Vztah matky s dcerou není vždy pěkný

Mateřská láska je přirozená, ale ne automatická...

Vztah matky s dcerou není vždy pěkný

Vztah matka a dcera…
Co je to matka? Pro mě je to člověk, který mě přivedl na tento svět, i když nechtěla a tím to taky nejspíš končí. Občas to je ale pro mě někdo, kdo mi ukázal, že chci být jiná.
Nechci být v budoucnu matka, ale maminka, kterou budou mít dětí rady
Matka nikdy nechtěla tři děti a když už, tak nikdy ne tak rychle po sobě. Bohužel má tři děti s velmi malým věkovým rozestupem, uvažovali i o potratu. Ten se nekonal, ale oproti otci, který se smířil s třetím dítětem, se ona nesmířila nikdy.
Ale když už to třetí dítě musí být, tak ale nechtěla, abych se narodila v termínu, termín jí totiž vycházel na den, který chtěla prožít doma se svými dvěma milovanými dětmi. A tedy si porod nechala vyvolat a už tím mě odtrhla, nejen z lůna matčina, ale i ze svého srdce.

Nikdy mě neměla ráda, nikdy se nesmířila s tím, že jsem a já jsem tedy vyrůstala a vyrůstám jako nechtěné dítě matky, která mu sice řekne: „Mám tě ráda“, napíše do sms ale tím to končí pravá laská to není, tu cítím od svého otce, který mi to neříká, ale činy jsou více než slova.

Vyrůstala jsem jako dcera, která není a nikdy nebude pro svou matku dost dobrá, ale naštěstí jsem měla kolem sebe (a mám) spoustu lidí (hlavně ženy), kteří mi ukázali, že to může v rodině fungovat i jinak. Lépe. Že existuje láska, objetí, polibek, vřelé slovo.
Asi i proto si přejí mít v budoucnu dceru, abych přetrhla a ukončila tuto nenávist, abych nejen dceři, ale i sama sobě ukázala, že i přesto, co jsem v životě prožila, tak mohu být mamka, která své dítě miluje, má pro něj slůvko, objetí, náruč…

Dlouhá leta mi říkala: „Měla jsem tě utopit, když už jsi se narodila. Měla jsem jít na potrat.“ Vyhrožovala mi diagnostickým ústavem, když jsem odmítla být hodná a poslušná dcera.

Nikdy si neuvědomila a neviděla, že taťku poslouchám i přesto, že na mě nikdy ruku nevztáhl a nikdy mi nemusel ničím vyhrožovat.
Matka mi buď vyhrožovala, anebo mě mlátila vším, co bylo po ruce od vařečky, po násadu od koštěte a nebo mě jen tahala po zemi za vlasy. Když to píšu, tak to sice šílené bolí, ale taky to pomáhá tu bolest překonat. Slova jako jsi pča, krva, děvka apod.. mi říká dodnes. Nikdy pro mě neměla dobré slůvko. V páté třídě se mnou odmítla jít na představení na den matek, prý je to blbost a takové blbosti se odmítá účastnit. Bolelo to a bolelo i ve škole, když děti dostali odměnu a já ne, protože jsem nepřišla. Nikdo nevěděl, že to nebylo jen pro nic za nic.

Napsala jsem jí spoustu dopisů, myslela jsem si, že přijde promluvíme si o všem co je mezi námi, ale nikdy nepřišla jen řvala a řvala a já většinou taky, protože jsem věřila tomu, že když budu řvát, tak si mě všimne a začne řešit problém mezi námi, ale ona přeci žádný problém nemá, ten mám jen já.

V 9 letech se narodila sestřenice a ona si uvědomila, jak by to bylo úžasné, mít dítě s větším věkovým rozestupem (což se jí ale už nikdy nesplní) a neteř rozmazlovala, dokonce nás přestěhovala do jednoho pokoje a druhý pokoj chtěla udělat pro neteř, až přijde na prázdniny. Nikdy nepřišla, nespala ani u babičky, kterou má pár metrů od sebe.

Taky jsem si to spoustu let myslela, že ta špatná jsem já, že já mám ten problém, ve 12 letech jsem se pokusila o sebevraždu asi i jako projev. Výkřik: „Všimni si mě!“ Sebevražda se nepovedla a ona si mě taky nevšimla.

Prý jsou matky takové díky tomu, že ani oni nezažily lásku. Nevím, možný to je, ale proč potom jsem měla užasnou babičku (matku své matky), která mě milovala a starala se o mě líp než má vlastní matka?

Taky jsem měla a mám úžasného otce, který mi dál lásku a i díky tomu se mi s tím vším teď bojuje líp, než bych bojovala, kdybych kolem sebe neměla ty úžasné lidi.
Sourozence, který se o mě staral, který se o mě zajímal a zajímá. Dvě kamarádky, kterým jsem se svěřila a oni mi řekly, že chyba není ve mně, ale v ní. Pár let zpět i psycholožka, i ta mi řekla, že problém je v ní…
Sousedku, s jejímiž dětmi jsem si hrála, a oni mě přijali naprosto samozřejmě do své rodiny, kámošku kterou jsem měla, ale které jsem šíleně záviděla její mamku. Nechápala jsem, jakto že ona má mamku, která se oni zajímá, stará, má pro ni dobré slůvko a ta moje nemá pro mě nic, jen urážky.

Spoustu dnů a hlavně nocí jsem probrečela, ptala jsem se sama sebe: „Proč já? Proč to musím trpět?“ Chtěla jsem jít domů, nějak jsem prostě věděla, že tady nejsem doma, když tady nejsem vítaná…

Až ve 20 letech se ve mne něco zlomilo. A pochopila jsem, že jsem to sice musela prožít, ale že v budoucnu nemusím dělat stejné chyby.
Dá se žít s tím, že jsem dítě nechtěné ze strany matky i když těžko, velmi těžko. Snad tomu doopravdy pomohli lidé kolem mě. Nemít je, tak už tu nejsem. A taky spoustu knih, které čtu a které mi pomáhají najít sílu v sobě a naučit se mít samu sebe ráda. Nejhorší, ale je, že pořád to bude pro mě matka a pro to mám v sobě nějak zafixované, že se k ní musím chovat slušně, i když se ona nikdy nechovala…

Všem, kteří mají bohužel taky takovou zkušenost, přeji hodně sil. I když je to těžké, zvládneme to…

Váš příspěvek

Odesílám...
Velikost písma:
1139
13.2.21 10:51

Jako bys psala o mne, jenze ja nemela ani toho otce. Vdala jsem se unahlene, abych se dostala z domu, takze blby zivot pokracoval. Manzel je mamanek a ja nikdy nebudou jehou rovnocennou partnerkou, ale jen touco se postara. A to prokleti jsem prenesla i na sve deti. Uz jsem stara, neni co napravovat. Uz jen cekam na smrt.

  • Zmínit
  • Nahlásit
3937
13.2.21 18:37

@Ba412 a není čas na to, vyprdnout se na chlapa a začít žít?

  • Zmínit
  • Nahlásit
3937
13.2.21 18:39

Smutné čtení. Chyba je na straně matky. Ale ty si teď můžeš zařídit život ke své spokojenosti bez ohledu na mámu. ;)

  • Zmínit
  • Nahlásit
19500
14.2.21 07:03

Zažila jsem něco podobného, jen jsem byla z deti nejstarší a vse schytavala. Bohuzel jsem neměla ani toho otce, jen otcima, co mě nenáviděl.
Take jsem měla dlouho zafixovano, ze je to přece matka a k té musí člověk chovat úctu a bla bla :roll: Ted už to budou 2 roky, co jsem ji odstrihla a je mi parádně, jak mi nikdy driv nebylo. Musela jsem si ji i všude zablokovat, protože mi neustále vypisovala, jak mě miluje a ze ja ji nikdy nemilovala..Ale to byly jen kecy. Slova nejsou ciny, sama to vis.
Bez ni už se necítím tak svazana, nemusím být ve stresu z každé její návštěvy (a ze nejezdila za námi, ale vždy jen když mela cestu kolem a beda! jak se mi to nehodilo :cert: ),z kazde jeji zprávy a zavolání, co mi zase vycte..Vse, co jsem ji v dobre víře kdy svěřila, obrátila proti mě..
Neradim ti, co mas dělat, jen píšu, jak je mne, potom, co jsem ji odstrihla.

  • Zmínit
  • Nahlásit
5792
14.2.21 07:52

Smutný deníček, nemám takovou vlastní zkušenost a je pro mě nepochopitelné, co je s lidma v nepořádku, že nemilují svoje deti.. :(

  • Zmínit
  • Nahlásit
15.2.21 09:24

Zažila jsem si něco podobného, do 12 let jsem byla jedináček a pak začala psychická a fyzická šikana… Musela jsem se starat o to malé miminko protože to byla těžká situace… Ale což… Musela jsem si tím projít, mám lepší život, své děti a máma začala alespoň fungovat v rámci mezi jako babička…

  • Zmínit
  • Nahlásit
4533
15.2.21 22:27

Silný a smutný příběh, autorce a i vám, s podobným nešťastným příběhem, přeji mnoho lásky od jiných, vám nejbližších :hug:

  • Zmínit
  • Nahlásit
6102
19.2.21 19:19

Je to moc smutné. Přeji ti jen to nejlepší. :kytka:

  • Zmínit
  • Nahlásit
766
19.2.21 21:30

Doporučuji knihu Temné matky a jejich dcery.Tato situace má urcite rozhřešení. chce to pochopit proc. i když babi miluje vnučku nikdy clovek nevi co bylo predtim a proc to tak bylo.Mam dceru a resim nase vztahy protoze se táhne už treti generaci jestli ne vlastne 4.a až ted mi vlastne dochází proc to vse tak je. k žádné z tech žen už necítím zášť. ale jeste to stále není ok. i když se to snazim delat jinak stále se minulost ukazuje a nekdy je to teda mazec. preji ať to dopadne dobre

  • Zmínit
  • Nahlásit
4
22.2.21 06:04

Také jsem si prošla něčím podobným. Bohužel otec byl těžký alkoholik a nevlastní nás týral. Nenáviděla jsem to doma. Nyní se mi narodil syn a já pevně věřím, že nikdy nebudu jako ona, protože ho miluji víc než svůj život. :srdce:

  • Zmínit
  • Nahlásit
13504
22.2.21 12:24

Ach holka, jak já ti rozumím. Narozdíl od tebe jsem ale já neměla ani toho otce, který by mě měl rád. Matka chtěla jen dítě, čehož dosáhla a na mé první narozeniny se rozvedla. Takže chtěná jsem byla, ale lásku jsem od ní nikdy nedostala. Jen nadávky, bití a řev. Když se mi narodila dcera, snažila se vynutit si pozornost, na dceru ale taky byla zlá. Nikdo se se mnou v rodině nebaví, protože přece já jsem ta špatná, protože už nenechám nikoho, aby mi otravoval život! Mám tedy ‘matku’, která mě porodila, ale jako člověka ji už x let znát nechci.

  • Zmínit
  • Nahlásit