Žádost o ruku aneb „Já tě fakt zabiju!“

Partnerské vztahy

Komentující mého minulého deníčku mi vnukly nápad k sepsání nějakého konkrétního příběhu, který se týká mého vztahu v cizině. A i když se obávám, že vyprávění není zrovna psaný útvar, ve kterém bych vynikala, pokusím se vám dnes popsat, jak mohou na druhém konci světa vypadat třeba takové zásnuby. Pro přehlednost doplním, že se od roku 2014 nacházím na Taiwanu, kde studuji, pracuji a snažím se přežít vedro.


1 komentář

Svého přítele jsem tu poznala naprosto nečekaně přibližně po třech týdnech pobytu. Na první pohled se mi vůbec nelíbil, vlastně není ani trochu můj typ a moc dobře si vzpomínám, jak jsem si během našeho prvního setkání v duchu říkala, že je chlapec celkem milý, ale absolutně u mě nemá šanci.

Kdyby mi tenkrát někdo vyprávěl, že se k němu za tři měsíce nastěhuji a za další dva roky přede mnou bude klečet se zásnubním prstenem, asi bych mu doporučila urychlený odjezd na specializované pracoviště zabývající se duševními poruchami. Ale opravdu se tak stalo a to navíc ještě úplně jinak, než jak jsem si to vždycky představovala.

Přiznám se, že jsme se s partnerem začali bavit o svatbě poměrně brzy, přibližně tak po roce společného bydlení. Neměli jsme v té době samozřejmě žádné určité plány, pouze jsme se oba shodli na tom, že nejsme zastánci třeba šestiletého chození bez toho, aby se vztah posunul někam dále.

Musím přiznat, že svou roli samozřejmě hrály i důvody praktické, na Taiwan jsem přijela jako držitelka studentského víza, které se ale musí každý rok obnovovat a po skončení studií nárok na něj samozřejmě zaniká a neměli jsme jistotu, že bych hned poté sehnala pracovní místo, na jehož základě by mi bylo zařízeno vízum pracovní.

Nerada bych, aby to vyznělo, že jsme se rozhodli pro svatbu jen kvůli vízu, ale pokud by například nastala nejhorší z možností a já se musela načas vrátit zpět do Evropy, byl by pro nás celý „svatební proces“ několikanásobně komplikovanější. Nechtěli jsme ani riskovat možné odloučení.

Vzhledem k výše zmíněnému jsem tedy víceméně tušila, že žádost o roku pravděpodobně proběhne v následujících měsících, neměla jsem ovšem páru o tom kdy a hlavně jak. Představu jsme samozřejmě měla – vzhledem k tomu, že Taiwanci se rádi zasnubují veřejně (v restauraci plné lidí, nebo kdekoliv za přítomnosti stovky známých a kamarádů), několikrát jsme přítele varovala, že o podobný „americký“ styl úplně nestojím, a pokud mě tedy bude chtít někdy skutečně o ruku požádat, doufám, že to udělá v co nejkomornějším duchu. Můj tajný sen zahrnoval romantickou žádost na pláži za svitu měsíce a za zvuku burácejících mořských vln… nebo něco podobně kýčovitého.

V květnu 2016 jsme s přítelem jeli na celkem dobrodružnou dovolenou na Filipíny, kde měl dle mého názoru ideální podmínky mi mé představy naplnit… Očividně byl však jiného názoru. Na další dovolenou do Jižní Koree, kterou jsme absolvovali v září, nakonec přítel místo zásnubního prstenu vzal jednoho z našich kamarádů a mně se tak rozplynuly i představy o tom, že přede mnou bude klečet na vrcholu Soulské televizní věže, ze které je nádherný výhled na celé město. Chápu, že kamarád by si v takovou chvíli připadal asi trochu navíc.

V říjnu jsme slavili dvouleté výročí našeho vztahu v taiwanských horách a já byla tak zblblá rodinou a kamarády, z nichž velká většina mi tvrdila, že zásnuby určitě proběhnou tam, že když nakonec neproběhlo vůbec nic. Poměrně dost mě to mrzelo, i když jsem se snažila nedat na sobě nic znát. Kdybych tenkrát jen tušila…

Po návratu z dovolené jsem si víceméně zakázala na nějaké svatební záležitosti byť jen myslet a rozhodla jsem se soustředit na školu, práci a studium čínštiny. Vydrželo mi to přesně čtyři dny, jelikož přesně po tom přišel ten velmi očekávaný (a pro mě v tu chvíli už naprosto nečekaný) den D. V pondělí 10. října mi přítel jen tak mezi řečí oznámil, že mi ve čtvrtek bude volat jakýsi pán, který by rád založil novou jazykovou školu a jelikož učím angličtinu, chtěl by se mě zeptat na pár otázek.

Popravdě jsem moc nechápala, z jakého důvodu se dotyčný chce radit zrovna se mnou, vzhledem k tomu, že nejsem rodilý mluvčí a v oboru se pohybuji poměrně krátkou dobu, ale i přesto jsem souhlasila. Mimoto mě přítel na ten samý den požádal o pomoc s jednou pracovní záležitostí, tvrdil mi, že jeden taneční klub, se kterým spolupracuje (který se nachází ve stejné ulici jako náš byt a ve kterém jsme se jen tak mimochodem poznali), bude natáčet jakýsi promo materiál, do kterého by se jim hodila cizinka a jelikož mě majitelé klubu od vidění znají, rádi by, abych v klipu hrála.

Upřímně mi to nepřipadalo ani moc divné, cizinci jsou tu k podobným reklamám využíváni hojně, jelikož přitahují pozornost a já sama jsem pár týdnů před tím posloužila jako modelka na svatební šaty a make-up a to i přes to, že mám k modelkovským mírám poměrně daleko. Takže jsem souhlasila a nad podrobnostmi vlastně ani moc nepřemýšlela.

Ve čtvrtek 13. října pro mě přítel zajel pod nějakou záminkou do práce, odvezl mě domů a několikrát mi zdůrazňoval, abych hlavně nezapomněla na ten telefonát kvůli angličtině. Začínalo mi být celkem divné, že na tom tak strašně lpí, ale říkala jsem si, že dotyčný pán je asi nějaký jeho důležitý obchodní kontakt a tak jsem jen poslušně přislíbila, že budu telefon opravdu sledovat a s pánem promluvím.

Musím říct, že mě to stálo dost přemáhání, obecně nerada mluvím po telefonu, zvlášť s cizími lidmi. Po pár minutách přítel odjel a já se cca půl hodiny bavila hypnotizováním mobilu. Ten zazvonil téměř na minutu přesně v sedm, zvedla jsem ho s odhodláním moc se s dotyčným nepárat, neb jsem měla ještě v úmyslu vařit a dodělat si nějaké pracovní povinnosti. Rozhovor probíhal asi následovně.

„„Haló?“

„Haló? Dobrý den, mluvím se slečnou X?“

„Ano, dobrý den, to jsem já. Ráda vás slyším.“

„Hahaha a vy víte, kdo volá?“

„No samozřejmě, přítel mi říkal, že budete volat.“

„Aha. A co ještě vám řekl?“

„No… víceméně všechno a nic, nevím žádné detaily.“

„Hahaha. Tady Joseph Lin z rádia ICRT, jste v živém vysílání.“

Po poslední větě se mi zatmělo před očima a upřímně si moc nevzpomínám, co bylo dál. Výše zmíněná rádiová stanice je největší stanicí na celém Taiwanu, která vysílá v angličtina, takže jsem po zjištění, s kým že to vlastně volám, málem upadla do mdlob. Opravdu si nevzpomínám, co přesně mi moderátor povídal, vím jen, že mi přál zprostředkovaně od přítele vše nejlepší k dvouletému výročí a neustále po mně chtěl, abych mu taky něco hezkého a romantického prostřednictvím vysílání vzkázala. Bohužel jsem díky šoku moc nepřemýšlela a zmohla se jen na prosté: „„Já ho snad fakt zabiju!“

To bylo poprvé a rozhodně ne naposled, co jsem toho večera tuto „magickou“ větu vyslovila.

Přítel dorazil domů asi za dvacet minut, já jsem tou dobou bloumala po bytě ubrečená a v polovičním komatu. Dnes ani nevím, proč mě to tak vzalo, asi že jsem něco podobného absolutně nečekala a taky vím, že vzkaz, který mi moderátor od přítele tlumočil, byl hodně dojemný. I když si na jeho přesné znění už bohužel nevzpomínám.

Přítel mi pomohl uklidnit se, znovu (už vlastně potřetí) mi popřál krásné výročí a po nějaké době jsme se oba začali připravovat na již dříve avizované natáčení v tanečním klubu. V tu chvíli ve mně už začal hlodat červíček pochybností, ale přítel jakýkoliv náznak nedůvěry z mé strany okamžitě smetl ze stolu s tím, že opravdu o nic nejde a že mám být v klidu, jelikož „legrácka“ s rádiem byla opravdu tou poslední.

Chvíli před devátou večer jsme se vydali vstříc místu natáčení, přítel s sebou ještě vláčel tablet, který měl údajně používat jako rekvizitu. Přímo před klubem mu ale zazvonil telefon a já z útržků rozhovoru pochopila, že natáčení nebude, kameraman měl prý pro cestě nehodu, celá akce se pro dnešek ruší. Oba jsme byli, dá se říct, „slavnostně“ (tak jak nám to nakázal údajný scénář) oblečeni, ale přítel mi po skončení telefonátu nakvašeně oznámil, že se půjdeme projít do přístavu, když už jsme teda venku.

Mně se moc nechtělo, byla tma… navrhla jsem, že se půjdeme alespoň převléct domů, kde by přítel mohl odložit ten tablet, který neustále svíral v ruce. Ale on se za žádnou cenu nechtěl zdržovat a prohlásil, že se prostě projdeme na pár minut a pak půjdeme domů. Přístav je od nás přibližně dvě minuty pomalejší chůzí, a tak jsem nakonec souhlasila, i když mi už všechno přišlo výrazně podezřelé.

Už po cestě do přístavu se mi zdálo, že slyším hudbu, což je v tuhle večerní dobu poměrně neobvyklé a moje „podezření“ se nakonec potvrdilo ve chvíli, kdy jsme došli na „místo určení“. Přítel mě nasměroval k nejbližší lavičce s tím, že by se rád na chvíli posadil, kousek před námi stála zpěvačka, vedle ní člen její minikapely, který ji doprovázel na piano.

Přítel mi oznámil, že si musí strašně nutně odskočit, ale že se za chvíli vrátí a zatím by chtěl, abych se na něco v rychlosti podívala na tom tabletu, který s sebou celou dobu vláčel. Vtiskl mi do ruky sluchátka, zmáčkl tlačítko přehrávání a než jsem stihla jakkoliv zaprotestovat, byl pryč.

Poslušně jsem si tedy nasadila sluchátka do uší a začala sledovat přibližně devítiminutové video. Na jeho začátku se objevila fotka z našeho prvního setkání v klubu, kde líbám přítele na tvář jako trest za to, že jsem neuhodla jeho věk (u Asiatů opravdu nesplnitelný úkol).

Následovala část, ve které přítel mluvil o našich prvních společných dvou letech a o tom, jak moc pro něj znamenám, ale že pokud by mi něco takového měl říct jen on sám, nemělo by to význam, a proto poprosil pár pro nás důležitých lidí, aby mu s tímhle úkolem pomohli. Myslím, že v tuhle chvíli už jsem regulérně ronila slzy a děkovala bohu, že mě napadlo vzít si s sebou dostatečnou zásobu kapesníčků.

Na videu postupně mluvilo několik našich dobrých kamarádů z Taiwanu a dokonce i přítelova maminka. Všichni nám blahopřáli k prvním dvěma společným letům, i k těm dalším, které snad budeme mít možnost prožít v budoucnu. Ve druhé části videa se objevil opět záběr na mého milého, který mi oznamoval, že i přátelé, kteří bydlí v ČR by mi chtěli k našemu výročí popřát.

Jako první přišly na řadu moje úžasné kamarádky, které na Taiwanu strávily několik měsíců studia a jejichž odjezd jsem několikrát obrečela. Na videu sehrály neskutečnou scénku z mého a přítelova seznámení a zakomponovaly do ní snad všechny „interní“ vtipy, které jsme si jako parta stihli za celou dobu vytvořit. Smála jsem se jako blázen a při tom mi pořád tekly slzy proudem.

Jako úplně poslední mluvila moje maminka. Bylo na ní vidět, že jí dalo velkou práci video vůbec natočit a nerozbrečet se u toho, každopádně pláč jsem s přehledem zvládla za ni. Předposlední záběr ve videu ukazoval přítelův příchod do zlatnictví a končil ve chvíli, kdy před ním prodavačka otevírala krabičku s prstenem. Jako poslední byl záběr na přítele na pláži, oznamoval mi, že po tom, co jsem slyšela od našich přátel, je teď řada na něm a chtěl by mi říct něco moc důležitého.

Když jsem si vyndala z uší sluchátka a vzhlédla od končícího videa, přítel už stál přede mnou vedle slečny zpěvačky, od které si půjčil mikrofon. Pak přišla na řadu samotná žádost a takový menší „projev“, který si pro tu příležitost přítel nachystal. Původně jsem ho chtěla slovo od slova přepsat, ale nejde to. Ve zkratce snad jen můžu říct, že přítel mluvil o tom, že přesně před dvěma lety a dvěma dny byl nejšťastnějším člověkem na světě (měli jsme naše první rande) a že v ten den zažil svůj nejkrásnější polibek (z mé iniciativy :D).

Mluvil o tom, že se z něj za ty dva roky konečně stal opravdový muž, i když ví, že rozhodně není dokonalý – občas je líný, střelený, má velké břicho, protože se neustále cpe a taky občas pije víc, než by měl. :D Ale díky bohu mu byl na zem poslán anděl, který mu pomáhá v tom, aby se stal lepším člověkem. Tím andělem mám být já. :D

Při těchto slovech se odkudsi vynořil náš společný kamarád, chytil mě za ruku a odvedl na místo, kde přítel stál. Můj milý přišel úplně ke mně a řekl: „Díky tobě jsem konečně kompletní, a proto dnes 13. října 2016…“ „Já tě fakt zabiju,“ vypadlo ze mě spolu s dalšími slzami, které už jsem se pro absenci kapesníku ani nesnažila zpacifikovat.

I přes tuhle průpovídku přede mnou přítel poklekl, vyndal z kapsy krabičku s prstenem a zeptal se mě, jestli si ho vezmu. V tu chvíli jsme už brečeli oba. Původně jsme mu chtěla odpovědět ve stylu: „Já si to rozmyslím a dám ti vědět,“ což byla odpověď, kterou jsem mu v minulosti nějakou dobu vyhrožovala, když si ze mě utahoval s tím, že svatbu plánuje tak za pět, možná deset let.

V tu danou chvíli mi ale humor tak trochu došel, a i když jsem přítele o svém původním záměru informovala, nakonec ze mě to „ano“ vypadlo dokonce dvakrát. Společně jsme se zasmáli, načež přítel na vteřinu zvážněl a bezradným hlasem pronesl: „No… ale teď mi musíš říct, na kterou ruku ten prsten patří…“ :D

I tuhle obtížnou situaci jsme nakonec společně vyřešili. V tu chvíli, kdy mi přítel navlékal prsten, náš další kamarád na druhé straně přístavu odpálil malý ohňostroj. Načasování bylo vskutku dokonalé a já dodnes nechápu, jak se mu to mohlo podařit s takovou přesností.

Poslední chvíle, kdy se mi chtělo pronést to již tolikrát omílané: „Já tě ale fakt zabiju,“ bylo ve chvíli, kdy mi přítel oznámil, že mu bylo strašně líto mé rodiny a přátel v ČR, kteří by s námi nemohli tenhle vzácný okamžik sdílet a ukázal na opodál stojícího kamaráda, který nás natáčel na mobil s tím, že mám zamávat, jelikož nás všichni sledují živě!!! na Facebooku.

S odstupem času si říkám, že měl opravdu štěstí, že jsem mu na žádost kývla, jinak by měl pravděpodobně ostudu v přímém přenosu. Přítel tvrdí, že ovšem počítal i s touto variantou, a pokud bych náhodou řekla ne, jeho kamarádi na místě činu byli připraveni mě okamžitě popadout a vhodit do moře. :D

Z přístavu jsme pak odjeli na pozdní večeři a nějaký alkohol (který jsem tedy já opravdu potřebovala na uklidnění nervů) a během onoho večera a vlastně i těch následujících dní jsme nedělala víceméně nic jiného, než přijímala gratulace a odpovídala na zprávy. Zpětně můžu říct, že jsem za to moc ráda, to jako moji nejbližší reagovali na to, že u našich zásnub mohli být alespoň takto zprostředkovaně, se nedá slovy ani popsat.

Nejdojemnější pro mě ovšem bylo, když mi přítel popisoval celý proces příprav, které trvaly pomalu půl roku. Hodně dlouho sháněl prsten, který by se mi opravdu líbil, až ho nakonec nechal poslat z Hong Kongu, největší práci měl ale se samotnou výrobou videa.

Obepisoval spoustu kamarádů, ovšem ne všichni stihli něco nahrát, určitá videa byla natočena špatně, takže o ně musel prosit znova… Jelikož samozřejmě nemluví česky, tak mojí mamince žádost o nahrání videa tlumočila naše společná kamarádka atd. Jenom stříhání samotného videa, doplňování textu a hudby mu taky zabralo opravdu hodně času (a já si pořád říkala, proč vysedává do noci v kanceláři).

Sháněl zpěvačku, která by byla schopna zazpívat několik našich oblíbených songů, celou žádost si byl dokonce v přístavu nacvičit s kamarádem jakožto figurantem… :D A i když jsem mu 13.10.2016 ně­kolikrát oznámila, že bych ho nejraději sprovodila ze světa, jsem mu opravdu hrozně vděčná, že si dal s žádostí o mou ruku tolik práce a nestyděl se klečet přede mnou nejen před těmi pár lidmi, kteří byli v tu chvíli okolo nás, ale i před všemi ostatními, kteří měli zážitek zprostředkovaný pomocí moderních technologií.

Spousta mých přátel mi psalo, že je naše zásnuby rozplakaly stejně jako mě, což je další věc, která mě opravdu dojala. Nejšťastnější jsem byla ale kvůli své mamince, vím, že pro ni hodně znamenalo to, že se mnou mohla tenhle velký krok v mém životě prožít aspoň dálku.

Upřímně by mě nikdy ani ve snu nenapadlo, že budu jednou požádána o ruku právě takhle a určitě bych byla přešťastná, i kdyby mi přítel navlékl zásnubní prsten doma při vaření. Ale vím, že to by nebyl jeho styl. A mělo mi to být vlastně jasné už od začátku. Od člověka, který mě na první rande vzal na dvanáctihodinový výlet spojený s romantickou večeří na pláži, jsem asi nemohla čekat „běžné“ zásnuby.

Spousta lidí bude určitě namítat, že žádost o ruku není v budoucím manželství to nejdůležitější a já souhlasím. I přesto jsem ale moc šťastná, že první krok k našemu oficiálně společnému životu proběhl zrovna takhle.

Teď se už se jen modlím, abych v náš svatební den nemusela opět hovořit do rádia.


Reklama


Reklama

 Váš příspěvek
 
Keltka
Kecalka 469 příspěvků 14.04.17 00:42
Úžasné

Nádherné a dojemnéé…prý neumím psát, autorka by mohla napsat celou knihu o vztazích a životě na Taiwanu!!! :pocitac: :mavam: :kytka: :srdce: :*

 
Myssicka
Zasloužilá kecalka 875 příspěvků 14.04.17 01:13

Mne se to moc libilo, takove cteni je mnohem zabavnejsi, nez pouhe polemizovani, jako minuly denicek. Urcite pis znovu, rada budu cist. A k tem zasnubam, to je masakr :lol:

 
Nowuka2
Ukecaná baba ;) 2243 příspěvků 14.04.17 03:11

Super, hledala jsem u tebe na FB seznámení, ale je tam toho toooolik že jsen to vzdala :mrgreen: Přiznám, že na mě trochu úlet, ale uznávám, že k vám to tak nějak jde. Doufám že koukala i ta krasavice Susu :mrgreen:

 
zolycka
Kelišová 6726 příspěvků 14.04.17 06:11

To je sen :srdce: mam husi kuzi a slzy v ocich:) nadhera:)

 
ChZuzka
Ukecaná baba ;) 1528 příspěvků 14.04.17 07:42

Nadhera :) tohle me tak dojalo :) a tim ze jsem zvedula bych tu zadost chtela taky videt :D

 
Jitusee
Extra třída :D 10213 příspěvků 14.04.17 09:11

To je tak mile :srdce: skoda, ze jsi nepřidala vaši společnou fotku :)

 
Russet
Kelišová 6773 příspěvků 14.04.17 09:23

Psát rozhodně umíš a po sérii chmurných deníčků zas hodně optimistický příběh. Jestli si budoucí manžel čas od času dá práci a nějak podobně tě překvapí, nudit se s ním nebudeš. A taky jsem na konci čekala společnou fotku ;-) Nejde ji tam ještě dodat?!

 
ngauruhoe
Zasloužilá kecalka 880 příspěvků 14.04.17 09:28

No ja bych ho snad asi fakt zabila! :lol:

Vasi zadost jsem mela moznost videt na FB a trochu jsem se obavala, jestli prevypravene to neztrati svoje kouzlo. Ale vubec. Je z toho citit, jak jsi tou zadoati stale okouzlena.

Hodne stesti ve spolecnem zivote!

 
konice20
Ukecaná baba ;) 1243 příspěvků 14.04.17 10:20

Krásné… Není někde možnost video shlédnout???

 
reinkarnace
Závislačka 4470 příspěvků 3 inzeráty 14.04.17 10:27

Milá Gábi, musí tě dočíst..už pár měsíců nesleduju dění. U toho videa jsem brečela jak želva. Nádhera! Přeji vám oběma hodně štěstí! Je to nadpozemsky krásné :kytka:

 
reinkarnace
Závislačka 4470 příspěvků 3 inzeráty 14.04.17 10:27

@konice20 https://www.facebook.com/…osanstories/
pozor, její web je návykový :lol:

 
solip
Kecalka 308 příspěvků 14.04.17 10:56

Krasny denicek! V psani denicku urcite pokracuj, rada si je prectu ;) Zasnoubeni mozna nebylo podle tve puvodni predstavy, ale urcite jsi ocenila, ze si s tim dal takovou praci. Jiste to bylo krasne :palec:

 
Pennya
Zasloužilá kecalka 915 příspěvků 14 inzerátů 14.04.17 11:31

Téda to je zážitek! :srdce:

 
LiliSun
Kecalka 150 příspěvků 14.04.17 11:39

Moc děkuju za všechny komentáře. :srdce: Pokud někdo touží vidět naše obličeje (upozorňuju, že krasavci nejsme :lol: ) a nebo to samotné video s žádostí, tak na odkazu, který sdílela @reinkarnace je opravdu můj blog. Mimochodem může se to tu vůbec postovat takhle? :think: Já si teda psaním blogu nevydělávám, maximálně tím ztrácím čas, tak snad to nevadí. :mrgreen:
Jinak bych asi měla vysvětlit, proč ten blog a občas taky nějaký deníček vlastně píšu. Před těmi skoro třemi lety jsem na Taiwan odjela díky stipendiu taiwanského ministerstva zahraničí (jinak bych na studium tady neměla v životě dostatek prostředků) a díky tomu jsem tu mohla celé dva roky studovat úplně zadarmo a ještě jsem za to dostávala hodně slušné peníze. Takže jsem tím pádem mohla i cestovat a vidět spoustu míst, o kterých jsem byla přesvědčena, že je nikdy neuvidím. A jsem za tuhle příležitost ohromně vděčná (stejně tak jsem ale vděčná za možnost studovat v ČR, to byl ten úplně první stupeň). No a protože o Taiwanu spousta lidí neví, nebo si ho plete s Thajskem, :mrgreen: což si ta země podle mého názoru vůbec nezaslouží, tak jsem si říkala, že blog by byl možná fajn způsob, jak aspoň trochu rozšířit povědomí o Taiwanu a ukázat aspoň pár lidem, že to tu není žádná zaostalá země třetího světa a že to není ani Čína. :dance: Píšu o poměrně osobních věcech, protože to k tomu podle mě patří a taky protože věřím, že to lidi baví číst mnohem víc než nějaká suchá fakta, která si můžou během dvou minut najít na internetu. :andel:

 
reinkarnace
Závislačka 4470 příspěvků 3 inzeráty 14.04.17 11:44

Já jsem začaa Gábi sledovat na tomto blogu http://gasanasblog.blogspot.cz/ takže komu se ta tematika líbí, doporučuji začít zde, je to tam pěkně od začátku :-)

 
svycarka
Kelišová 7304 příspěvků 14.04.17 11:44

:palec: pecka fakt. Hodne stesti :srdce:

 
konice20
Ukecaná baba ;) 1243 příspěvků 14.04.17 11:46

@reinkarnace moc děkuji

 
Barbora1993
Kecalka 430 příspěvků 14.04.17 11:55

Nádherný deníček a ještě krásnější facebooková stránka :) moc Vám to spolu sluší :) :) přeji hodně štěstí a lásky :srdce: :srdce: :srdce: ve Vašem společném životě :) :) :)

 
Nimie
Generální žvanilka 24347 příspěvků 14.04.17 12:51

Krásné :palec:

 
kaja00
Extra třída :D 13234 příspěvků 14.04.17 13:38

Pecka! Moc přeji vše nejlepší do společného života :hug: :kytka:

 
cecetka
Kelišová 6848 příspěvků 14.04.17 16:45

Krasne napsane, az jsem slzu zamackla :kytka:

Mrkla na FB, nadherna nevesta s zenichem Preji pohodu a spokojenost v manzelstvi :srdce:

 
LiliSun
Kecalka 150 příspěvků 14.04.17 18:12

Ještě jednou všem mockrát děkuju za komentáře a přeju krásné Velikonoce. :srdce:

 
Dominika2016
Kecalka 120 příspěvků 14.04.17 18:38

@LiliSun :potlesk: :palec: jak deníček tak tvůj blog.

 
Mondousek
Stálice 94 příspěvků 14.04.17 20:37

Skvělý deníček, těším se na další! :potlesk:

 
Aslei
Zasloužilá kecalka 960 příspěvků 14.04.17 21:06

Boží, hodně štěstí přeji :kytka:

 
Jitusee
Extra třída :D 10213 příspěvků 14.04.17 22:05

Tak sem okoukla tvůj fb blog. Musim rict, ze jste strašne milý par, pan manžel je od pohledu sympatak a strašne, ale opravdu strašne miluji vaši kočku :lol: :lol:

 
phoma
Echt Kelišová 7929 příspěvků 14.04.17 22:22

Uzasny denicek a uzasne fcb stranky uz dve hodiny predcitam manzelovi a tecku nam slzy fajt super!!! :mrgreen:

 
LiliSun
Kecalka 150 příspěvků 15.04.17 05:26

@Jitusee Moc děkuju, panu manželovi vyřídím a kočce taky. I když jí to bude asi jedno. :mrgreen: Těch nadšených reakcí na její výraz je opravdu hodně, až mě to nutí přemýšlet, jestli by si nezasloužila vlastní stránku. :lol:

A ještě jednou mockrát děkuji všem za milé ohlasy, opravdu mě hrozně potěšily! :srdce:

 
Jitusee
Extra třída :D 10213 příspěvků 15.04.17 09:09

@LiliSun Ma takový ten pohled, ze bych se ji asi v noci bála :lol: :lol:

 
bigl
Ukecaná baba ;) 1365 příspěvků 15.04.17 13:59

Tak to je romantika jak z červené knihovny :).
Přečetla jsem si nějaké tvé články z blogu a projela část tvých stránek na FB. Moc mě zajímají ty cestovatelské věci a odlišnosti, ale na tu romantiku já moc nejsem. Mě by taková žádost o ruku moc nepotěšila, nemám ráda přehrávané věci a komedie, taková ta hra na romantiku. Ale to je můj problém. Z toho důvodu jsem nechtěla ani klasickou svatbu. Měla jsem ušité jednoduché šaty, pár lidí, obřad v kostele, oběd a odjezd na svatební cestu.
Po 6 letech chození mě manžel v soukromí požádal o ruku (nedovedu si představit, že by u toho měli být mí rodiče nebo kamarádi) a za 2 měsíce jsme se vzali. Přípravy žádné, domluvila se mše, salonek v hotelové restauraci a vytiskly oznámení.
Hodně lidí mi to rozmlouvalo, že toho budu litovat, když nebudu za nevěstu s princeznovskýma šatičkama a načesanou hlavou a všemi těmi tradicemi… Jsme manželé 15 let a nikdy jsem nelitovala. Kdybych to mohla vrátit, udělám to úplně stejně.
FB stránky jsem procházela asi 20 min., ale když na mě na každé třetí fotce vykoukly jiné svatební šaty a řeči kolem svatby, tak mě to nebavilo. Své fanoušky si to ale jistě najde.
Ráda budu občas nahlížet a číst o cestovatelských zážitcích a možná časem i porodech na Taiwanu, až pomine ta svatební tématika :mavam:

 
LiliSun
Kecalka 150 příspěvků 15.04.17 14:49

@Jitusee Chápu, říká mi to hodně lidí. :lol:

 
LiliSun
Kecalka 150 příspěvků 15.04.17 15:08

@bigl Určitě chápu, že to není věc, která by vyhovovala každému, na druhou stranu pro mě to třeba není ani „přehrávaná věc“ ani „komedie“ a už vůbec ne „hra na romantiku“. :nevim: Ty vztahy jsou tu celkově jiné, špatně se to vysvětluje.
Jednoduchá svatba je určitě super, v ČR bych ji pravděpodobně měla taky, tady je to ale „bohužel“ velká událost a svatby o dvaceti lidech se tu nedělají…možná kdyby měl muž jinou práci, ale takhle budeme rádi, když se vejdeme do 200 hostů. Upřímně nevadí mi to a nevadilo by mi ani kdyby těch hostů bylo deset. To je třeba jedna taková odlišnost zrovna, že ty svatby se tu dělají obří, dřív bylo 500 hostů víceméně norma. ;) Kámoška Češka, která si tu brala Taiwance loni, měla svatby celkem tři, na Taiwanu dvě a jednu ještě v ČR. Věř mi, my jsme takový slabý průměr. :lol:
Jinak chápu, že to třeba není tématika, která by tě zaujala. Každopádně já nepíšu cestovatelský blog, protože tady necestuju. Normálně tu bydlím, chodím do práce, studuju, když se zadaří tak v sobotu někam na výlet a letos kvůli té svatbě nebude ani žádná větší dovolená. Proto se to taky jmenuje „Historky o životě…“, kdybych psala o cestování tak přidám příspěvek jednou za půl roku. :mrgreen: Navíc teď mi tím životem tady hýbe nejvíc právě ta svatba.
Ale zrovna ve středu bychom někam měli jet, tak snad bude zase pár zajímavějších fotek atd. :andel:

 
ospalámyš
Závislačka 4611 příspěvků 15.04.17 18:13

Šišmaria, taková žádost o ruku je moje noční můra :mrgreen:
Mně by stačila nějaká komorní žádost někde na skále, nebo na pěkných horách, ale manžel bohužel nemá fantazii ani rozhodnost, tak jsem ho musela tak trochu uhnat já. :) Takže možná lepší takový velkolepý divadlo, než si prostě racionálně říct, že se vezmeme ;)
Už chybí jen takový ten happyendový závěr z amerických filmů, jak v narvaném metru všichni přesvědčující slečnu, aby si toho na druhém konci davu vzala a pak jim celé metro zatleská :lol:
Je to hezky napsané a budete mít na co vzpomínat, přítel je asi dost akční a tvořivý ;) Na blog kouknu, vypadá to zajímavě.

 
bigl
Ukecaná baba ;) 1365 příspěvků 15.04.17 20:26

@LiliSun To by ses divila, ale i my jsme měli v Čechách s malou svatbou velké problémy, protože manžel je z velké rodiny a z vesnice na jižní Moravě, kde jsou větší svatby taky normální, cca 100 - 200 hostů, což je na ČR docela dost.
Takže z toho taky bylo takové rodinné dusno.
Jinak já chápu, že tam je jiná kultura, ale myslím, že by mě to nedonutilo ani tam, nevím :nevim:.
Mě děsí i ty české svatby - rok příprav, vypouštění holubic, focení na zámku, barevně sladěná výzdoba, několik zkoušek šatů a účesů…
Mám z toho husí kůži a doufám, že moje děti takovou svatbu chtít nebudou. Ale pokud ano, tak to samozřejmě budu respektovat.
Jinak jste moc pěkný pár a u tebe je vidět, že jsi taková kosmopolitní, že nemáš problémy s cizím jídlem, tradicemi i zvyky. To je super :palec:

Vložit nový komentář

Reklama


Reklama