Život a boj s nejedlíky
- Rodičovství
- Anonymní
- 29.03.21
- Sdílet
O dětech, kterým se nechce jíst...
Mám dvě dcery, 4 a téměř 2 roky. Prvorozená od malička nebyla žádný velký jedlík, u příkrmů jsem dělala psí kusy, abych do ní dostala pár lžiček. Nakonec jsme skončily u toho, že jsem ji krmila u pohádky, pak to většinou klaplo. Samozřejmě, že jsem si kvůli tomu vyslechla od mamky, od tchyně, od švagrové, že bude mít špatné návyky, že to nemůže být tak hrozné, a že už jí nikdy nenakrmím jinak. Byly ochotné to vyzkoušet, s odhodláním, že mi teda ukážou, jak se to dělá. A taky šly hodně rychle od toho. Ono totiž každé krmení obsahovalo vytření podlahy, židličky, komplet umytí a převlečení dítěte a krmiče samozřejmě taky. Ne každý na to má!
Dnes jsou jí 4 roky. Přemlouvat jí do jídla musíme stále, ale s trochou trpělivosti sní svou porci, ať už jde o rýži, brambory, omáčky, zeleninu… Fantasticky snídá, jogurtů by klidně snědla několik denně a už o ní, co se týče jídla, strach nemám. Ve školce si jí chválí. A dokonce jí žádný návyk nezůstal, v klidu sedí a jí u stolu. Ve 4 letech atakuje hranici 14 kg na 100 cm, je hubená, ale úplně v pořádku.
I proto jsem si myslela, že mě nemůže nic moc překvapit. Druhá dcera je ovšem úplný extrém. Mezi 4. a 5. měsícem přestala jíst, nechtěla prso, nechtěla lahev, nechtěla nic. Vyzkoušela jsem všechno. Nejhorší na tom bylo, že jí to vůbec nevadilo. Byla veselá, hezky spala. Já byla úplně v háji, před každým krmením jsem se děsila, že zase nebude jíst, po krmení jsem se děsila, jak málo snědla. Absolvovali jsme s ní všechna možná vyšetření, sono bříška, odběry, jsme sledováni na podvyživeneckém oddělení. Dcera je absolutně zdravá. Jen je váhově na hraně, aby ještě nemusela dostávat energetické suplementy. Já jsem se lehce uklidnila ve chvíli, kdy jsem ji přestala vážit. Poslední vážení proběhlo v roce a půl, měla 8,5 kg. Je menší a drobná, nicméně určitě ne vychrtlá. Naštěstí je spíš masová, omáčková, ale co jí chutná jeden den, nepozře druhý den. Běžně mám otevřeno několik jogurtů a zkouším, který jí zachutná. Jednou sní dvě misky polévky, za týden té samé ani sousto.
Nejlépe jí, když dělá něco u toho, šroubuje víčka, přebírá hrách s cizrnou, krmí zvířátka. Ale já bych si za trpělivost zasloužila svatozář. Babička se občas nabízí, že pohlídá, ale pak jí vrací se slovy, že nejedla a v tuto chvíli je nehlídatelná přes větší časový úsek. U ní není možné mávnout rukou, že dnes teda nejí, tak si dá zítra. Jak kdyby neměla vůbec pocit hladu a potřebu jíst.
Vyzkoušela jsem snad všechno, do jídla nenutím, neustále máme kolem mističky s různými kousky ovoce/zeleniny. Zkoušela jsem různé tvary, barvy, ať jí sama, od sestry, od tatínka, na jiné židli, u knihy. Výsledky jsou stále stejné. Mou útěchou je, že jí to vůbec nevadí, pořád je veselá, pohodová, nic jí očividně neschází. A naštěstí je to holčička a to, že bude drobná, není takový problém.
Soužití s nejedlíky je těžké. Spoustu času strávím v kuchyni, protože když už něco sní, tak chci, aby to mělo nějakou hodnotu. Všichni okolo mi radí. Zároveň radí do té doby, než to vidí a zkusí. Od té doby soucítí. Když máme na návštěvě sestřenici a vidím, jak normálně jí, že jí večeře nezabere hodinu, tak tiše závidím. Samozřejmě vím, že to není nic proti tomu, čím si prochází rodiče dětí se závažným onemocněním.
Je to jen takový povzdech, kdy všude v okolí máme samé jedlíky, kteří zbaští, na co přijdou a spíš je musí rodiče krotit. Kdy děti nosí běžné oblečení a nemusí se jim do každých kalhot dávat extra guma. Kdy jim pediatři při každé návštěvě nekreslí, jak hluboko je jejich dítě pod křivkou. Věřím, že časem bude lépe, až si pořádně řekne, co si dá. Maminky nejedlíků, moc držím palce!
, hrůza když začal ochutnavat, tak prostě
(vařila jsem, kupovala skleničky, ale nic)…
Je mu 14 měsíců a normální jidlo nejí. Obcas nějaký záblesk, sni porci
a druhy den nic. Jediné co si dá vždy a s chutí, tak je MM. Hubený je ma
tak 10kg max 10,5 měří asi 84 cm… Jeho sestru fakt držíme na uzdě, ale
nedaří se. Vlastně nevím co je horší jestli pred jedním jidlo schovavat a
druheho prosit, aby se najedl 
takže doufám že se to jednou zlomí a zač e
poznávat více nové věci.
. No a tak se snažím těch jeho 7 oblíbených
jídel alespoň trochu nutričně obohatit, k rajské dávám libové
hovězí/telecí maso, do rizota kuře, do placiček tvrdý sýr, do mletého
sem tam přidám čočku, vajíčko mu do mletého masa a placiček propašuju
taky. A peču domácí moučníky, takže tam to vejce schovám taky 
. Občas si říkám, že se tohle jídelní
tyranství snad dědí, já na tom byla dost podobně, na prvním stupni na
základce jsem přežívala na špagetách s kečupem a eidamem. I dneska mám
jídelníček hodně okleštěný, třeba maso nejím prakticky vůbec, jen to
mleté jako můj miláček, takže vlastně sklízím co jsem zasela 
chápu… já vyfasovala takové dítě do
třetice, po dvou trapně bezúdržbových dětech jsem byla lehce v šoku, že
to dítě není v tabulce 
v roce a půl má na chlup stejně jak tvoje,
8,5 kg, ale roste ve svém percentilu, a co jí naše „lidské“ jídlo, tak
jí pěkně, ale stejně je hubená. Je ale chytrá jak vopice, narozdíl od
starších dětí krásně mluví a je veselá, spí 15 hodin denně. Takže
neřeším, bude prostě žížala, no…
