"Měla bys rodit doma, jen se bojíš bolesti" vyrazila mi dech 60letá tchyně

„Prosím tě, proč?“ zvedla obočí tchyně a odložila hrnek s teatrálním povzdechem. „Za nás se rodilo doma a všechno bylo v pořádku. Ty dnešní holky se bojí i bolesti.“ „Za Vás se rodilo doma?“ Oponovala jsem se zdviženým obočím, nesnáším, když tchyně lže a dělá to často. „Vy jste ale doma přece nerodila.“ „No ne nerodila, rodila jsem v porodnici v Kolíně, to si nemysli, za nás jsme si vymejšlet nemohly..“ „Tak proč říkáte, že se za vás rodilo doma? To je přece nesmysl.“ Skočila jsem jí do řeči.

„Myslím si, že bys měla rodit doma, dřív se tak rodilo, tak proč bys to nezvládla.“ Opanovala mi tchyně naprosto nesmyslně.

„Protože se tak cítím bezpečněji,“ odpověděla jsem klidně. „Chci mít u sebe doktory, kdyby se něco pokazilo. Není to o tom, že bych byla zbabělá, … prostě nechci riskovat, navíc domácí porody ani nejsou zákonem povolené. Sama jste před chvílí řekla, že jste si nemohly vymýšlet, ani my tolik nemůžeme."

Tchyně se rozesmála tím svým způsobem, kdy se člověku naježily chlupy na zátylku. „Slaboch. Dneska už nikdo nic nevydrží. Moje máma rodila v kuchyni, sama, a do týdne šla zase do práce! To bys ty nezvládla ani náhodou.“ Zase vám to trochu nevychází maminko, ale čert to vem. Ještě, že nešla do roboty.

„Tohle snad není bobřík odvahy,“ ohradila jsem se. „Chci, aby to bylo bezpečné, ne heroické. Snad taky chcete, aby bylo vašde vnouče v pořádku.“

„Blbost,“ mávla rukou. „Normálně to dřív ženy zvládaly.“

„A taky dřív spousta žen a dětí umírala,“ vyjela jsem.

Ticho. Jen tikot hodin. Pak se na mě tchyně podívala tím svým přísným pohledem. „Ty si prostě musíš všechno dělat po svém, viď? To je celá ta dnešní generace. Všechno mít pod kontrolou, všechno si pojistit. Ale porod, holka, to není excelová tabulka.“

„Možná ne,“ řekla jsem tiše. „Ale je to moje tělo. A moje dítě.“

Zvedla se a řekla, že už musí jít. Sebrala se a vypadla. Sláva! V kuchyni zůstal jen nedopitý šálek kávy a divný pocit. Fakt se musím obhajovat, že chci rodit v porodnici? Nedivila bych se, kdybych chtěla rodit doma a rozmlouvala mi to, ale jí vadí, že chci rodit v porodnici? To už se úplně zbláznila? Navíc, sama rozhodně doma nerodila, není jí 120, ale jen 60! Můj muž se narodil normálně v porodnici v Kolíně těsně před revolucí!

Večer jsem to vyprávěla manželovi. Doufala jsem, že mě podrží. Ale místo toho se jen podrbal ve vlasech a řekl: „Víš, že máma to myslí dobře. Třeba bys o tom mohla ještě popřemýšlet. Domácí porod může být klidnější, intimnější…“ „To si ze mě děláš prdel?“ Vyjela jsem. Já jsem snad ve cvokhauzu.

„Takže ty stojíš na její straně?“ „Ne, jen… nechci, abys byla zbytečně vystresovaná.“

„Zbytečně vystresovaná?“ zopakovala jsem po něm a cítila, jak se mi láme hlas. „Já jsem těhotná, mám rodit naše dítě, a místo podpory slyším, že jsem hysterka, protože chci doktory po ruce? Stresujete mě akorát tak vy dva, těmahle debilníma kecama. Ty s ní prostě musíš souhlasit, i kdyby po mně chtěla, abych odletěla na Mars“

Odmlčel se. Neřekl nic. Jen se otočil k televizi, jako by ten rozhovor vůbec neproběhl.

A v tu chvíli mi došlo, že v tom jsem sama. Sama proti tchyni, která mě má za slabocha, a proti manželovi, který nemá odvahu říct, že stojí při mně. Nebo teda spíš nestojí.

Kdepak, jsem rozhodnutá, nehodlám páchat nějaký harakiri, ať si manžel se svou matkou myslejí, co chtějí. Já jedu rodit do Hradce, i kdybych měla jet taxíkem.