama a ostatním pomáhat. Najednou jsem ale potřebovala pomoc já.
Když mi lékař doporučil léčbu, měla jsem spoustu otázek. Pomůže mi? Změním se? Poznají to na mně ostatní? A co když budu muset léky užívat dlouho?
Dnes vím, že antidepresiva nejsou žádná ostuda. Neznamená to, že jsem slabá nebo že jsem selhala jako máma. Jsou součástí léčby, která mi pomáhá zvládat období, kdy mi vlastní síly nestačí.
Přesto o nich skoro s nikým nemluvím. Bojím se poznámek, nevyžádaných rad a vět typu, že bych měla víc chodit ven, myslet pozitivně nebo se přestat tolik pozorovat. Jako by stačilo změnit přístup a všechno by bylo zase v pořádku.
Přečtěte si také
Ze školky mi ho zase poslali domů s rýmou. V práci už nevím, co říct
- Anonymní
- 11.11.26
- 500
Syna jsem po týdnu doma odvedla do školky a za dvě hodiny si pro něj jela znovu. Chápu, že nemocné dítě do kolektivu nepatří. Jen už nevím, kdy je dost zdravý na návrat a jak mám další nepřítomnost...
“Macinka má pravdu,” rýpl si dneska manžel. Zapomněl, že jsem taky hrála hokej?
- Anonymní
- 11.11.26
- 391
Žijeme v době, kdy se o rovnoprávnosti a svobodě volby mluví na každém rohu, ale jakmile přijdete domů za zavřené dveře, často zjistíte, že pod moderním nátěrem se ukrývají názory staré jako...
„Mami, na řízení už jsi moc stará,“ slýchám od dětí. Chtějí mi vzít klíče
- Anonymní
- 11.11.26
- 731
„Mami, myslím, že bys už neměla řídit. V tvém věku je to nebezpečné.“ Tohle mi oznámil můj vlastní syn u nedělního oběda, jako by mi právě sděloval, že mám vysoký tlak. Je mi 67 let, řidičský...
Chtěla jsem pomoct dceři po rozvodu. Dnes bych nejraději vyhodila ji i psa
- Anonymní
- 11.11.26
- 1376
„Jestli nám vezmeš Jonatána, už k tobě nikdy nepřijdu!“ vykřikla na mě moje jedenáctiletá vnučka a zabouchla dveře svého pokoje. Stála jsem na chodbě, pod nohama měla další chomáč psích chlupů a v...
Manžel chce pro syna gympl. Já hlavně chci, aby se nebál říct, co chce on
- Anonymní
- 11.11.26
- 249
Ještě jsme nenavštívili jedinou střední školu a už se kvůli jejich výběru doma hádáme. Manžel počítá s gymnáziem, já bych synovi ráda nechala prostor i pro průmyslovku, která ho zaujala. Jenže...
S podzimem mi docházejí síly. Manžel říká, že jsem jen líná
- Anonymní
- 10.11.26
- 1285
Ještě v září jsem po práci zvládala hřiště, nákup i večerní povídání. Teď odemykám byt a přemýšlím, co můžu odložit na zítřek, abych si mohla co nejdřív lehnout. Nevím přesně, co se se mnou děje....
Na Vánoce bude s manželkou. Já zase čekám, jestli mi vůbec napíše
- Anonymní
- 10.11.26
- 1048
Čekají mě druhé Vánoce ve vztahu se ženatým mužem. Loni jsem si namlouvala, že ty další už prožiju jinak. Letos pro něj mám koupený dárek a znovu poslouchám, proč se přes svátky skoro neuvidíme....
Je mi 30, nikdy jsem netoužila po sexu. Jsem vadný kus?
- Anonymní
- 10.11.26
- 780
Je mi třicet, nemám partnera a sex mě nikdy nezajímal. Zatímco moje kamarádky už na střední škole řešily první kluky, líbání a později společné bydlení, já jsem přemýšlela úplně o jiných věcech....
Odmítli jsme dům, který nám tchyně vybrala. Vyhodila nás na dlažbu
- Anonymní
- 10.11.26
- 1488
Odstěhovat se k rodičům nebo prarodičům sice zní jako skvělý finanční plán, jak nastartovat rodinný rozpočet, ale málokdy to končí idylicky. Vlastní střecha nad hlavou a svoboda jsou sice k...
Vyhoření: Mám všechno, co jsem v životě chtěla. A nebo ne?
- Anonymní
- 10.11.26
- 708
Každý den žijeme v iluzi, že život má nějaký předepsaný scénář. Splníte položky na seznamu – fajn manžel, dvě děti, práce z domova – a čekáte, že se dostaví pocit naplnění a štěstí. Místo toho se...