Zápisky praštěné matky III
- Rodičovství
- Keshi
- 15.11.17
- Sdílet
Krabička plná vzpomínek aneb ještě chvilku tě chci držet, miminko moje.
Už je to nějaký čas, co jsem naposledy psala deníček. Psala jsem
o takových těch karambolech v běžném životě trošku švihlé matky a
jejího divokého syna. Dnes mi dovolte sepsat deníček fňukací. 
Je to asi měsíc, co jsme se rozhodli, že je načase dát našemu dvou a půl letému „miminku“ velkou postel. A tehdy jsem si to uvědomila, že to moje malé miminko už je pryč. Najednou tam přede mnou stojí velký, skoro samostatný rarášek se střapatýma vláskama a každou ukázkou své samostatnosti mi dává najevo, jak už mě nepotřebuje… tedy jen do té doby, než má bebíčko. To se pak přitulí, schoulí se ke mě do klubíčka a já mám pocit, jako bych zase držela to malé miminko. Vduchu prosím, aby ještě chvilku zůstal miminkem, ještě chvilku mým malým chlapečkem. Tady a teď, jen my a okolní svět neexistuje. Ale čas je neúprosný… teprve s dětmi si člověk uvědomí tu křehkost a pomíjivost lidského bytí.
Přehrabuji si tu „krabičkou plnou vzpomínek“ a fňukám nad
identifikačním náramkem z porodnice. Jako by to bylo včera, co jsem ho
poprvé v pododnici koupala. Držela jsem to malé křehoučké stvořeníčko,
zmuchlané jak papír od sekané. Fialovo-modro-červený klouček jen
odevzdaně ležel na mém předloktí. Omývala jsem ty jeho kožní řasy, co
by mu i šarpej záviděl. A on na mě tak koukal těma svýma
korálkovýma očkama. Dva cizinci, co se teprve seznamují, ale vlastně se
znají a jeden na druhého tak dlouho čekal.
Odstřižek prvních vlásků… jako peříčko… vzpomínám jak točil hlavu za nůžkami a já se bála střihnout, abych toho mého blonďatého andělíčka neporanila.
Otisk malé ručičky… tak maličké, že jen těžko můžu uveřit, že patřila tomuhle dlouhánovi. Vzpomínám, jak se mě dlouze držel za ukazováček a já mu palcem ty malé prstíčky hladila a po tvářích se mi kutálely slzy dojetí. Tak úžasné to bylo.
Odstřižek šátku… do kterého jsem ho poprvé navázala tu hroznou noc, kterou celou prozvracel a bolelo ho bříško a já nevěděla, jak mu pomoct. Bezradně jsem ho svírala v náruči a přála si, ať to všechno můžu vzít na sebe. A pak ta úleva a štěstí, když se mu po pronošených a prohoupaných hodinách udělalo konečně lépe a usnul. Schoulený u mě na hrudníku, zachumlaný v zázračném šátku, který nám nejednou pomohl.
První capáčky… ve kterých dělal první krůčky v našem obýváku. Bože, jak krásně se u toho smál.
První kytičku… kterou mi utrhl, když jsme spolu běhali bosky po louce a smáli se. V dopoledních paprscích slunce vypadaly ty jeho vlásky jak zlaté. Sluníčko moje.
A teď mám tu krabičku zavřít a nechat to miminko odejít a přivítat velkého kluka. Vím, že nás čeká ještě spousta dobrodružství. A tak se nadechuji, utírám slzy a otevírám srdce pro nové vzpomínky a nové zážitky s tím mým teatrálním blázínkem.
Ahoj chlapečku, tak jakou lumpárnu spolu dnes provedem?
- 1
Ale chápu, mému synkovi je 14 měsíců a
takhle se dojímám už nějakou dobu 
přeju spoustu dalších krásných
zážitků 
Jesteze mam na pomuchlani tu malou cacorku, ale
ta taky roste bleskovym tempem…
Je to krásné, ale i ti větší rošťáci
mají něco do sebe, jsou to naše zlatíčka, ať už jsou malí nebo
velcí 
Jak já ti rozumím, taky mi moje
dvě malá miminka už hrozně moc vyrostla a jsou z nich už skoro 4,5 letí
draci. Občas by bylo krásné ten čas na chvíli vrátit 
…no a omylem jsem Vás ohodnotila jen 1 *
místo 5, tak se omlouvám. 
Dala bych jich deset!!!
