Zoufalé dítě, zoufalá matka
- Rodičovství
- Zoufalka-nadruhou
- 03.07.18
- Sdílet
Když už je všeho moc, vím, že každý má své problémy, v každé rodině je nějaký problém a i když si stále říkám, že vždy by mohlo být ještě hůř, tak na co si stěžuji. Jenže můžu se snažit, jak chci být silná, ale pak na mě vše dolehne a je konec.
Ani nevím, kde mám začít, včera už prostě vše vyvrcholilo a já nemohla přestat brečet, brečím třeba dvakrát do roka, ale když začnu, je to vážně pořádně. Můj syn byl vždy takový strašně divoký. Ze začátku byl strašně šikovný, brzo chodil a vypadal jako normální dítko. Kolem dvou let vyváděl takové lumpárny, že jsem ho nemohla na minutku pustit z očí. Je pravda, že mluvení nám dalo zabrat, začal strašně pozdě i s nočníkem.
Když nastoupil do školky, ještě se občas počůral. Pak bylo vše celkem dobré, byli jsme spolu jen my. Vždy jsem mu chtěla dopřát všechno, chtěla jsem, aby měl krásné dětství, protože moc dobře vím, jaké to je vyrůstat bez rodičů. Asi vše bylo špatně, protože jsem neměla žádný vzor a nevychovávala mě máma, tak i já jsem špatná matka. Místo toho, aby vše bylo lepší, je to stále horší a horší.
Vloni na podzim jsem musela na operaci, tak jsem byla nějakou dobu v nemocnici, syna hlídal jeho otec a od té doby se začal přes noc zase počůrávat. Nebylo to každý den, jen občas, někdy pár dní vůbec a někdy čtyři dny za sebou. To ho drží dodnes, už jsem z něho zoufalá, občas se počůrá i ve školce, někdy doma taky letí na poslední chvíli, prostě si hraje, pak začne skákat a než ho naženu, tak už má cinknuto v kalhotách. Sám si ho držet neumí a čůrat chce jen se mnou, nikdo jiný mu na něj nemůže sáhnout a i mu hrozně vadí čůrat před někým jiným, to mu prostě nejde, tak jestli se stydí i v té školce nebo já nevím, neumí to pořádně ovládat. Už jsem kvůli tomu byla stokrát u doktorky, vyžádala jsem si vyšetření na nefrologii a ultrazvuk… vše v pořádku. V moči ani s ledvinami nikdy nic neměl.
Další věc proč jsem zoufalá, je jeho mluva. Když byl u otce na víkend, naučil se od starší sestřenice používat sprostá slova, a nemohu ho to odnaučit, prostě furt dokola. Něco se naučil i ve školce a když už skoro přestal, tak to zase slyšel v televizi v Ordinaci, kterou sleduje prababička. Ve školce si na něj stěžují, přijde mi, že on není jako ostatní. Děcka, která chápou, co se jim říká, on prostě nevnímá, že říká něco špatně, že se nemůže takhle chovat, když se mu něco nedaří začne se vztekat a nadávat.
I u psycholožky jsem byla několikrát, protože byl vždy vynervovaný, když jel k otci. U paní doktorky ovšem skoro nespolupracuje nebo je hodný a tichý, takže nikdy se nedobrala k nějakému výsledku. Všude je daný jako v pořádku s normálním vývojem. Tak ráda bych byla, kdyby to byla pravda, čím víc ho pozoruji, obávám se, že v pořádku není. Někdy je hrozně milý, ráno upovídaný když jdeme do školky a pak když přijdu večer z práce, je někdy na zabití. Jako by se vždy přede mnou předváděl. Snažím se s ním hezky hrát, no jemu nejde připojit mašinka a už vše lítá po pokoji. Nepomáhá na něj žádný trest, za každé sprosté slovo jsem mu brala autíčko… to fungovalo dva dny, jinak je mu to jedno. Říkám si, že takovým stylem z něho vyroste akorát nějaký násilník.
Děti se mu ve školce už smějí, on si prostě vůbec nic neuvědomuje, nemá žádný práh toho, jak se může chovat, co může říkat. Všechny kamarádky okolo mají tak hodné děti a já? Před cizími se třeba stydí, tak to zase dělá, že neumí ani promluvit, andílek, ale to, jaký je doma, nikdo nevidí, jenže myslím si, že takhle se chová fakt jen on. U ničeho nevydrží, už jsem z něho vážně zoufalá… někdy už vážně nemohu. Abychom měli na jídlo, musím od rána do večera chodit do práce, 6 dní v týdnu pracuji, volno mám jen v neděli a vždy se snažím vymyslet nějakou akci, brát ho na různé akce, i když to je někdy taky oříšek. Když se mu někde nelíbí, umí opravdu zkazit náladu tak, že raději jedeme domů. Nedávno jsme byli v ZOO, byla tam nějaká akce, jenže když je někde víc lidí, nelíbí se mu to a furt mě tahá a křičí, že chce domů, domů. Lidé se pak na mě dívají, jak na exota. Snažím se ho ignorovat, jenže jeho to nikdy neomrzí. Vážně nevím, kde jsem udělala chybu…
. Některé děti vyspívají později než
jejich vrstevníci. Já sama za sebe si pamatuju, jak jsem ještě v pěti
letech běhala domů se převléknout, že jsem se venku počůrala, protože
jsem si prostě nedokázala včas přestat hrát. A manžel zas vzpomíná na
to, jak ho maminka ještě na základce chodila v noci budit, protože sám by
se na záchod v první půlce noci nevzbudil. Žádný z našich rodičů to
neřešil, nikdy jsem za to nedostala vynadáno a on také ne.
Jo, dětičky jsou radost. Někdy mám
pocit, že mám nejzlobivější dítě v okolí. A pak potkám nějakého
ďáblíka a jsem v poho…
Můj syn se chová v podstatě stejně, tedy
až na to počůrávání a rozvedené rodiče. 
jako ted uz jeto too úsměvné ale kdyz sem
stalaplatila opodál s kocarkem a cekala az ji to přejde,málem jí
nabraly.policajti bo si myslely že je tam sama…Rano udělám
100+1 opatření aby nebylse problem a vzdyckyuz se nenajde 102… 
.
