Z mého studenta je najednou studentka. Svět se zbláznil!

Upřímně přiznávám, že jsem na ty papíry před sebou koukal jako na zjevení. Dozvěděli jsme se, že dotyčná osoba bude chodit na dámské záchody a tělocvik bude mít odteď s holkama, kterých je u nás na škole beztak poskromnu. Pokud prý jako učitelé budeme mít s touhle situací nějaký vnitřní problém, máme to jít řešit se školní psycholožkou. No, možná tu paní fakt navštívím, i když tyhle šarlatánky v hloubi duše vůbec neuznávám. Podle mě se svět prostě definitivně zbláznil a já to nechápu. A popravdě ani nechci chápat.

Když se nad tím zamyslím, tak mi tenhle hoch přišel vždycky tak trochu zvláštní, to je pravda. Ale tohle? Tohle jsem ani ve zlým snu nečekal. Člověk si tak nějak za ty roky zvykl, že někteří chlapci chodí s chlapci, nebo že si dneska kluci lakujou nehty na černo a nosí divné účesy. To se ještě dalo přejít mávnutím ruky, i když doufám, že se to nebude rozmáhat nějak víc. Ale že bude někdo přímo měnit pohlaví uprostřed studia na technické škole? Na to fakt nejsem připravenej. Očekával bych takového studenta-studentku, nebo co to vlastně je, někde úplně jinde. Třeba mezi umělci, kadeřníky nebo v nějakém jiném bohémském oboru, kde se na pravidla a tradice moc nehraje. Ale u nás na průmyslovce? Kde všechno stojí na logice a jasně daných parametrech?

Sedím teď v kabinetu a hlavou mi běží, jak to bude vypadat v praxi. Máme se tvářit, že se nic neděje, zatímco se nám před očima hroutí základní řád věcí, na kterém jsme vyrostli? Je mi jasné, že mě mladší ročníky nejspíš označí za zpátečníka, ale já v tom prostě nevidím pokrok. Vidím v tom chaos. Ta novota k nám vtrhla bez varování a já mám pocit, že se ode mě čeká, že ze dne na den změním celé své nastavení. Jenže člověk není stroj, který se dá přeprogramovat jedním oběžníkem z porady. Jsem zvědavý, jak na tuhle změnu zareagují ostatní kluci ve třídě, až se s novou „spolužačkou“ potkají na chodbě. Možná jsem staromódní, ale cítím, že jsou věci, na které se prostě zvyknout nedá.