Život s uzkostí, deprese a sociální fóbie I

Jsem 19letá dívka. Ráda bych se s vámi skrze tento deníček podělila o můj životní příběh a o to, čím si každý den procházím. Trpím už od dětství sociální fobií, úzkosti a depresemi. Pokusím se pravidelně přispívat a vidět svůj osobní rozvoj během léčby u psychologa. Doteď jsem se totiž neléčila.

Dobrý den, všem,

pro ty, kteří mě ještě neznají - jmenuji se Diana a je mi 19 let. Už od dětství jsem byla jiná než ostatní děti. Měla jsem trošku nadváhu, jinak jsem se chovala, měla jsem jiné zájmy, což všem připadalo hrozně divné. Když mi bylo asi 7 let, tak sem začala pozorovat, že se stydím před lidmi víc, než kdy jindy… Bála jsem se a styděla se i před mou rodinou. Začínala ve mně totiž „růst“ sociální fobie.

Moji rodiče mě milovali jako princeznu. Vždy jsem dostala co jsem chtěla.. tedy.. ne absolutně vždy, ale byla jsem zvyklá, že mi málokdy něco odmítli. Peníze jsem nedostávala ani v dětství a ani později. Proč taky, když se mnou rodiče všude chodili a všude za mě platili? Nikdy mě neposlali samotnou do obchodu, jelikož jsme jezdili nakupovat pouze autem do velkých center. Časem to jistě pokračovalo zvětšujícím se strachem z lidí a ze svých činů. Měla jsem strach jít sama v parku, nebo do obchůdku koupit si zmrzlinu. Jednou sem přišla na to, že když mi tatínek dá 20 Kč a koupím si zmrzlinu za 13 Kč, tak mi paní sama vrátí, aniž bych se musela o něco starat. Tak to mám dodnes.

Mám silný hlas po dědečkovi a když mi bylo 11 let začala jsem studovat operu.. tedy snažila se ji studovat. Měla jsem soukromou paní učitelku na soukromé škole. Byla skvělá, ovšem já se tak styděla, že jsem ze sebe vydala jen tenký hlásek za celý rok, co se mnou spolupracovala. Odvážila jsem se jít i na koncert, kde to byla katastrofa - stud, strach že zklamu samu sebe a že udělám chybu.. spousta lidí v sále a dokonce i rodiče.. no katastrofa. Nevím co to bylo, ale zpěv ne.

Matka na mě byla tou dobou hodně nepříjemná. Dělala mi ve škole cirkusy a seřvala mě i před učitelkou tak, že mi tekly slzy. Tehdy se zřejmě objevila moje úzkost a deprese. Kolem 16 roku matka udělala jednu chybu a tu jí zřejmě nikdy neodpustím. Šlo o chybu, která stála mě a mou rodinu hodně. V podstatě vše co jsme měli. Odešla jsem ze střední školy kvůli úzkosti právě v době, kdy bych stejně musela odejít kvůli stěhování do zahraničí.

Nyní jsem už 3 týdny zpět v ČR a až před 3 měsíci jsem si uvědomila, že trpím psychickým onemocněním a že to musím řešit. Žiju sama, dělám práci která mi způsobuje velký stres a migrény. Nemám kamarády, ani přítele a rodině se nesvěřuji. Sestra mi říká, ať chodím do práce 5 dní v týdnu jako obyčejný člověk, že všichni nenávidí svou práci, ať si nevymýšlím. Já stejný názor nemám.

Proč trpět když mám své sny? Potřebuji ale pomoc zbavit se alespoň trošku úzkostí a deprese. Přestat ubližovat psychicky sama sobě, jako trest za to, že vůbec existuji. Tento pátek jsem objednána k psycholožce, tak jsem zvědavá jak to bude probíhat a zda už při prvním sezení na něco přijdeme. Zítra mě čeká obzvlášť stresující den v práci. Snad nedám ihned výpověď a nebo se nerozbrečím. Tímto pro dnes končím, doufám, že těmito deníčky dám někomu trošku naděje na lepší život, jelikož si uvědomí, že není sám kdo trpí.

Přejí Vám krásný večer a dobrou noc.

Váš příspěvek

Odesílám...
Napsat příspěvek
211
7.10.17 01:12

Ja som mala velmi podobne detstvo… Musis sa od rodicov odputat, odstahovat sa…co ti vedeli dat do zivota ti uz dali… mudrejsi uz nebudu. Pokus sa zabudnut na stare vzorce spravania a vybudovat si nove. Ten psycholog je dobry napad. Ta tvoja sestra ma hlupe nazory, neviem co robis v 19,predpokladam ze nic zaujimave…pipanie v bille ani dokladanie tovaru nikoho bavit nemoze. Zisti v com si dobra, zlepsuj sa v tom a urcite sa raz s tym mozes zivit. Sory ale tvoja rodina je uplne mimo…obmedzeny a hlupy

Příspěvek upraven 07.10.17 v 01:18

  • Nahlásit
  • Zmínit
4227
7.10.17 07:48

Je moc dobře, že si uvědomuješ, že máš psychický problém a hlavně, že ses rozhodla ho řešit s odborníkem.
Já měla úplně jiné dětství - byla jsem, stejně jako mé sestry, týrané dítě. Navíc nejstarší a tudíž na mne byly kladeny největší nároky stran starosti o mladší sourozence, a následně celou domácnost. A ano, taky jsem byla odjakživa jiná pro spolužáky. Byla jsem otloukánek jak v rodině, tak ve škole a následně i ve svém prvním zaměstnání, které mne docela bavilo, ale prostě v době, kdy jsem tam pracovala, tak se začala naplno projevovat sociální fobie, která mne nakonec uzavřela v bytě.
Cca 2 roky jsem docházela k psycholožce, než jsem prošla šestitýdenní hospitalizací v PL - po pravdě, to mi nakonec dalo nejvíce.
Následně jsem dokonce zvládla i medializaci v jednom pořadu na Nově (Áčko) a změnila jsem zaměstnání, zcela cíleně jsem jako formu nácviku začala pracovat jako prodavačka. A světe div se, bavilo mne to, ohromně.
Nyní je mi o víc jak 20 roků víc, mám svou rodinu. A sice nemám moc přátel, ale žiji svůj život, dokážu fungovat mezi lidmi, zvládám i krizové situace bez omdlívání a kolapsů. Vím, kdy je špatný den a hlavně vím, jak s tím pracovat.
Jsem kompenzovaná natolik, že to vypadá jako bych nikdy problémy neměla - jenom můj manžel ví, kdy na tom nejsem nejlíp, ale také vidí, jak s tím sama umím pracovat.
Držím ti palce a budu sledovat Tvé deníčky. :kytka:

  • Nahlásit
  • Zmínit
35471
7.10.17 08:03

:kytka: Přeju hodně štěstí na cestě ke změně. Myslím, že je fajn, že ses o svém postupu i psychoterapii rozhodla psát i někde jinde - možná dostaneš i další podněty k tvé situaci.

  • Nahlásit
  • Zmínit
140
7.10.17 11:54

@Gita17 Matce se vyhybam a otec me sam navstevuje. Sem rada, ze mam svou volnost..potrebu se odstehovat sem mela uz dlouho, ale az ted sem si to mohla dovolit. Delam si zivot podle sebe..miluju byt kreativni a dnes jsem byla v obchode a konecne si poridla vse co potrebuji k vytvareni obrazu-konkretne miluju vytvaret nocni oblohu, mlecnou drahu :srdce: Sestra je hodne zmanipulovana svym pritelem, ktery ji hodne ovlivnuje a ona mu na to pristupuje a tak je i proti me a vsemu co delam nebo chci. Ona si mysli, ze lepsi zivot uz neexistuje a ze kazdy musi trpet kdyz trpela ona kvuli jejimu chlapovi..ona spis zavidi, ze umim rict NE a jdu si za tim co chci..ona takova nikdy nebyla a mam pocit ze me za to nenavidi. Ovsem ja toto neresim..obcas zamnou prijde na navstevu a normalne si povidame, ovsem ja se ji nesveruju s nicim co delam.

  • Nahlásit
  • Zmínit
140
7.10.17 11:56

@nonina Dekuji :srdce: Samozrejme budu pravidelne prispivat s denicky, ale nez jsou k precteni, tak treba ubehnou 3 dny, takze nebudou vlastne primo aktualni a mezitim se treba neco zmeni.

  • Nahlásit
  • Zmínit
140
7.10.17 11:58

@Tiger-lily Dekuji :kytka: :srdce:

  • Nahlásit
  • Zmínit
670
7.10.17 20:15

Drzim palce, aby ti psychiatr pomohl… podle toho co pises, uz jsi udelala prvni kroky k pochopeni a posunuti se dal :lol: jses silna a zvladnes to :palec:

  • Nahlásit
  • Zmínit
291
7.10.17 23:32

Rozumím ti co píšeš. Mám to samé co ty plus jednu z forem poruch autistického spektra, Aspergerův syndrom. Zjistila jsem to až letos a to je mi 32.
Ber to jako příležitost přijmout a pochopit sama sebe. Těžko se toho zbavíme, ale dá se s tìm žít. Jen je potřeba si věřit a mít se rád ;-)

Příspěvek upraven 07.10.17 v 23:34

  • Nahlásit
  • Zmínit
12706
8.10.17 05:11

Dobrý den,

mrzí nás, čím si procházíte. Pokud byste se chtěla svěřit, nebojte se položit otázku odborníkovi, který Vám rád pomůže.

Na eMiminu můžete využít těchto online poraden:

Držíme palce :kytka:
adminka Eliška

  • Nahlásit
  • Zmínit
4227
8.10.17 11:55

@Simin.ula možná, že všechny ty problémy, které se ti zdají být stejné s pisatelkou deníčku nejsou jako něco + AS (aspergerův syndrom), ale jsou to právě důsledky nekompenzovaného AS. Tím chci říci, že člověk s AS k vůli své odlišnosti má právě úzkosti, deprese a strach z lidí. Je to důsledek toho, že si uvědomuje, že je prostě jiný a má s tím problém.
Možná by nebylo od věci si nastudovat co ten AS vlastně je a také zkusit najít lidi se stejnou diagnozou - uvidíš, že zdaleka nejsi sama a že spousta věcí se dá řešit.
Držím palce! :kytka:

Příspěvek upraven 08.10.17 v 11:55

  • Nahlásit
  • Zmínit
140
8.10.17 21:28

@admin Dekuji :srdce: :kytka:

  • Nahlásit
  • Zmínit
25635
8.10.17 23:05

Držím palce, první krok máte za sebou ;) :hug:
PS ráda bych viděla nějaký obrázek noční oblohy s mléčnou dráhou… :)

  • Nahlásit
  • Zmínit
291
11.10.17 00:43

@nonina Ano, tohle všechno vím. Diagnózu znám od března a od té doby se o AS zajímám. Přečetla jsem několik knížek, potkala několik lidí s AS a všechno jsou to hodně zajímavé zážitky. Konečně po 32 letech začínám rozumět sama sobě :D

  • Nahlásit
  • Zmínit
140
11.10.17 08:33

@Simin.ula Blahopreji a sama te chci podporit :kytka: Kez bych konecne sama poznavala kdo sem :zed: Ted padim podepsat vypoved a na urad prace,,uvidim jak to bude probihat a snad z toho nedostanu deprese

  • Nahlásit
  • Zmínit
1830
11.10.17 23:25

Držím ti palce. Můj bratr má velmi podobné problémy. Za základce a střední byl v poho, pak prostřídal pár prací a vojnu a začala se rozvíjet sociální fobie. Teď má 35, je už 10 let na antidepresivech, je doma, nikam nechodí, rodina se o něj stará. Ale jinak je to moc pohodový a fajn kluk. Akorát nesmí být pod tlakem.
Tak budu držet palce, ženská se většinou dokáže se sebezapřením lépe socializovat než chlap.

  • Nahlásit
  • Zmínit
143
17.10.17 11:52

No tak máš co dávat dohromady. V první řadě sama sebe a svoje vztahy s rodinou. Dodělat si nějakou školu, jinak to nejde. A makat, aby ses uživila. Začala jsi dobře - navštívila jsi odborníka. Raději bych došla ještě za psychiatrem, aby ti předepsal nějaké léky proti úzkostem. Však tohle nebude navěky věků, je to jen dočasný stav. Srovnají se ti hormony, získáš zkušenosti, dospěješ do nějaké další fáze, získáš nadhled sama nad sebou. Jen do toho a nevzdávej se. :)

  • Nahlásit
  • Zmínit
140
17.10.17 18:27

@rs84 Dekuju…a kez by se mi hormony srovnaly :zed: Moje telo totiz neumi vyrobit a udrzet si dostatek zenskeho hormonu..takze mi chybi-tudiz mam PCOS :pocitac: a muzu delat co chci

  • Nahlásit
  • Zmínit
2774
24.10.17 16:48

@Simin.ula ty jo to by me ani nenapadlo, ze i to muze mit spojitost :think:
Jinak to mam dost podobne… Asi vzdycky jsem byla trochu jina, spis samotar a delala si svy veci, zajmy. Dost to zorsila situace doma - neustale hadky rodicu, prehnane naroky a psychicky teror od taty, na zakladce sikana, partneri byli taky kapitola sama o sobe :roll: Prvne jsem byla u psychiatra asi před dvema lety, kdy uz mi bylo tak mizerne, ze jsem si rikala, ze bych radsi od deti a partnera odesla, ze by jim bylo beze me lip. Uz jsem proste svoji depresivni naladu, uzkost a podrazdenost nezvladala. Ted jsem bohzel skoncila s holkama sama a porad nejake problemy…Nejvic me ale prave děsi za rok, az mladsi pujde do skolky a ja si budu muset najit praci. Zatim jsem delala jen brigadne a tam byl kolektiv vzdy na prd a na to jsem fakt hakliva :( Nejradsi bych delala nekde sama za sebe a ne se stresovat lidma kolem…

Příspěvek upraven 24.10.17 v 16:49

  • Nahlásit
  • Zmínit