Žena a ocel vydrží vše I.

Prohlížím si svůj zásnubní prstýnek. Jednoduchý hladký stříbrný kroužek osázený třemi broušenými kamínky.Lesknou se ve světle vánočních světýlek. Ten klid a ta vděčnost se nedá popsat, usmívám se a vím, že se mi kolem očí dělají vějířky vrásek. Jsem za ně vděčná. S přibývajícími léty se cítím klidnější, v bezpečí a konečně šťastná.

Ze spaní mne vytrhne rachocení klíčů v zámku. Už dlouho mám slabé spaní. To otec přišel z hospody opilý. Modlím se, aby aby byl natolik namol, aby jej nenapadlo „Navštívit mě“. Zavírám oči a počítám do dvaceti, snad budu mít štěstí.

Slyším jen útržkovitě matku z pokoje, jak říká: „Nech mě! Jsi opilý! Smrdí z tebe chlast.“

Já už vím, co bude následovat. Trvá to už tři roky, od mých dvanácti let. Tehdy mě ze spaní probudil otec, jak mě hladil pod noční košilí. Byla jsem vyděšená, třásla jsem se. Neměla jsem šanci. Zacpal mi pusu a možná, aby dal váhu svému konání, mi vrazil takovou facku, až se mi před očima zatmělo. Cítím jeho smradlavý dech po cigaretách, alkoholu.

Sípal: „Když nechce matka, uděláš dobře ty mně!“

Ani nevím, jak dlouho to trvalo… Snad věčnost. Když skončil a svalil se na zem, nemohla jsem se pohnout. Celé tělo mě bolelo. Utekla jsem do koupelny, kde jsem se snad hodinu drhla, abych ze sebe smyla tu špínu. Marně. Cítila jsem se bezcenná jako hadr na podlahu. Nic jsem nechápala. Najednou se mi zhoupl žaludek. Zvracela jsem, dokud jsem měla co. Do pokoje jsem se bála vrátit.

Ráno mě matka našla na zemi v koupelně, kde jsem předešlé noci ze strachu usnula. TAKHLE JÁ TADY ŽIJU na hraně spánku. Když usnu prohrála jsem. Když jsem vzhůru, občas se mi podaří jej uprosit, ale pak usínám ve škole. Jednou jsem se opovážila matce svěřit. Jen mě zpražila, ať si nevymýšlím a nepřeháním. Že je to chlap a má své potřeby a nemám se před ním vystavovat…

Ale ne. Dnes Je to jiné, pod dekou mám schovaný malý nůž. Už toho mám dost. Je mi 15, jsem silnější, ubráním se, vystraším ho. Když se nade mě naklání, dělám, že spím. Už cítím jeho ruce na mém těle. Najednou se ve mě všechno vzepře, za roky té bolesti, ponížení, studu, hněvu se ve mě sbírá neskutečná síla.

Ruka s kapesním nožíkem, který je ale dostatečně ostrý, vylétne do tmy a omylem jej pořeže na ruce. Chvíli na mě nevěřícně civí, ale já cítím neskutečný nápor energie. Ha, mám navrch, donutila jsem jej zaváhat. Je třeba využít šanci. Nechtěla jsem mu ublížit, byla to náhoda. Ale vlila mi krev do žil a dodala sebevědomí.

Zasyčela jsem na něj jako kočka, kterou někdo škube za ocas: „Zkus ještě pokračovat a vykuchám tě jako kuře!!!“

Byla jsem rudá vzteky a adrenalin mě hnal dál: „Opovaž se sáhnout na některého z malých!!! Dozvím se to!“

Při pomyšlení, že by se sápal po některém z mých sourozenců, jsem byla schopná ho zabít. O jednoho zmetka míň. Žádná škoda. Čekala jsem, že mě seřeže do bezvědomí, v tu chvíli jsem to čekala, nic víc jsem v záloze neměla. Co si to namlouvám? Je mi 15, nemám proti dospělému chlapovi žádnou šanci. Čekám na ránu, která nepřichází. Nic. Jen se na mě podíval a odešel. Od té doby jsem měla klid. Se spánkem mám ale problém doteď.

Jeho noční návštěvy ustaly. Ale začal psychický teror. Doma moc peněz nebylo. Otec alkoholik, matka na mateřské, co si ráda přihnula. Někdy zmizeli i na několik dní. Byla jsem bez peněz s prázdnou lednicí a třemi sourozenci na starost. Obcházela jsem známé. Někdy jsem sehnala něco k jídlu. Nudle s cukrem, starý chléb, anebo prošlé jogurty. Jim to bylo jedno!

Někdy nám bylo tak zle, že jsme se hlady nemohli ani zvednout z postele. Nejedli jsme třeba i čtyři dny. Do školy jsme jezdili stopem. Oblečení roztrhané, pomůcky do školy žádné. Tak strašně jsem se styděla! Bráška dostal po spolužákovi obnošené zimní boty a já jsem celou zimu chodila v botaskách, které jsem ukradla staršímu spolužákovi ve škole. Styděla jsem se za to a stydím se doteď. Ale byla to šance, jak přežít. TAKHLE JSME TU ŽILI…

Aspoň ve škole mi to šlo. Byla jsem šikovná na práci, čehož si všimli i učitelé. Co jim ale neuniklo, byl můj pracovní oděv. Studovala jsem hotelovou školu, kde byl předepsaný nějaký drees code. Jednou mi mistrová vynadala, jak to vypadám. Zašedlé ponožky, malá sukně, oko na silonkách a halenka, na které byl flek od rajské, kterou jsem nesla minulý týden zákazníkovi a nešel v mýdle vyprat, protože prací pršek byl nadstandard.

Nehnula jsem brvou. Civěla jsem do země a věděla jsem, že má pravdu. V tu dobu otec díky alkoholu a neomluveným absencím přišel o práci, kterou ještě donedávna platil aspoň nájemné. Peníze jsme neměli, ale měla jsem kde spát. To se změnilo. Stěhovali jsme se během roku asi 9× do různých podnájmů, v různých městech. Dojížděla jsem do školy i 60 km stopem, nebo „načerno“ ve vlaku zavřená na WC. Za každou cenu jsem chtěla školu dokončit!

Nutili mě, abych školu nechala a našla si práci. Dodnes děkuji tomu nahoře, že mě nenechal vše vzdát. Chtěla jsem z tohoto kolotoče utéct, změnit svůj život, vymanit se z rukou alkoholika a žít konečně jako člověk! Začala jsem navštěvovat diskotéky. Tancovat se mohlo i zadarmo a i přes můj nemožný vzhled si mě tam všiml ne až tak chytrý a pohledný hoch. Ale byl ke mě laskavý, koupil mi pití a šeptal mi do ucha takové ty sladké řeči.

To se mi líbilo. Po letech samoty, deprese, zneužívání, hněvu, beznaděje se objevil někdo, kdo by mě mohl mít rád. Tak jsme začali spolu více „kamarádit“. Občas jsem u něj přespala, okoupala a taky jsem u něj dostala najíst a někdy mi dal i peníze, za které jsem koupila sourozencům alespoň jogurt k večeři. Nikdy jsem mu neřekla úplnou pravdu, jen pár nejdůležitějších věcí, a i proto se mi snažil pomáhat. Společné poprvé proběhlo skoro až po roce. I kdybych chtěla dřív, prostě to nešlo i přesto že jsem věděla, jak moc o to stojí.

Bylo mi čerstvě 18, když mi otec oznámil, že jsem plnoletá a mám si sbalit své dvě tašky a jít si po svém. Věděla jsem, že tahle možnost nastane, ale bála jsem se, co bude se sourozenci. Doteď jsem se o ně starala víceméně já. Naprosto zdrcená, oči oteklé a rudé od pláče jsem dotáhla ty dvě tašky na sociální odbor, tam si sedla a začala jsem nekontrolovatelně vzlykat a brečet.

Všechno se to na mě valilo. Už dlouho jsem to tlačila před sebou, ale tohle byla poslední kapka. Jestli jsem doteď byla silná, tak teď to na mě dolehlo. Chtěla jsem se vším skoncovat! Nač se snažit? Všechna snaha o udržení sourozenců při životě byla k ničemu. Kdo nejmladšímu utře nos anebo bráchovi pomůže s úkolem?

TAK TOHLE JSEM NEZVLÁDLA!

Další díly

Váš příspěvek

Odesílám...
Napsat příspěvek
1291
21.12.16 00:56

Co se delo na socialce? Odebrala sourozence? Pokud ano a dostali (jste) se do detskeho domova nebo treba pestounske pece, tak si myslim, zes to zvladla na jednicku. Jen jsi to mela udelat uz davno, ale chapu, ze to je moc tezke.
Posilam mnoho sil a preji, aby toto vsechno zanechalo pokud mozno nejmensi nasledky :hug: :hug:.

  • Nahlásit
  • Zmínit
yse
837
21.12.16 02:25

Ufff těžký příběh před Vánocemi. Jak bych si oddechla, kdyby to byla fikce, ale asi bohužel není ze?

  • Nahlásit
  • Zmínit
21.12.16 02:50

Hrozně smutné, někdy je svět velmi nespravedlivý :,(. Je šokující, jací někteří rodiče mohou být. S velkým napětím čekám na pokračování a přeji mnoho sil i kdyby jen při psaní, protože i vzpomínky na to vše musejí být skličující.

  • Nahlásit
  • Zmínit
7629
21.12.16 05:08
:hug: :hug: :hug: :hug: :hug: :hug: :hug:
  • Nahlásit
  • Zmínit
21.12.16 06:56

Toto je vážně pravda? Nebo vymyšlený příběh? Jestli pravda, tak nemám slov. Hrůza. 8o

  • Nahlásit
  • Zmínit
1503
21.12.16 07:15

Doufam, ze je to jen vymyslene!! Pze jinak neni mozne, ze vlastni otec dokaze tohle udelat a matka ma stejnou vinu, ze to dopustila :( jak bych takove lidi :cert:
:pocitac:

  • Nahlásit
  • Zmínit
12127
21.12.16 07:21

Kéž by to bylo jen vymyšlené :,( z toho jde jde mráz po zádech. Napjatě čekám na pokračování

  • Nahlásit
  • Zmínit
1291
21.12.16 08:44

Holky, taky me jako prvni vec napadlo…kez by to bylo vymyslene…tady bohuzel asi neni :(

  • Nahlásit
  • Zmínit
18
21.12.16 08:53

Ani bych se nedivila, kdyby na tom bylo něco pravdy. Je to hrozné a kolikrát nikdo neví co se za zavřenými dveřmi děje… :( Po takovém příběhu se člověk opravdu musí zamyslet a moc doufám, že to nakonec dopadne dobře :hug:

  • Nahlásit
  • Zmínit
536
21.12.16 09:02

Mě je ten příběh i forma jakou je psaný velmi povědomý. Jako bych ho četla v nějaké knížce. Pokračovalo to myslím tím, že dotyčná brzo sama otěhotněla.

  • Nahlásit
  • Zmínit
21.12.16 09:07

Těším se na pokračování a doufám, že zbylé sourozence sociálka rodičům sebrala :cert:

  • Nahlásit
  • Zmínit
1675
21.12.16 09:10

Po denickach s andilkama je tohle naprosto nejotresnejsi co jsem tady četla. :srdce:

  • Nahlásit
  • Zmínit
12160
21.12.16 10:13

Stáhly se mi útroby a vyhrkly mi slzy :,(.

  • Nahlásit
  • Zmínit
21.12.16 10:23

Předpokládám, že deníček bude mít pokračování.. Doufám, že vše dobře dopadne.
Netuším a ani nemůžu cítit, kolik bolesti máš v sobě. Není to fér. Není fér, že se tohle děje.

  • Nahlásit
  • Zmínit
26842
21.12.16 10:53

Tak to je teda silene :? :? :?
Doufam, ze vse dopadlo dobre. Podle prvnich vet to tak vypada :kytka: :kytka: :srdce:
Jinak jsem v soku 8o

  • Nahlásit
  • Zmínit
Anonymní
21.12.16 12:03

Pro autorku…jsi silná, že přes tohle všechno jsi se dokázala postarat i o sourezence…doufám, že pokračování má dobrý konec…můj životní příběh je dá se říct hodně podobný až na to, že můj otec na mě nikdy nesáhl intimě, ale byl taky alkoholik a hodně nás bil…mamka nikdy alkohol nepila a v práci byla od nevidim do nevidim aby zvládala splácet půjčku na dům, který společně postavili…mám dva mladší sourozence…taky jsem se o ně starala, když se naši konečně rozvedli bylo to vysvobození i když peněz také moc nebylo…pak si mamka našla přítele a co se nestalo…jen aby nesáhl na mladší sestru jsem uděla cokoli…nakonec jsem také v 18-ti odešla pryč z domu nešlo to vydržet když my nevěřila vlastní máma, že by se něco takového mohlo doma dít…nakonec nás ten její a milovaný přítel vykradl a mamka se dozvěděla, že ubližoval i sestře a konečně uvěřila…naštěstí ho odsoudili a jako pedofil si to ponese celí zbytek života… je hrozné, že se takové věci dějí dětem…můj život jde dál a jsem konečně i štastná…posílám ti hodně energie…

  • Nahlásit
727
21.12.16 13:09

Holky, které toto prožily… Moc vás obdivuju, že to dokážete říct. Že jste to nevzdaly, zvládly se starat o sourozence, dostudovat… Prostě žít dál. Jste moc statečné!!! Je to hnus nejvyšší úrovně. Věřím, že když svůj příběh pošlete dál, pomůžete dalším obětem sebrat odvahu a být statečné. Snad vám to život později vynahradí… :srdce: :kytka:

  • Nahlásit
  • Zmínit
Anonymní
21.12.16 13:46

@Terisos víš ono je toho ještě mnohem víc…tvá slova zahřejí na srdci i na duši…ono o takových věcech mluvit je strašně těžké kor když tě v rodině nikdo neposlouchá nebo ti nevěří…navíc si to nesu celý život…bylo těžké najít si partnera a při jeho dotecích nevidět to hrozné co bylo…zvládli jsme to mít se rádi a založili jsme rodinu…máme dvě zdravé děti…jsem ráda, že v dnešní době se člověk může s takových věcí vypsat ono se ulevía možná to pomůže i ostatním s podobným osudem…

  • Nahlásit
10206
21.12.16 14:51

Ze srdce doufam, ze to je jen smyšlený příběh.. Ale četla jsem to opravdu jedním dechem :potlesk:

  • Nahlásit
  • Zmínit
1599
21.12.16 16:29

:( :( :( Moc mě to mrzí
:hug:

  • Nahlásit
  • Zmínit
Anonymní
21.12.16 21:21

Deníček je skutečně pravdivý. Hodně jsem přemýšlela zdali jej uveřejnit pod přezdívkou či nikoliv. Příběh je to dlouhý, ale napsal jej sám život. Vím že se to nečte s lehkou duší, jen jsem chtěla dát naději těm zvás, které zažily podobné věci. Život je tvrdý, ale já jsem za tyto zkoužky vděčná. Posouvají nás dál děkuji ♥♥♥

  • Nahlásit
15437
21.12.16 23:01

Anonymní, máš pravdu. Člověk se stal tím, kým je, i na základě těchto šílených věcí. Měla jsi to pekelně těžké..podle začátku tuším, že jsi to nakonec zvládla vybojovat v šťastný konec. I já jsem teď šťastná, ale měla jsem to mnohem lehčí. Moje mamka mi věřila a sourozenci byli v bezpečí. Pravdou je, že se nejednalo o mého otce, byť i ten v mém životě sehrál negativní roli…ale jiného rázu. Nečte se to dobře. Ani když si teď, po letech přečtu svůj deníček, nedokážu ho dočíst bez slz, protože si na spoustu věcí vzpomenu, ale minulost nezměníme a musíme se dívat dopředu. My nejsme ty špatné. Oni dělali špatné věci. Vypsat se je fajn, ale najednou se uvolní tolik emocí, že se člověk nemůže přestat chvět. Těším se zejména na happy end, ale přečtu i tu hnusnou část, která k tomu happy endu vedla. :hug:

Příspěvek upraven 21.12.16 v 23:01

  • Nahlásit
  • Zmínit
22.12.16 15:00

Wauu, neskutecny pribeh :,( doufam, ze bude pokracovani, jak to dopadlo na socialce… Je videt, ze te tyhle spatne zkusenosti hrozne posilily :( :hug: Nedokazu si predstavit tu hruzu, co jsi prozivala. Ja bych ho asi zabila hned pri dalsim zneuziti :pocitac: Je to hrozny, co dokazou nekteri rodice svym detim :,( Preju hodne sil a spokojeny zivot :hug: :kytka:

Příspěvek upraven 22.12.16 v 15:00

  • Nahlásit
  • Zmínit
8069
22.12.16 18:34

Autorko, moc držím palce a doufám, že dál už bylo všecko dobré. Pro pochybovače - asi bych taky nevěřila, ale bohužel znám ženy s podobnými životními příběhy.

  • Nahlásit
  • Zmínit
22.12.16 18:55

Fuj to by se nemělo stávat a lidé okolo byli slepí či nechtěli vidět. Jsi statečná, že jsi dokázala vydržet. Co sourozenci?

  • Nahlásit
  • Zmínit
Anonymní
31.12.16 03:52

Na me je to az prilis realisticky napsane, nez aby to byl vymysl.Je to temer jako bych cetla o svem detstvi…A vzhledem k tomu, ze se na nej uz temer 25 let snazim zapomenout, takze bych byvala byla radsi, kdybych tenhle denicek necetla.Njn, podle nazvu se nedalo odhadnout, o cem bude.
Anonymka2

  • Nahlásit
Anonymní
31.12.16 03:56

@Terisos Diky za podporu, tva slova me taky hodne moc zahrala u srdicka.Ja jsem zvolila taktiku se v tom uz nerejpat a snazit se spis zapomenout.
Anonymka2

  • Nahlásit