Vyhrát v životě nad psychikou dá někdy zabrat...

Chtěla bych se s Vámi podělit o posledních pár let života... Někdo mě možná v něčem odsoudí, někdo možná pochopí... :)

Začnu tedy tím, že jsem se přistěhovala do nového města, kde jsem si našla přítele. On byl fotbalista, nebyl přesně můj typ, seznámila nás má nejlepší kamarádka. Já byla tehdy sama, bydlela u rodičů a já se s ním postupně začala víc a víc sbližovat.

Když si na to tak zpětně vzpomenu (a že už je to 9 let), tak ani nevím, co mě na něm vlastně přitahovalo. Vzhled to nebyl, ale já si říkala: „Kruci, taky nejsi nějaká, co by si mohla vybírat.“

Asi se mi líbilo ta nezávaznost vztahu. Mohla jsem si s ním užívat, jak jsem chtěla, určitě ho svým stylem a nějakou dobu i milovala. Pak jsem si našli bydlení a později šli i do vlastního. Byly to samý mejdánky, užívání si, nic neřešení.

Asi naší největší chybou bylo, že jsme si každý jeli podle svého. Jeho bavilo si chodit s fotbalistama a kamarádama na pivo. Ze začátku mě brával sebou, ale všichni chlapi okolo měli sto keců. Já jsem oplácanější postavy (vždycky jsem byla), on hubené postavy a jeho kamarádi si ze mě dělali na toto téma kolikrát nemístné vtipy.

Bývalý přítel se mě nikdy nezastal. Ale já to přehlížela, on byl takový, že se nerad s někým dohadoval, takový ten typ, co chtěl být se všemi za dobře a přede všemi dobře vypadat.

Pak jsem na sobě začala docela dost makat sportem, nejsem opravdu sportovní typ, ale začala jsem chodit na heat, který mi pomohl k tomu, abych shodila asi 15 kg. Když jsem z toho byla fakt nadšená, tak mi řekl, že je to sice super, ale že bych na sobě v pohodě mohla makat i dál. Do dneška si to pamatuju, jak mi tohle řekl, tak mě to šíleně zamrzelo.

Nikdy mi neřekl něco stylem: „Ty jsi krásná, líbí se mi na tobě to a to.“ Je fakt, že mi ta jeho neprůbojnost kolikrát pěkně pila krev. Tohle všechno ale člověk dost dobře nevidí - je zamilovanej a věří v budoucnost, že to bude všechno dobré.

Po dvou letech vztahu mě požádal o ruku. Já byla ráda, že se náš vztah posune někam dál. Poté, co jsem zhubla, se mi dost zvýšilo sebevědomí a čas od času ho podvedla. Nejsem na to pyšná, ale prostě když o mě nějaký chlap projevil zájem a mně to doma chybělo, tak jsem bohužel podlehla.

Pak jsme se tedy i vzali (vím, že jsem to neměla dělat), udělala jsem to prostě z toho, že on byl přeci ten hodný, co se všemi dobře vychází, umí všechno naplánovat. Vlastně to plánování. To mi taky lezlo docela na nervy. Vědělo si i 14 dní dopředu, kdy se pojede na výlet atp.

Já jsem člověk, kterej se rád rozhodne třeba den předem a nebo někdy i z minuty na minutu. :) Do toho jsem ale začala mít své první zdravotní problémy. Vůbec nikdo nevěděl, co se děje. Přibližně jednou měsíčně jsem skončila na pohotovosti. Bušilo mi srdce, brnělo tělo. Jednou jsem dokonce i omdlela, byla jsem v nemocnici pár dní, bylo x různých vyšetření, ale fyzicky bylo všechno v pořádku.

Pak si pamatuju, jak mi nemocniční psycholožka poprvé řekla o tom, jestli vím, co je to panická porucha… Nevěděla jsem vůbec, která bije. Někdy to bylo opravdu děsné. Mezitím jsme se vzali, to mě to ještě tolik nepostihovalo. Pak vlastně nastalo to další, co by se podle grafu mělo stát :) začali jsme plánovat dítě. Asi rok jsme to zkoušeli, ale pořád nic. Šla jsem tedy na vyšetření ke gynekologovi a bylo mi oznámeno, že mám polycystické vaječníky.

Začal tedy kolotoč s hormonama, nejdříve od gynekologa, později jsme se rozhodli jít do umělého oplodnění. To bylo koncem roku 2012. Umělé oplodnění se nezdařilo, ale měli jsme ještě dalších 8 zamražených embryí. Do toho jsem pořád měla ty panické stavy. Hrozně jsem se o sebe bála, abych sebou nesekla, jako tenkrát, když jsem skončila v nemocnici.

Pak vlastně jsem byla nadopovaná těma hormonama, takže to bylo ještě 100 x horší. Stačilo si vždycky u všeho přečíst příbalový leták a samozřejmě jsem měla okamžitě všechny nemoci, které tam byly popsány (prostě už taková jsem - nevím, jestli panika nebo psychika). V lednu 2013 jsme měli jít na další pokus.

Asi mi bylo něco zhůry dáno, protože já když byla v té čekárně, tak mi zaskočilo v krku a docela dost jsem se tam rozkašlala. Přišla jsem do ordinace a doktorka mi říká: „To jste kašlala v té ordinaci vy?“

A já na to: „Ano, ale to nic není,“ a ona mi říká: „Přijdete mi podchlazená, tenhle měsíc na další pokus nepůjdete.“

Řekli jsme si: no dobrá, měsíc sem, měsíc tam. V únoru 2013 jsem tu chřipku opravdu dostala, i jsem týden marodila, tak z toho také nic nebylo a v březnu mi totálně vypověděly hlasivky, takže to mi také řekli, že nic. Přišlo mi, že se mi postupně začalo ulevovat, paniky pozvolna odcházely.

Možná to bylo tím, že mi ty hormony postupně odbourávaly a já neměla na sobě tak velké břemeno. Pamatuju si, že když do mě vkládali embryo, tak i když jsem si dítě strašně moc přála, tak mě v hlavně napadlo: „Nevím, jestli vůbec chci.“

Stejně to tedy nakonec nedopadlo. Nějakou dobu poté jsem byla s kamarádkou a pár lidmi od ní z práce na vínu a potkala tam někoho osudového, pro můj život asi tak na rok a půl. Stali se z nás milenci. On byl chytrý, vzdělaný a hlavně samozřejmě sex s ním byl něco úplně skvělýho. Tenkrát jsem měla poprvé pocit, že nesouložím, ale miluju se.

Takhle to trvalo asi měsíc dva, tajné schůzky, tajné přespávání u něj (doma jsem samozřejmě říkala, že jsem u kamarádky). Byla jsem tenkrát opravdu šťastná. Bylo to moje jedno z nejšťastnější období života. Přibližně po těch dvou měsících jsem to tehdy už manželovi řekla, že bych chtěla od našeho vztahu pauzu, řekla jsem mu, co všechno mi na našem vztahu vadí a že v tom je vlastně tak trochu i někdo jiný.

Milenec to bral všechno nezávazně. Patlal se pořád ve svém předchozím vztahu. Já jím byla ale opravdu zaslepená. Hrozně mi imponovalo, že zrovna on si se mnou začal a bylo mi jedno, co se kolem děje. S manželem jsem se rozešli a po roce i rozvedli. Po rozchodu jsme spolu i rok bydleli. Bylo to hrozný. Já prožívala jedno z nejhezčích období v životě, ale v tomhle i nejhorších.

Najednou na mě začal hrozně žárlit, najednou jsem pro něj byla přitažlivá, ale mně vadilo už jen to, že vedle mě dýchá. Asi dvakrát nebo třikrát jsme se to pokusili slepit, ale já jednou propukla v úplně hysterický pláč, že vím, že už to prostě dál nedám. Šli jsme teda od sebe.

Já si začala užívat života a snažila se vůbec najít sama sebe. S milencem to bylo, jak na houpačce. Dneska už fakt chápu, že to bylo jen na něm, jak jemu se to zrovna hodilo a já podle toho zaslepeně poslouchala. Ale když jsem byla s ním, neskutečně jsem byla uvolněná, každej jeho pohled mě naplňoval energií, pomalu se třásla jen z jeho pohlazení. Chemie mezi námi opravdu proudila.

Během té doby jsem si postupně uvědomovala, že jsem do něj fakt zamilovaná. Ono to bylo ve stylu, že třeba čtvrt roku jsme se neviděli, pak zase čtvrt roku jsme se vídávali třeba každý víkend. Jezdili jsme kempovat, občas i na techno, občas se teda přiznám jsme se sjeli extází a mě s ním bylo prostě skvěle. Přišlo mi, že všechno zvládnu, když jsem s ním, že jen když s ním strávím pár hodin, tak mi bude skvěle. Ale samozřejmě to šlo pak celý z kopce.

Ozýval se míň a míň a já husa pořád čekala a čekala. Do toho jsem začala dost pít. Pila jsem třeba dva dny v kuse, jeden čas jsem v tom alkoholu celkem solidně lítala. Připadala jsem si nezávislá a svobodná, ale vlastně to bylo pěkně na nic. Do toho jsem si nasekala i nějaké dluhy, které jsem konečně tenhle měsíc tak nějak pořešila. Už mi začínaly hrozit exekuce apod. Díky pití jsem vlastně přišla i o řidičák, protože jsem jela opilá.

Říkala jsem si, že už je něco špatně. Do toho se panické ataky začaly vracet. Najednou už jsem nebyla ta holka nabitá energií. Spala jsem občas s nějakýma chlapama, z 99 % opilá. Když jsem si je přitáhla domů a ráno se probudila, nemohla jsem je ani vidět. Nebrala jsem nikoho v potaz, jen toho původního milence.

Byla to honba za láskou, která nedopadla. Připadla jsem si v té době jako chlap. Opít se, sbalit chlapa a ráno ho vyrazit, protože mi přišel odporný. Jo, jo, takhle rychle se to období během roka pěkně překulilo. Pak teda do té hospody začal chodit jeden chlap, věděla jsem, že je zadaný.

Občas jsme po sobě dost pokukovali, ale nikdy jsme nic moc neprohodili. Občas se na sebe usmáli. Moje kamarádka, co tam dělá za barem, mi vždycky říkala, že dobře vypadá a že je fajn, ale že má přítelkyni. Za nějaký čas jsme spolu skončili u mě doma a bylo to fakt krásný.

Zamilovali jsme se do sebe, ale problém byl, že měl doma tu přítelkyni a 12letého syna. Měli doma spoustu problémů. Ona prý většinu času trávila u své matky, on byl prostě u ní až na poslední místě. Její matka měla dluhy a jeho přítelkyně je potajmu za ní splácela z toho, co on přinesl domů, co vydělal.

Pak to vyústilo i v to, že on chtěl, aby byli sami jako rodina doma na Vánoce, ale ona se zvedla i se synem a jeli k její mámě a to prý se v něm dost zlomilo. Bylo tam ještě víc důvodů, ale to je asi na další román. :)

Nějakou dobu jsme to spolu táhli, až jednoho dne přišel, jestli u mě může začít bydlet. Byla jsem strašně šťastná. Byli jsme furt spolu. Byla jsem ráda, že mi dával najevo, že se mi líbím, což bývalý manžel nikdy nedělal. Bydleli jsme spolu tři měsíce a on jednoho krásnýho dne řekl, že se k ní vrací.

Bylo to tak, že ona na něj nafingovala těhotenství s tím, že mu řekla, že už tři měsíce nedostala menstruaci. Vrátil se a ona mu samozřejmě po týdnu řekla, že to byl planý poplach. Vydrželo nám to asi 14 dní a pak jsme se k sobě prostě museli vrátit. Věřím, že je to ta opravdu pravá láska. Já jsem v plno věcí flegmatik. On mě umí nasměrovat, jak v domácnosti, tak i v životě.

Podařilo se mi s ním splatit dluhy, překonat to, že jeho maminka byla těžce nemocná, mě loni umřeli oba dva dědové a do toho pořád řešení jeho bývalky a do toho řešení jejich syna, protože ona nám dělá hrozné problémy s tím, aby se s ním přítel mohl vídat. No a co já? Panická porucha se mi stále rozjížděla víc a víc.

Byly dny, kdy jsem ležela schoulená na podlaze a myslela, že se zblázním. Poté jsem zašla přímo za psychiatričkou a po dobu cca pěti měsíců beru antidepresiva. Další problém je, že cca před třemi týdny jsem měla epileptický záchvat. Takže si říkám, že to je asi odplata za to, co jsem v životě dělala špatně. Každej špatnej skutek si vybírá svou daň.

Nyní už asi půl roku nepiju. Je ze mě abstinent. Alkohol ze mě dělal špatnýho člověka a den po alkoholovém dýchánku moje ataky byly něco šíleného. Myslela jsem si vždycky, že mi totálně hrábne, že se zblázním. Takže teď v necelých 32 letech beru čtyři prášky denně a mám za sebou to, co jsem vám tu popsala. Doufám, že chápete mou anonymitu.

A co dítě? S ohledem na můj zdravotní stav to asi nevyjde. Do toho byl přítel na spermigramu a taky to nedopadlo dobře. Takže asi možná si zůstaneme jen my dva, ale já si připadám konečně poprvé v životě šťastná. V prosinci 2016 mě požádal o ruku, takže na 11.11.2017 se chceme vzít. Vím, že už je to podruhé, ale teď je to úplně za jiných okolností.

Snažím se teď hubnout, ale ne kvůli němu, ale kvůli sobě. Řekl mi, že já se mu budu vždycky líbit, ať budu mít kolik kilo chci. Je to chlap na pravém místě, někdy dost cholerickej, ale dokáže se o všechno postarat, mám pocit bezpečí a to jsem nikdy u žádnýho chlapa neměla. Věřím tomu, že už je to opravdu ten pravej. Doufám, že jste to dočetly až sem a tímto vám moc děkuju. :)

Váš příspěvek

Odesílám...
Napsat příspěvek
521
22.2.17 08:44

Zajímavý životní příběh…

  • Nahlásit
  • Zmínit
11854
22.2.17 09:14

Proč proč proč? Nějaké nezpracované trauma z dětství?
Asi v chaotickém životě, kdy děláš věci, aniž víš proč, nelze současně léčit psychiku.
Naprosto neuspořádaný životní styl, chaos, chaos, hrůza, to je normální tak do 20 - 22 let
působí to na mně hrozně, až je mi z toho zle
Ale zas velmi oceňuji tu upřímnost, s kterou ses popsala, že se nestylizuješ do nějaké chudinky, ale spíš bys měla zamakat na svých prioritách, uspořádat si život, že hubneš je chvályhodné, ale ne zas tak podstatné
a je tady otázka, co je příčina o co následek - tvůj psychický stav tě nutí žít tak nevyrovnaně a chaoticky, nebo naopak tento způsob života působí na psychiku

  • Nahlásit
  • Zmínit
22.2.17 09:55

Je super, ze sis uvědomila, ze i cesta muze byt ten cil! Přeji ti uz co nejméně zklamání na další cestě! At vam to vychází! :srdce:

  • Nahlásit
  • Zmínit
Anonymní
22.2.17 10:24

Já vím, jeden velký chaos. právě příteli jsem teď za to vděčná, že s ním jsem konečně začala žít „norální“ život. chtěla jsem se s těma životníma eskapádama svěřit. pomohlo mi to v tom dávání se do kupy, že jsem si to takhle setřídila. zakl.

  • Nahlásit
22.2.17 11:49

Tak ať se daří a jsi spokojená! :hug:

  • Nahlásit
  • Zmínit
1835
22.2.17 14:23

Jestli se máte rádi a chcete spolu být, tak se vemte hned, nevím, proč čekáte na nějaké magické datum 11.11. To ti lepší život ani manželství nezaručí. A ještě to příšerné listopadové počasí - sychravo, deštivo…
Nerozumím lidem, co si plánují důležité věci podle datumů. Je to tvoje věc, ale já znám dva páry, co se brali v nějaký „magický datum“ a ani jednomu z nich to manželství nedopadlo. Není to o datumu, je to o vás.

  • Nahlásit
  • Zmínit
22.2.17 14:33

@bigl co je to za blbost? vy ste si tam nieco precitala o magickom datume? Pretoze su tam 4 jednicky ide o magicky datum? Napadlo Vas, ze mozno nebol skorsi datum na urade, alebo v kostole aleob v sale? Ja som tak isto planovala svadbu rok. Ked som si vyberala saty, v obchodoch mi povedali, ze niektore boli zarezervovane na niekolko mesiacov… myslim, ze ten listopad zas nie je tak daleko a moze si svadbu v klude planovat.

autorke dennicku prajem vela stastia; snad ste uz nasli toho praveho. Vybrali ste si krasny datum, moja dcera v ten den oslavi svoje 2. narodeniny :)

  • Nahlásit
  • Zmínit
Anonymní
22.2.17 14:37

Milá autorko, Tvůj příběh mi hodně připomíná ten můj. Věkově i diagnozou jsme na tom podobně. Moc držím palce, aby to se současným partnerem vyšlo a byla jsi šťastná.

Pokud bych mohla dát malinkou radu: Normální život Ti nezařídí přítel - i kdyby to byl anděl z nebe, musíš to udělat Ty sama. S traumaty se člověk nevyrovná mávnutím kouzelné hůlky - je to práce na dlouhou trať a běh -, většinou s dobrým psychoterapeutem. AD jsou jen první pomoc, aby člověk mohl fungovat, jádro deprese a skutečný neřeší.

  • Nahlásit
Anonymní
22.2.17 14:54

Tady vubec neslo o magicke datum. V prosinci jsme se rozhodli a ted na tu svatbu setrime. Zas nemame finance, ze bychom mohli z mesice na mesic se vzit. Nechceme velkou svatbu, ale ani ne vylozene skromnou.

Jinak dekuju za podporu. Vim, ze pritel ani AD za me nic nevyresi. Ale postupne citim, ze se to ve me urovnava a hlavne pritel je pro me obrovsky hnaci motor do zivota :)

  • Nahlásit
22.2.17 16:05

Držím pěsti, ať už jste jen šťastná. :D

  • Nahlásit
  • Zmínit
4
22.2.17 20:42

Hezky napsané, plné nadějí. Životní příběh těžký, ale ten si člověk nevybírá. Prožije to, co je mu dáno (vlivem výchovy, povahou, vlivem okolí, příležitostí..) Co tě nezabije, to tě posílí. Jsem moc ráda, žes našla směr, někdo dozrává a najde ho dřív, někdo později a někdo ho ani nenajde. A tak připomínka, že toto je příběh 20ti letého nezralého člověka, není pravdou.
Termín svatby si každý může zvolit jaký chce, z praktických důvodů i z „romantických..“. Nenašla jsem, jak dlouho jste spolu, takže fandím tomu, že je to z rozvahou, obzvlášť, je-li „někdy dost cholerickej“, jak píšeš, ať poznáš společným soužitím, zda ti to nevadí. Protože s cholerikem se moc spokojeně žít nedá. Kdo by taky chtěl být seřvaný podle toho, jak je dotyčný zrovna silný v emocích nebo je na rozsypání a léčí si svou zlost na jiných.
Držím pěsti, ať se máš ráda, stojíš pevně nohama na zemi a ať jsi zdravá. Můžeš zkusit homeopatika (na netu k nalezení zdarma homeopatické poradny) a do budoucna..je potřeba pěstounská péče, možnost adopce.. Mít děti je nádherné, ale i náročné. :kytka:

  • Nahlásit
  • Zmínit
743
22.2.17 20:59

Vsetko dobre prajem, nech ste stastni hlavne a mate sa radi.

Co bolo, bolo. Dufam, ze ti pomohlo, ze si to takto vypisala. Je dobre, ze sa snazis zit tak, ako ti je dobre a je vam fajn.

  • Nahlásit
  • Zmínit
22.2.17 21:46

@Vítci Já myslím, že dá - pokud umí dotyčný cholerik pracovat se svými emocemi. Ne každý cholerik si svou zlost léčí na jiných. Ona taková pasivní agresivita nezralého flegmatika může kolikrát ublížit víc než otevřený konflikt…tohle není ani tak o temperamentu, jako spíš o celkové vyzrálosti a povaze.

Příspěvek upraven 22.02.17 v 21:47

  • Nahlásit
  • Zmínit
23.2.17 00:54

Podle psaní mi přijdeš hodně inteligentní, ale taková emocionálně nevyzrálá, skoro jako by psychika pohřbívala inteligenci.

Byla jsi někdy na IQ testy EQ testy? Myslím, že tam by se ukázal velice zajímavý výsledek.

Přijdeš mi taková lehce ovlivnitelná a úplně nejvíc mě dostalo, že zrovna ty se ženeš do svatby s cholerikem. To si pohlídej.

Takže dobře, že vám do toho vlezla finanční překážka, ještě máš čas leccos odhalit.

Zapoj inteligenci s emocemi, ať z toho zase nejsou taková životní jatka.

  • Nahlásit
  • Zmínit
21192
23.2.17 10:33

Přijde mi, že tvá svatba je vlastně taková z nouze ctnost. Už teď vidíš ALE - je cholerik, což se dá interpretovat různě, ale nikdy ne moc hezky. Dala bych si pozor, než se spojíš s dalším nevhodným partnerem. Možná, že ani jiné k sobě připoutat neumíš, ale to neznamená, že si ho musíš brát. Ono - do listopadu se může stát ledacos, nakonec je dobře, že to datum svatby je tak daleko.

  • Nahlásit
  • Zmínit
Anonymní
23.2.17 12:14

Napsala jsem, že je občas cholerický, ale s tím, že si zanádává, když mu třeba něco nejde, tak s tím třískne, ale na mě hnusnej vůbec není a hlavně za 5 min. je zase klid. mě právě přijde, že se k sobě hodně hodíme. jsme spolu přes dva roky, takže růžový brýle už jsme taky dávno sehnali. my se doplňujeme. on když něco začne křičet nebo tak, tak se prostě zvednu a jdu do jiný místnosti a on je fakt během chviličky hned v pohodě. já zase nemůžu mít úplně kliďase. občas potřebuju, aby někdo třísknul do stolu, jestli mi rozumíte. zakl.

  • Nahlásit
Anonymní
23.2.17 12:20

@hanka.br. nějak nechápu, proč myslíš, že naše svatba by měla být z nouze cnost? :nevim:

  • Nahlásit
1835
24.2.17 16:27

Tak pokud ten datum nebyl vybírán cíleně, ale je to náhoda, tak se omlouvám.
Vím, že každý to má jinak. Trochu mi připadají směšné ty rok předem plánované svatby, ale je to každého věc. My jsme s manželem spolu chodili 6 let, pak jsme si řekli, že se vezmem a za 2 měsíce byla svatba. Jsme spolu už 15 let ve vcelku spokojeném manželství.
Ale jinak ti to štěstí přeju, ať vám svatba vyjde. :mavam:

  • Nahlásit
  • Zmínit