Žena a ocel vydrží vše II.

Buď si jistá, že život ti předkládá jenom takové úkoly, které dokážeš zvládnout. Mášli velké problémy, znamená to, že máš také velkou sílu, abys tyto problémy vyřešila.

Notnou chvíli jsem tam seděla a brečela. Nikdo si mě nevšímal. Nikdo neměl zájem pomoci ubrečené holce. Svět se mi zdál velký a já tak malá a nepodstatná. Nakonec mi nezbylo nic jiného, než se zvednout a zaťukat na nejbližší dveře.

Nevím, nikdy jsem se v těch odborech nevyznala a přes opuchlé oči jsem stejně nemohla přečíst cedulku na dveřích. Naštěstí jsem narazila na moc hodnou paní. Popsala jsem jí v kostce, o co jde, a odvedla mě jinam. Zde mi bylo vysvětleno, na co mám nárok, a co pro to musím udělat.

Přehazovali si mě jako brambor. Mám pocit že jsem byla snad ve všech kancelářích, které tam měli a ještě i v kotelně. :-) Sepsali se mnou žádost o výživné k soudu. A i když mi to bylo prosti srsti, musela jsem rodiče žalovat, protože rodiče mají vyživovací povinnost k dítěti přednostně. Kdybych toto neudělala, nedostala bych žádnou dávku.

Toho telefonování bylo strašně moc. Poslali mě na charitu, abych měla nějaké peníze, dokud mi nepřijdou dávky. Zařídila jsem si bydlení v azylovém domě v místě, kde jsem chodila do školy.

UFFFF, oddychla jsem si, když jsem seděla na posteli v čistém pokojíku. Peněz jsem moc neměla, ale přežít se z toho dalo. Trochu jsem se uklidnila. Začala jsem pátrat, co se děje se sourozenci. Na moji žádost bylo provedeno sociální šetření, které údajně nic neodhalilo. Byla jsem v šoku!

Možná si naši sáhli do svědomí. Moc se mi tomu ale věřit nechtělo. Nakonec se to vyvrbilo samo. Bratr je jen o tři roky mladší než já. Naši jej odložili k dědovi. Nedávali mu žádné finance, a tak děda, stará škola, jezdil se sběrem a koupal se jedenkrát za měsíc a byl extrémně spořivý, se o bratra nestaral. Nedával mu jíst a vlastně ani on sám moc nejedl.

Bratr jezdil taky do školy stopem, a proto ne vždy stihl začátek vyučování. Měl spousty neomluvených hodin. O víkendu pak měl jezdit za našima, kteří tu dobu bydleli u druhého dědy asi 70 km daleko. Ale peníze na cestu mu nedali, a tak mi jednou volal. Venku bylo asi 3° C, že nemá, jak se dostat k našim a nikdo mu nechce zastavit, aby jej svezl. Chtěl peníze na cestu, ale já neměla ani korunu. Zrovna jsem čekala na dávku.

Později jsem se dozvěděla, že někde u hospody ukradl nějaké staré kolo a jel na něm těch 70 km. Na kole! Vzhledem k té spoustě zameškaných hodin si jej ředitel zavolal, protože mu bylo divné, že má v jeho složce 4× změněnou adresu bydliště a zajímala jej neomluvená absence.

V bratrovi se to všechno vzbouřilo a vše mu pověděl. Pak to prý šlo strašně rychle. Už druhý den byl dočasně umístěn ve Fondu ohrožených dětí, pak v Klokánku a nakonec skončil v dětském domově.

Naši dostali několik upozornění, aby se dostavili na sociální odbor, ale naprosto je to nezajímalo. Začali se o bratra zajímat až asi po měsíci, co nepřijel na víkend! Tehdy za bratrem přijela matka ve vyučování a ptala se ho, kde je. Po měsíci! Takový zájem oni měli!

Když zjistila že je o něj postaráno, přestali se zajímat úplně. Naši ale už byli v hledáčku sociálního odboru, a pokud nechtěli přijít o dávky na sestru a bratra, museli alespoň trochu sekat latinu. Otec si našel příležitostné práce, tak to vypadalo, že snad už bude lépe.

Měla jsem před maturitou, tak jsem neměla moc času řešit naše. Doufala jsem, že už bude všechno v pořádku. V azylovém domě jsem mohla být ale pouze půl roku, tak jsem se stěhovala na školní internát.

Nakonec jsem odmaturovala s vyznamenáním, chtěla jsem pokračovat a jít na vysokou, ale finanční stránka mi to nedovolila. Strašně jsem to obrečela. :-( Fajn, maturitu mám. Ale co dál? Práci sice seženu hned, ale bydlení… Kam mám jít…? Nájemné chtějí všude dopředu, ale já mám v kapse 200 Kč.

Tak jsem se přes nelibost přítelovy matky a prarodičů nastěhovala k nim do rodinného baráčku, kde jsme obývali s přítelem pokoj o velikosti 3×4 m. Platila jsem jim nájemné 5000 Kč a stále byl nějaký problém. Hádky, ponižování… Asi měli pocit, že jim synáčka kazím.

Už v tu dobu začal ale přítel chodit do hospod a později hrát automaty. Padlo rozhodnutí, že se postavíme na vlastní nohy. Jeho otec byl s matkou rozvedený a bydlel 300 km daleko.

Tak jsme se stěhovali do města tak vzdáleného - já s vírou a plná ideálů, že už bude dobře. Zprvu to tak vypadalo. Měla jsem práci a on také. Ale plíživě se mezi nás zakousával strašák jménem alkohol.

V té době jsem pracovala jako servírka, tak denní spotřebu alkoholu připisoval tomu, že přeci chodí za mnou do práce. Tak co bych chtěla… Později byl stále bez peněz, i když chodil do práce, a nakonec si začal psát inzeráty na seznamkách.

Začal kolotoč lhaní, výmluv, nočních telefonátů… A také nebyl třeba tři dny doma. Na telefon mi chodily anonymy, abych si na něj a na naši společnou kamarádku dávala pozor. Později jsem se dozvěděla, že zatímco já se o něj doma tři dny strachovala, si on s ní o patro výš užíval sexuálních radovánek.

Cítila jsem se tak poníženě, zuřila jsem, brečela, prosila, ale výsledek byl jen ten, že z něj vypadlo, že je to přeci jeho věc a nemám se starat, co on dělá a kde. To mě rozpalovalo doběla. Nakonec dal v práci výpověď a nic mi o tom neřekl.

Chodil pořád jakoby do práce a místo toho chodil na zahrádku, kterou jsme měli v pronájmu. Domů mu chodily žaloby od soudu, kde hrozili exekucemi, protože si napůjčoval peníze, kde mohl.

Děsila jsem se dne, kdy k nám vtrhnou exekutoři a polepí nám vše, na co přijdou. A tak jsem si vzala půjčku, abych ty jeho dluhy zaplatila. Já vím dnes, že to byla strašná chyba. Ale nechtěla jsem přijít o to málo, co bylo mé. Chtěla jsem odejít, ale bála jsem se. Neměla jsem, kam jít. Nikoho nemám. Jsem úplně sama. A když to bude znít divně, aspoň trošku jsem se cítila, že mám domov. :-(

Nedokázala jsem si představit život s ním, ale ani zároveň bez něj. A najednou BUM! Jsem těhotná. Ta hrůza, vztek a bezmoc. Nebyla jsem strachy bez sebe, že jsem těhotná. Ale to, že dítě čekám s NÍM.

Tolik mi ublížil a teď si budem hrát na šťastnou rodinku? Na potrat ale jít nemůžu a ani nechci, to malé za to nemůže, je to vražda! On byl ale nadšený, začal plánovat, jak se budem mít dobře, jak se postará, jak se změní… Bylo mi z něj zle!

Praly se ve mně smíšené pocity. Přivést dítě do takové situace. Platím jeho dluhy a on dělá, že to tak je v pořádku, ani se moc nesnaží to změnit. Na potrat nemám žaludek, je to vražda. Jsem zahnaná do kouta.

Jen pomyšlení na to, že i když s ním nebudu, tak navždy bude součástí mého života, i když jen jako otec dítěte… Uběhne několik týdnů a v noci mě vzbudí bolest v podbřišku, kaluž krve pode mnou je jen potvrzení mého podezření…

Vím že je pozdě. A i když to zní strašně, uleví se mi. NENÍ TO MOJE CHYBA. OMLOUVÁM SE TI, ANDÍLKU, ODPUSŤ…

Další díly

Předchozí díl

Váš příspěvek

Odesílám...
Napsat příspěvek
192
27.12.16 10:35

Snad bude denicek cislo 3 konecne s dobrym koncem :hug: :hug:

  • Nahlásit
  • Zmínit
1479
27.12.16 10:36

Smutné...

Hodně smutné, holka zažila jsi neskutečné věci, drž se a že si cítila úlevu, je v takové situaci logické… andílek ti odpustí, měla si nervy a prostě nebylo s malinkým něco v pořádku, hlavě odešla bych od toho ochlasty, vím, že je to těžké… ale spřízněná dušička na tebe určitě někde čeká a ten co si nechá platit půjčky a jen chlastá není ten pravý… můj táta taky chlastal, tak jsem měla pokažen dětství, ale máma je s ním dál, my se s ním nestýkáme, v opojení alkoholu mne napadl a mamku taky, ale ta od něho nikdy neodejde… ona je už v důchodu a sama být nechce… však ty máš život před sebou… kolik ti je?

  • Nahlásit
  • Zmínit
6864
27.12.16 10:42

Je to moc smutné. Ale napjatě čekám na dobry konec. :hug:

  • Nahlásit
  • Zmínit
27.12.16 10:46

Piš dál, je to napínavé ;)

  • Nahlásit
  • Zmínit
16770
27.12.16 11:21

Kde najdu první část?

  • Nahlásit
  • Zmínit
32746
27.12.16 11:57
  • Nahlásit
  • Zmínit
16770
27.12.16 12:46

@Tom-Jerry diky. Když to čtu, tak asi snad bylo lepší ho nenajit.

  • Nahlásit
  • Zmínit
1596
27.12.16 13:29

Jen doufám, že už je dobře…
A doufám, že i sourozencum…
:hug:

  • Nahlásit
  • Zmínit
1651
27.12.16 16:18

Teda… strašně moc doufám že ten šťastný konec to mít bude :hug: drž se :kytka:

  • Nahlásit
  • Zmínit
15291
27.12.16 18:20

Skláním se před tebou, jak jsi se dokázala o sebe postarat, obrovský repekt, já bych to v tvém věku nezvládla a ještě odmaturovat s vyznamenáním… fakt jsi dobrá…

  • Nahlásit
  • Zmínit
27.12.16 19:08

:hug: :hug: :hug: posílám objetí a doufám, že už je líp :srdce:

  • Nahlásit
  • Zmínit
27.12.16 21:27

Doufame v treti pokracovani a dobrem konci :hug:

  • Nahlásit
  • Zmínit
27.12.16 21:41

Nemusíš si nic vyčítat ono to tak prostě mělo být miminko si na tebe počká až budeš na něj správně naladěná neboj :hug:

  • Nahlásit
  • Zmínit
Anonymní
27.12.16 23:41

"Dá se srdci poručit?"

Ahoj, jak začít…
Je mi 17 let. Asi před 3 lety jsem si našla kamarádku, která bydlí asi 2 minuty od mého domu. Před 3 lety kdy jsme se jakože skamarádili, tak jsem k ní chodila často na návštěvu. Skoro každej den. Měli vlastní dům, velkou zahradu, takže v pohodě. Měli (pořád mají) za sousedku takovou paní, je jí asi 35. Byla taková sympatická… V pohodě. A právě ona měla přítele, který žil v Německu a na víkendy vždy přijel za ní. Takovej něco jako vztah na dálku. Byl to takovej v pohodě týpek, takovej srandysta a tak. V té době mu bylo tak 40. A prostě já žila v době facebooku tak jsem si ho musela přidat ma fb a tak. Jsem mu furt psala ahoj a jak se máš a tak. Jsme si normláně psali…ale pak jsme si psali 2 hodiny denně, pak 3, pak půl dne. A pořád jsme si měli o čem psát. Postupem času. Asi za půl roku jsem začala cítit k němu něco víc… Říkala jsem si: ježiši vždyť to není možný… Mně je 14 a mu 40. Dyť by to mohl být můj táta. A prostě furt jsem se tomu chtěla vyvarovat. Přestala jsem mu psát, vyhýbala jsem se mu na ulici a tak. Ale prostě jsem pořád cítila pocit, že jsem asi fakt do něj pořádně zamilovaná.
Dlouho to byla platonická láska, žádní kluci mě nepřitahovali, myslela jsem jen na něj a prostě mi byl strašně blízký.
Začla jsem si dělat hlavu s tím, jestli mu to říct nebo ne. A že ho prostě milovat nemůžu, že má přítelkyni a prostě ona byla tak strašně v pohodě, že ani jí bych to nemohla udělat, že bych mu tím, že mu to bych mu to řekla zamotala hlavu.
No… Tak jsem se nad tím trápila fakt dlouho.
Jednoho dne mi od něj přišla zpráva jestli by jsme se nemholi vidět, že mi musí něco říct. Nevěděla jsem co tak jsem napsala „OK“. Když jsme se viděli, chovala jsem se úplně normálně. Prostě jsme se sešli u popelnic zarohem mého baráku… Žádné tajné schůzky. Přišla jsem tam úplně vyděšená co po mě chce. Přišel ke mě a zeptal se jestli mě může políbit. Řeknu vám, nic úžasnějšího na světě jsem nezažila, bylo mi jedno kolik mu je nebo kolik je mě, jestli se to zdá nechutný nebo ne. Bylo to nejkrásnější co jsem kdy zažila…
Líbali jsme se a pak mi řekl, že mě prostě miluje. Já nevěděla jak reagovat tak jsem prostě utekla domů. Druhej den jsem se odvážila mu napsat, že ho taky miluju, už dlouho, ale bála jsem se. Nakonec jsem zjistila, že měl ty podobné problémy jestli mi to říct nebo ne.
Já jsem mu nakonec řekla, že to nejde. Že musíme přerušit kontakt. Že nechci ublížit lidem dokola. V té době mi bylo asi 15 a pár měsíců. Snažila jsem se… Fakt hodně…dostat ho z hlavy… Ale prostě když jsem šla na rande a tak jsem se začla líbat s nějakým klukem, myslela jsem jen na něj. Ten kluk mu nesahal ani po kotníky, nějakek namachrovanej debil. Hrůza.
Postupem času jsem zjistila, že jedinej člověk, kterýho budu milovat je právě ON. Nedokázala jsem to překonat. Pak už mi bylo i jedno, že má přítelkyni. Prostě jsem chtěla znovu cítit jeho rty a pohlazení.
Takže jsme se znovu viděli a pak znovu, znovu a znovu. Teď už to je rok, co se tajně scházíme a jsme spolu. Přítelkyni pořád má, ale moc jim to neklape. Snaží se za mnou jezdit jak jen může. A jinak? Nikdo o tom neví, kromě mojí nejlepší kamarádky. Jsem do něj pořád strašně zamilovaná a cítím, že on do mě opravdu taky. A nevěřím, že bych mohla někoho ještě v životě milovat víc než jeho.
„Láska vyhrála nad rozumem.“

  • Nahlásit
28.12.16 09:42

Opět krásně napsané, i když hodně smutné. :hug: :hug: :hug:

  • Nahlásit
  • Zmínit
28.12.16 09:47

anonymní

Co na to říct?

Příspěvek upraven 28.12.16 v 09:49

  • Nahlásit
  • Zmínit
259
30.12.16 23:27

@lilia81 - Zvládla byste to taky. Život nám naloží tolik, kolik zvládneme unést. Tomu věřím já. A proto já nejsem silný člověk, protože se mi nic takového nepřihodilo. Zakladatelka ano, je neuvěřitelná. Odmaturovat s vyznamenáním… No po rodičích ten intelekt nemá. A podle popsaného příběhu nemá po nich nic. Snad je teď šťastná, i když je to malá útěcha,… nespravedlivý osud, nikdo si nezaslouží to, co prožila. A ti sourozenci jsou snad na tom ještě hůř :-( Dost těžko se mi to četlo jako matce od dvou holčiček. :,(

  • Nahlásit
  • Zmínit