Všichni si myslí, že jsem silná máma. Neví, že bez léků sotva vstanu z postele

Když mě potkáte na ulici, nejspíš by vás nenapadlo, že se léčím s depresí. Vodím děti do školky, nakupuji, vařím, chodím do práce a na zprávy od kamarádek odpovídám smajlíkem. Když se mě někdo zeptá, jak se mám, automaticky řeknu, že dobře. Realita ale tak růžová není.

Všichni si myslí, že jsem silná máma. Neví, že bez léků sotva vstanu z postele Všichni si myslí, že jsem silná máma. Neví, že bez léků sotva vstanu z postele Zdroj: Canva

Jsou rána, kdy bych nejraději zůstala ležet a nemusela vůbec nic. Z postele mě někdy dostane jen vědomí, že mě potřebují děti. A také léky, díky kterým se mi daří alespoň nějak fungovat.

Budík zvoní a já mám pocit, že jsem celou noc nespala. Chvíli ležím a dívám se do stropu. V hlavě mi běží seznam povinností. Připravit snídani, nachystat dětem oblečení, zkontrolovat aktovku, nezapomenout na nákup, vyřídit pracovní e-maily. Ještě jsem ani nevstala a už jsem unavená.

Pak se ozve z dětského pokoje: „Mami, kde mám tričko?“ A já se zvednu, protože musím. Funguju jako robot. Děti nic nepoznají, jsou zvyklé, že vypadám jak chodící mrtvola, než se dám trochu dohromady. Navíc ony za to nemohou. Nechci, aby měly pocit, že jsou přítěží, a už vůbec nechci, aby se o mě bály. Tak se usměju, připravím snídani a snažím se, aby naše ráno vypadalo jako každé jiné.

Někdy se mi to daří. Jindy se musím přemáhat kvůli každé maličkosti. Obléknout se, učesat, odpovědět na obyčejnou otázku. Věci, které jsem dřív dělala automaticky, mi najednou připadají jako úkoly, na které nemám dost sil.

Dlouho jsem si myslela, že deprese znamená hlavně pláč a špatnou náladu. Představovala jsem si člověka, který nedokáže vstát z postele a celé dny jen leží. Nenapadlo mě, že se může týkat i mě.

Vždyť jsem přece fungovala. Chodila jsem do práce, starala se o rodinu a řešila všechno, co bylo potřeba. Jenže postupně mě přestávaly těšit věci, které jsem měla ráda. Neměla jsem chuť nikam chodit, s nikým mluvit a někdy ani odpovídat na telefonáty. Večer jsem byla tak vyčerpaná, že jsem si chtěla jen lehnout a mít od všeho pokoj.

Nakonec jsem vyhledala odbornou pomoc. Přiznat si, že něco nezvládám, pro mě bylo těžší, než jsem čekala. Byla jsem zvyklá všechno řešit sama a ostatním pomáhat. Najednou jsem ale potřebovala pomoc já.

Když mi lékař doporučil léčbu, měla jsem spoustu otázek. Pomůže mi? Změním se? Poznají to na mně ostatní? A co když budu muset léky užívat dlouho?

Dnes vím, že antidepresiva nejsou žádná ostuda. Neznamená to, že jsem slabá nebo že jsem selhala jako máma. Jsou součástí léčby, která mi pomáhá zvládat období, kdy mi vlastní síly nestačí.

Přesto o nich skoro s nikým nemluvím. Bojím se poznámek, nevyžádaných rad a vět typu, že bych měla víc chodit ven, myslet pozitivně nebo se přestat tolik pozorovat. Jako by stačilo změnit přístup a všechno by bylo zase v pořádku.

Přečtěte si také

Je mi 30, nikdy jsem netoužila po sexu. Jsem vadný kus?

Je mi 30, nikdy jsem netoužila po sexu. Jsem vadný kus?
  • Anonymní
  • 10.11.26
  • 780

Je mi třicet, nemám partnera a sex mě nikdy nezajímal. Zatímco moje kamarádky už na střední škole řešily první kluky, líbání a později společné bydlení, já jsem přemýšlela úplně o jiných věcech....

Nikdo zatím tento deníček nekomentoval. Buďte první!

Váš příspěvek

Odesílám...