Zpátky v pracovním procesu
Jak jsem se vypořádala s návratem do zaměstnání po rodičovské dovolené... A také tak trochu loučení...
S úderem letošního září jsem se po necelých osmi letech rodičovské „dovolené“ naplno vrátila do pracovního procesu. Nuda většinou nebyla mou společnicí ani v uplynulých letech (ukažte mi člověka, který se s malými dětmi a s početnou faunou na krku nějak výrazně nudí). Od onoho dne D už mi nuda nehrozí vůbec.
Na konci srpna jsem si krásně vyzdobila třídu, poctivě se seznámila s dokumentací mých nových žáků. Jenže ruku na srdce, to že má jedno dítě diagnózu takovou a druhé zase makovou, vám o nich ve finále neprozradí vůbec nic. Napjatě jsem proto čekala na den, kdy se konečně setkáme tváří v tvář. Hlavou mi táhly nejrůznější myšlenky, od těch optimistických, až po ty méně optimistické.
Pár dnů před skončením prázdnin, kdy už jsem do práce pravidelně dojížděla, mi při cestě domů zrak přistál na nenápadné žluté cedulce, která se vlivem letního vánku ladně pohupovala na autobusové zastávce. Sdělovala, že konečná stanice se prvního září přesune do jiné lokality v naší malé městské části.
Kam až moje paměť sahá, vždy byla konečná zastávka tady, najednou bylo zapotřebí provést změnu. Hlavy pomazané nenapadlo nic lepšího než to, že ať jede autobus vstříc centru města, nebo do té naší ještě odlehlejší části, nasedá se pokaždé na jedné a té samé zastávce, dokonce dopravní prostředek přijíždí ze stejného směru. A zde vyvstává problém…
Je prvního září, stojím na zastávce, přemýšlím, jak přivítám děti, jaký dojem udělám na jejich rodiče, co bude ještě nutné přichystat v práci, co na mě čeká po návratu domů, jen tak periferně zahlédnu autobus, který se volným tempem plazí do zastávky. Stojí na ní asi osm osob. Zrada, autobusu nesvítí informační panel, ale v tenhle čas má prostě jet ten do centra, nikdo se proto na nic neptá. Všichni hbitě naskakujeme a usedáme na sedačky, autobus se rozjíždí a míří ke křižovatce, zatáčí jiným směrem, než by bylo jeho osazenstvu milé. Jeden na druhého zmateně koukáme, někteří nás ale uklidňují, že autobus jen dojede na konečnou, otočí se a hned pojede zpátky do centra. No, moc se mi tato verze nezdá, ale chci jí věřit. Když vozidlo dosáhne své cílové mety, řidič otevírá dveře a čeká, že všichni vysedneme, vůbec mu nepřijde divné, že by takové davy chtěly cestovat po ránu do míst, kde kromě několika rodinných domů není zhola nic. Možná, že se i škodolibě baví. Oznamuje nám, že nazpátek jede za čtvrt hodiny. To už by mi ovšem ujel spoj z centra města. Polívá mě studený pot. Svižným krokem opouštím dopravní prostředek a vydám se chůzí ještě rychlejší na jinou zastávku, o níž tuším, že je hned za rohem a staví na ní meziměstské autobusy. Hurá! Sotva se k ní přiblížím, má spása se právě objevuje na obzoru. Nasedám a tiše se modlím, aby mi přípoj neujel. Ujel, ale naštěstí jel po chvíli další, a tak jsem do práce doběhla včas, sice o něco později, než bylo původně v plánu, na nějaké velké „dopřipravení“ třídy tudíž už nezbývá čas, ale na vyzvednutí dětí před školou ho je ještě dost.
A pak ta velká chvíle nastává, stojím svým žáčkům tváří v tvář. Veškeré mé obavy mizí jak mávnutím kouzelného proutku, děti jsou úžasné, rodiče vypadají na první pohled sympaticky, co víc si přát.
Po pár dnech vše šlape jako dobře namazaný stroj, ráno vypravím děti, docestuji do zaměstnání, odpoledne se vracím domů, kde už na mě ta moje drobotina čeká, neb je babička vyzvedne po o. Líčí mi své zážitky, já mezitím doma něco udělám, napíšeme úkoly, vrhnu se na přípravu do práce, tak to jde každý den. Prostě idyla.
Pak se v práci stále častěji začíná skloňovat slovo distanční výuka, idyla mizí v nenávratnu. Neumím si ani ve snu představit, jak vzdělávat moje žáky na dálku.
Vedení naší školy nám připravilo super týdenní kurz o tom, jak vzdělávat distančně co nejefektivněji. Každý den usedám za klávesnici notebooku a seznamuji se s programy, které se pro distanční výuku hodí. Občas mám pocit, že jsem někde úplně jinde, než bych být měla. Lektorka si patrně myslí, že má před sebou samé počítačové experty, diví se, když se stále na něco ptáme. Kadence jejích slov je neuvěřitelná a dělat si při ní nějaké poznámky, to je zhola nemožné. Musím tedy doufat, že mi mozek na rodičovské dovolené úplně nezakrněl a je schopen uchovávat informace v nezbytném rozsahu. Pokaždé opouštím školící místnost s pocitem, že mi na krku trůní místo hlavy pátrací balón. To ještě ani netuším, že si výuku na dálku záhy vyzkouším v reálu.
Nejdříve zavřou školu mého syna. My stále fungujeme. Po vyučování se doplazím domů a začíná mi druhé kolo vzdělávacích aktivit, pak zavřou i nás. Kromě vzdělávání syna se snažím vymýšlet aktivity na dálku pro moje žáky, opravdu to není snadné. Nakonec se vrhnu na točení videí, to mi přijde nejschůdnější. Rodičům je posílám s malou dušičkou. Nejsem herec, nejsem extrovert a už vůbec nejsem předváděcí se typ. Videa se však setkávají s velkým úspěchem, rodiče píší, že si je děti chtějí pouštět stále dokola, mám radost, ale euforie mě přepadá až ve chvíli, kdy zjistím, že se školy opět otevírají - tedy prozatím alespoň ty speciální a první a druhé třídy. Mé herecké angažmá pro tuto chvíli naštěstí končí.
Do školy nechodíme ani pár dnů a mně se odpoledne rozezvoní mobil. „Dobrý den, ve školce jsme měli covid pozitivní osobu, školka se zavírá a děti musí na testy a do karantény!“ Ještě, že má manžel právě dovolenou a nemusím řešit obligátní otázku Kam s nimi, rozumějte s dětmi, probleskne mi hlavou. Na testy s nimi jdu po několika dnech. Oba to zvládají na jedničku, předem dostávají plyšové zvířátko, prý aby se nebály, vše proběhne v klidu. Dcerka mě dokonce prosí, jestli by mohla jít znovu, aby její zvířátko mělo ještě kamaráda… Výsledky přicházejí večer a naštěstí jsou u obou negativní. Nikdo další z naší rodiny do karantény nemusí. Ta po pár dnech končí i ve školce. Mladší děti se do ní vracejí, starší syn už ve škole je, vše se zdá být v rámci možností normální.
Ne na dlouho, jedna moje kolegyně se necítí dobře, testy jí následně potvrdí covid. A jsme zase tam, kde jsem byli, v karanténě se pro změnu ocitám já a musí do ní i naši žáci. Svoje děti stahuji ze školy i školky, sice bych nemusela, neb ony v karanténě nejsou, ale nechci jejich vzdělávací instituce ohrozit, pokud bych snad byla pozitivní i já. Na testy mohu jít nejdříve pátý den po posledním kontaktu s nakaženým, postupně se dozvídám, že pozitivní byly i některé děti a mně začíná být zvláštně. Jsem neskutečně unavená, kromě teploty na sobě pociťuji snad všechny příznaky. Jo, psychika je mocná čarodějka. Tím, že jsem byla s žáčky v bezprostředním každodenním kontaktu, pomáhala jsem jim s osobní hygienou, s oblékáním, s jídlem, nevěřím, že by se mi nemoc vyhnula.
Brzy ráno podstupuji testy, zažila jsem určitě i horší věci, ale že bych si chtěla stěry v blízké budoucnosti zopakovat, to zase ne. Hypnotizuji mobilní telefon, už chci mít výsledek, chci vědět na čem jsem. Večer ta kýžená chvíle nastává, mobil zapípá a já čtu: „Výsledek vyšetření k odběru Covid = negativní.“ Ani věřit se mi tomu nechce. Veškeré příznaky naráz mizí a já jsem zdravá jako rybička.
Karanténa mi dnes končí a už se moc těším do práce. Užiju si s žáčky těch posledních pár dnů před Vánocemi a budu pevně věřit, že v příštím roce se nám nákaza vyhne, asi je to představa naivní, ale doufat mohu.
Přeji všem do nového roku především zdraví, štěstí a pohodu.
Tímto deníčkem bych se zároveň ráda rozloučila s pravidelným přispíváním na eMimino. Nevylučuji, že pokud navštívíme nějaké zajímavé místo, ozvu se s nápadem na výlet, na víc mi však už čas nezbývá, i přesto, že mi tu s vámi bylo a je moc hezky.
Děkuji za spoustu nádherných komentářů, které se pod mými deníčky objevily, a které mi dodaly odvahu psát dále, stejně tak děkuji za těch několik kritických ohlasů, které mě přiměly zamyslet se.
Mějte se, jak nejlépe to jde, a třeba někdy u dalšího vyprávění na shledanou.
Vaše Jadala
) a vždy mne pobavily a potěšily. Takže
opakovaně moc děkuji! 
Samozřejmě stále platí, že kdybys měla
cestu kolem nás, dej vědět 
My tady urcite ocenime i nejakou skolni prihodu
nebo zapomenute dite prepracovanou matkou-ucitelkou ve skolce ze jo holky 
Nebo rozvedu 
a že budu mít výčitky, že se dětem
nemůžu věnovat podle svých představ…ach jo…
