Začala jsem nakupovat jídlo podle jídelníčku. Ušetřili jsme víc, než jsem čekala

Nikdy to nebylo pár věcí.

Do košíku přibylo pečivo, něco dobrého pro děti, jogurty, ovoce, sušenky, sýr, pití a samozřejmě několik věcí, které jsem původně vůbec kupovat nechtěla.

Večer jsem pak stála v kuchyni a přemýšlela, co vlastně uvařím. A manžel pak probíral jídlo z lednice a vyhazoval prošlé věci, které se zkrátka nestihly sníst. A tak jsme si řekli, že tohle musíme změnit. Nejsme tak bohatí, abychom mohli utrácet za jídlo, které skončí v popelnici.

Sedla jsem si v neděli ke stolu a napsala jídelníček na celý týden. Žádné složité recepty. Jen normální jídlo, které doma jíme.

V pondělí kuře s rýží, v úterý těstoviny, ve středu polévka, ve čtvrtek brambory s masem. Pátek jsem nechala na něco rychlého.

Pak jsem podle toho napsala nákup.

A poprvé jsem se snažila opravdu držet seznamu.

Byla jsem překvapená, jak zvláštně prázdný působil vozík. Dřív jsem ho měla plný, a přesto jsem často večer zjistila, že doma vlastně nemám nic pořádného.

Tentokrát jsem přijela domů a všechno mělo svoje místo.

Jenže hned první týden to úplně ideální nebylo. Ve středu jsem stejně skončila v obchodě, protože jsem zapomněla koupit jednu surovinu. A v pátek jsem jídelníček úplně vzdala, protože se mi nechtělo vařit a objednali jsme si pizzu.

Manžel se smál, že nám naše úsporná revoluce dlouho nevydržela.

Ale já to nevzdala.

Další týden jsem si před nákupem prošla lednici, mrazák i spíž. Zjistila jsem, že máme doma mnohem víc jídla, než jsem si myslela. Některé věci jsem kupovala pořád dokola, protože jsem jednoduše zapomněla, že je máme.

Začala jsem také plánovat podle toho, co už doma bylo. Když mi zbyly brambory, vymyslela jsem další jídlo. Když jsem měla v mrazáku maso, nekupovala jsem další.

Postupně jsem si na jídelníček zvykla. Ne vždycky jsme ho dodrželi přesně, ale aspoň jsem věděla, co budeme který den jíst.

A hlavně jsem přestala chodit do obchodu jen proto, že jsem nevěděla, co uvařit.

Největší překvapení přišlo až na konci měsíce. Začala jsem si schovávat účtenky a porovnávala jsem je s tím, co jsme utratili předtím.

Rozdíl byl opravdu znát.

Nebyla to žádná pohádková částka a samozřejmě jsme občas koupili něco navíc. Ale najednou jsme nemuseli tolik přemýšlet, jestli jsme zase neutratili moc.

A manžel měl konečně pocit, že se nehádáme pořád kvůli tomu samému.

Dnes si každou neděli sednu s papírem a tužkou. Neplánuju všechno na gram přesně. Jen si sepíšu několik jídel, podívám se, co máme doma, a podle toho vytvořím nákup.

Ne vždycky to vyjde. Někdy máme chuť na něco úplně jiného, někdy se nám nechce vařit a někdy prostě objednáme pizzu.

Ale už nekupuju jídlo jen tak do zásoby s tím, že se určitě někdy sní.

A největší úleva? Když v neděli večer děti začnou vyzvídat, co bude další den k večeři, nemusím stát před lednicí a přemýšlet.

Vím to. Mám to totiž napsané na papíře. Teď jen vydržet, protože občas mě přemůže lenost s tím, že se mi vařit zkrátka nechce.